Strach ze svobody se dá překonat

Ve dnech všudypřítomného bilancování pětadvaceti porevolučních let se hodí zalistovat do knihy ještě skoro o půlstoletí starší než sametovka samotná. Německý filozof Erich Fromm vrazil v roce 1941 do Strachu ze svobody všechny chmury, jaké mohl mít přemýšlivý mladý muž z ortodoxní židovské rodiny při pohledu na Hitlerův vzestup. Rozbor důvodů, které přinutily jinak milé lidi tyranizovat jiné lidi, je proto pořád naléhavý, a díky Frommovým pozorovacím a zobecňovacím schopnostem navíc trvale platný.

Kniha se letos dostává k českým čtenářům v novém, přepracovaném vydání. Poslouží jim hlavně k ujištění, že na cestě od nesvobody ke svobodě nezažívají nic mimořádného. Že s přijetím svobody mají lidé a národy problémy od chvíle, kdy svobodu poprvé nabyli, a pomůcky ani zkratky neexistují.

Erich Fromm: Strach ze svobody – vydalo nakladatelství Portál v roce 2014 v překladu Vlastislavy Žihlové, druhé, přepracované vydání; 240 stran, 359 korun.

Postkomunistický marast? Ne, obyčejná modernita

Když jsem se před časem zamiloval do pojmu „posttotalitní syndrom“, který razí Vladimíra Dvořáková a další autoři, nedošlo mi, že každá svobodná společnost je posttotalitní. Fromm ukazuje, že se základní projev téhle nemoci, tedy šlapání po slabších a hrbení se před silnějšími, objevuje všude tam, kde lidé nejsou schopni „unést vlastní osamělé a slabé já“. Čili v každé individualizované společnosti.

Podobně nadčasové jsou i dva další jevy, které často dostávají nálepku reliktů komunismu. Prvním je zbožštění práce a pohrdání flákači. To podle Fromma není vynález dělnického hnutí, ale církevních reformátorů: „Jediným možným způsobem, jak nesnesitelnému stavu nejistoty a ochromujícímu pocitu vlastní bezvýznamnosti uniknout, je právě takový povahový rys, který se stal typický pro kalvinismus: vyvinutí horečné aktivity a neustálá snaha něco dělat. Aktivita v tomto smyslu na sebe bere kompulzivní kvalitu: Jedinec musí být aktivní, aby unikl svému pocitu pochybností a bezmocnosti. Tento druh úsilí a aktivity není výsledkem vnitřní síly a sebedůvěry: Jde o zoufalý pokus uniknout její úzkosti,“ píše Fromm.

Druhým jevem občas nepřesně označovaným za relikt komunismu je divný druh informační negramotnosti, který v sobě spojuje mimořádnou nedůvěru k „oficiálním“ médiím a naopak neomezenou důvěru k těm, kteří se „nebojí říct, jak to je“. Fromm už na přelomu třicátých a čtyřicátých let popsal, jak se lidé zahlcení informacemi zoufale obraceli k prodavačům jednoduchých příběhů a rad: „Důsledek tohoto druhu ovlivňování [kultem expertů] je dvojí: Vyvolává skeptický a cynický postoj ke všemu, co se říká nebo tiskne, zatímco na druhé straně vede až k dětinské důvěře ve vše, o čem mluví nějaký člověk v pozici autority. Tato kombinace cynismu a naivity je pro moderního člověka velmi typická.“ Zdravím odborníky na zdravou výživu.

Věnovat pozornost novým výzvám, ne starým tyranům

Strach ze svobody přesvědčivě vyvrací rozšířené přesvědčení, že se společenské problémy i kazy charakterů považované za dílo komunistické diktatury vytratí ve chvíli, kdy se vytratí poslední generace formovaná komunismem. Fromm nabízí mnohem střízlivější portrét člověka. Není to bytost, pro kterou by byl život ve svobodě přirozený a které by stačilo si na tuto přirozenost vzpomenout. Člověk se musí životu ve svobodě namáhavě učit. Odstranit tyranii nestačí. Negativní svoboda (svoboda od) je jen první krok, druhým musí být svoboda pozitivní (svoboda k):

„[V] moderních dějinách se […] pozornost zaměřovala na boj proti starým formám autority a útlaku a člověk měl přirozeně pocit, že získal tím více svobody, čím více tradičních omezení odstranil. To nám však pro pochopení nestačí, neboť i když se člověk osvobodil od starých nepřátel, povstali noví nepřátelé nejrůznějšího druhu, nepřátelé, jimiž už nejsou vnější omezení, ale faktory vnitřní, blokující plnou realizaci osobní svobody.“

Člověku je k ničemu svoboda vyznání, když neví, v co věřit. Podobně svoboda slova má smysl jenom v případě, že „jsme schopni vlastní myšlenky vůbec mít“. A kde přestane vládnout tajná policie a oficiální ideologové, tam se otevírá prostor k moci „anonymní autoritě“, podceňované, a přece kruté. Strach co by tomu řekli lidi je přece kolikrát stejně svazující, jako když víte, že za něco hrozí tři roky natvrdo.

Němci inspirací

Nejblbější způsob, jak se Strachem ze svobody naložit, by bylo tuhle pozoruhodnou knihu použít jako klíč k dělení lidí na dva druhy. Na nás, kteří svoje „osamělé a slabé já“ unést dovedeme, a na ty ostatní, co ne. Je to přece každodenní zápas úplně každého, ukazovat na domnělé viníky marastu je k ničemu.

Fromm – sám demokratický socialista – může pravicově smýšlejícím čtenářům připomenout třeba to, že tak časté rozlišování makers a takers, těch, co vytvářejí, a těch, co žerou, může maskovat vlastní slabost a nejistotu v divokém světě. Těm řekněme levicově-progresivním zase kniha nabízí šanci popřemýšlet nad tím, jestli je nutné neustále vyvíjet nějakou aktivitu, jen aby se něco dělo. Jestli všelijaké „projekty ve veřejném prostoru“ nejsou kolikrát spíš projevem bezradnosti.

Vnitřní zápas při porychtovávání se s vlastní svobodou je peklíčko, ale historie po všech peripetiích nakonec nabízí dobrý motivační příběh. Koukněte vedle – Němci, kvůli jejichž hajlování Fromm knihu napsal, to zvládli.