Jak je důležité míti u dvora alchymistu Kelleyho

Když se vás zeptám, jak na svět přišel iPhone, nejspíš začnete vypravovat o vizionáři, který celý život zůstával hladový a bláhový a z rukávu svého černého roláku sypal jeden převratný vynález za druhým. Jenomže inovátorské myšlení a podnikatelský zápal Steva Jobse je jen polovinou příběhu. Druhou polovinu vypráví ekonomka Mariana Mazzucatová v knize The Entrepreneurial State a jak název napovídá, činitelem těchto dějin je instituce, kterou si s technologickým pokrokem nespojí každý: stát.

Když totiž rozmontujete iPhone, iPad nebo jakýkoliv podobný spotřebič, najdete uvnitř technologie, které vznikly na veřejných školách, s podporou fondů nebo ve státem řízených výzkumných programech. Namátkou to jsou pevný disk, lithium-iontový akumulátor, displej z tekutých krystalů, dotykové ovládání, GPS, rozpoznávání řeči nebo dynamická paměť s náhodným přístupem. „Zůstat bláhovým jde mnohem snáz tam, kde na sebe stát bere důležitou roli rozehrávače, vkládá časné, velké a riskantní investice do technologií a piplá se s nimi až do chvíle, kdy se konečně objeví soukromníci a začnou si s nimi ,hrát’,“ poznamenává Mazzucatová lakonicky k Jobsovu krédu.

Připomíná taky, že Apple v poměru k prodejům investuje relativně málo do výzkumu a vývoje, protože se „nesoustředí na vytváření nových technologií a součástek, ale na jejich inovativní využití. Jejich výrobky s úžasným, převratným designem těží, stejně jako díla mnoha dalších výrobců ,chytrých telefonů’, z objevů jiných, často placených z daní.“

Mariana Mazzucato: The Entrepreneurial State: Debunking Public vs. Private Sector Myths — vyšlo v nakladatelství Anthem Press v červnu 2013, 266 stran, 12 dolarů (verze pro Kindle)

Připravte se, hrajeme tech bulšit bingo

S Mazzucatovou se nedá přít, pokud The Entrepreneurial State čteme deskriptivně, tedy jako obraz toho, jak to na světě chodí. Státy skutečně všemožně investují do technologií. Přesto se miláčkem TechCrunche spíš stane mladičký podnikatel, který na těch technologiích trhne miliardy, než vědec, jehož vytrvalá práce „za naše peníze“ vede k průlomovému objevu. (Natož vědec, který úspěšně zkouší neúspěšné cesty.)

Komplikace nastávají, pokud knihu chceme brát normativně, tedy jako předpis toho, jak by to mělo být. Autorka nepředjímá první nabízející se protiargument potenciálních odpůrců, tedy bastiatovské „co je a co není vidět“. Nevyčítám ji samozřejmě to, že ve dvou petriho miskách nekultivovala jedny Spojené státy bez ambiciózních programů NASA a druhé s letem na Mars jako celonárodní prioritou, a nezkoumala, jestli toho víc vyinovoval neomezovaný soukromý sektor nebo stát-rozehrávač. Mohla ale například věnovat mnohem víc pozornosti srovnání konkrétních politik různých zemí. The Entrepreneurial State bohužel trpí rozšířenou nemocí: přesvědčuje přesvědčené a snad pár váhajících.

Druhá výtka jde k jazyku, který sklouzává k vyloženému bulšitování: „V tomto digitálním věku je inovace klíčem k ,chytrému’ růstu,“ přemítá Mazzucatová například. Nebudu se radši pokoušet o překlad věty z druhé kapitoly: „Japan’s approach was about coordinating intra-industrial change, inter-sectoral linkages, inter-company linkages and the private–public space in a way that allowed growth to occur in a holistic and targeted manner.“

Až do posledních kapitol jsem měl v poznámkách ještě třetí výtku, která měla směřovat k nadšeneckému, až naivnímu vztahu k inovacím a jejich podpoře. Mazzucatová ale při závěrečném návrhu nejvhodnějších politik správně píše, že se stát musí vystříhat socializace ztrát a privatizace zisků, například majetkovým vstupem do podporovaných firem, a varuje před dalšími problémy.

Vynalézat bez trhu znamená vynalézat do šuplíku

Nepochybuju o tom, že se v určitých kruzích stane z The Entrepreneurial State bible. Už jen ty tucty odkazů do starších analýz a studií vystačí lidem živících se podporou inovací jako inspirace do prezentací na roky dopředu. Doufejme, že vzkaz knihy uchopí méně dogmaticky než třeba A2larm, kde se hned v perexu recenze píše, že „volný trh není zdrojem inovací.“ To ale Mazzucatová netvrdí. Stát na inovace nemá monopol a vynalézat bez trhu znamená vynalézat do šuplíku. Když autorka porovnává neúspěšný sovětský experiment s japonským zázrakem (škoda, že něco takového nedělá častěji), připomíná, že „Sovětský svaz především neměl, a ani nepovoloval podniky, které by se na technologiích vyvinutých státem pokoušely vydělat.“

Nestačí si tedy po vzoru Rudolfa II. hýčkat na dvoře alchymistu Kelleyho, aby stvořil Sirael. Ještě potřebujete obchodníka, který vymyslí, jak může umělá bytost šetřit zákazníkům čas a starosti — aspoň na oko.