Evropa regionů: Některé spojí, jiné rozdělí

Samozřejmě, že je Evropská unie už od samého počátku projektem elit, začíná svou knihu Evropský systém. Občanský hněv a evropský mír rakouský spisovatel Robert Menasse, který se před časem vypravil do Bruselu napsat román, jehož hlavní postavou měl být unijní úředník. Místo toho nakonec Menasse nabral materiál pro ani ne stostránkovou esej o evropské integraci. V originále vyšla před dvěma lety a v českém překladu „věnovaném 10. výročí vstupu České republiky do Evropské unie“ letos.

Cenná je hlavně tím, že obrací některé floskule vzhůru nohama. Jako tu úvodní s „projektem elit“: Evropské společenství uhlí a oceli by přece nemohlo v roce 1952 vzniknout, kdyby Francie nepostoupila část své suverenity Německu, a celoevropský ekonomický boom by stěží nastal, pokud by Němcům dvaadvacet zemí v roce 1953 neulevilo z placení astronomických dluhů. Dobře, že o tom jednaly jen takzvané elity, píše Menasse: „Kdyby pro vládní rozhodnutí byly už tehdy rozhodující názory zjišťované různými průzkumy veřejného mínění, stal by se ze SRN agrární stát, nejspíš mistr světa v exportu brambor.“ Touché.

Robert Menasse: Evropský systém. Občanský hněv a evropský mír – vyšlo v nakladatelství Novela Bohemica v překladu Petra Dvořáčka v roce 2014. 100 stran, 249 Kč.

Pryč s Radou!

Druhým klišé, které Menasse dobře demontuje, je pak polarita Unie coby umělého byrokratického molochu a národních států coby přirozených, rozumných, samozřejmých a nezpochybnitelných institucí: „Z toho, co se na národní úrovni jmenuje prostě zákonodárství, se stává pejorativní posedlost regulacemi. To, že v národním státě platí celostátní či spolkové zákony pro všechny země a regiony tohoto státu, je samozřejmé, ale evropské směrnice a nařízení se označují jako glajchšaltování různých kultur a mentalit a stále víc lidí je odmítá jako cosi potřeštěného, nesmyslného a autoritářského.“

Pochybovačné argumenty na téma národních států a jejich role v Unii procházejí celou knihou. Když jsou hranice národních států tak přirozené, proč by tedy všechny politické hranice historie Evropy vytvořily na mapě tak hustou síť, že by to byla skoro souvislá plocha? Proč by zrovna „páté Rakousko“ mělo být „naplněním a šťastným zpřítomněním ideje rakouského národa“, když spojuje obyvatele Vorarlberska, kteří se chtěli připojit ke Švýcarsku, a obyvatele Burgenlandska, jehož „jehož hlavní město a půlka území byly přiřčeny Maďarsku“? Proč má Vídeňan sdílet „národní zájmy“ a pravidla s lidmi žijícími 600 kilometrů na západ, ale ne těmi žijícími 60 kilometrů na východ?

„Evropa je v pravdě Evropou regionů. Úkolem evropské politiky by tedy bylo učinit z Evropy politicky to, čím fakticky je,“ píše Menasse a volá po reformě unijních institucí. Konkrétně po odstranění Evropské rady, tvořené představiteli států a vlád, hájícími národní zájmy na úkor zájmů společných. „Bez náhrady.“

Hranice můžete přesunout, ne zrušit

Nebudu zastírat, že je mi myšlenka Evropy regionů blízká. Ne proto, že jsem z Moravy, ale pro talebovskou lásku k „antikřehkým“ decentralizovaným institucím. Přiznávám, že se mi tím Menasse docela trefil do noty, jenže i za těchto okolností je na těch sto stranách dost námětů k polemice.

Prvním je Menassův vroucí nadšení z Bruselu. „[Ú]ředníci jsou veselí,“ konstatuje s potěšením a připomíná, že „doma toho zanechali velmi mnoho“, „rodinu, sociální zakotvení.“ Tutéž dutou pochvalu ale můžete udělit úředníkům Sovětského svazu, Pinochetova režimu nebo Mezinárodního měnového fondu, jakož i zaměstnancům Microsoftu nebo ezoterické čajovny U Džoudyho. Co to znamená? Rozhodují se takoví lidé lépe, moudřeji? Umí spíš uznat omyl? Těžko. Že jsou do své práce tak nadšení, mě spíš zneklidňuje, a že je Menasse tak nadšený pro ně, mu ubírá. Jiný Rakušan, Konrad Paul Liessmann, ve své eseji Otevřený kontinent: Na hranicích Evropy připomíná: „Kdo je v politice vroucí, měl by být vždy posuzován s největší skepsí.“

A právě Liessmannova esej z nedávno recenzované sbírky Chvála hranic nabízí příhodnou kritiku evropské integrace, nebo přesněji nekritické, vroucí oslavy téhle integrace: „Projekt EU žije velkou měrou z patosu padajících hranic, zároveň se však postupně ozřejmuje, že tento projekt má politickou budoucnost jen tehdy, když se hranice vytyčí,“ píše Liessman a pro mě je to druhý námět k polemice. Mezi Vídní, Bratislavou a Soproněm jsou skutečně pořád jisté rozdíly a bariéry. Nedají se ale srovnat s těmi, jaké dělí Košice a Užhorod, Varšavu a Brest nebo Malágu a Tanger. Tedy místa, která po staletích blízkých kontaktů najednou odděluje – jak jinak než umělá – hranice Evropské unie.

Podobně jako Schengenský prostor vytváří nové celoevropské hranice, případný konec Evropské rady a posílení pravomocí jednokomorového parlamentu může přivést k životu nové celoevropské formy nesnášenlivosti, namířené proti přistěhovalcům, muslimům, různým „ujídačům ze společného koláče“ nebo třeba jiným státům a národům Eurasie. Rada nejspíš skutečně brzdí prosazování celoevropských zájmů na úkor těch národních, ale jak stručně vysvětluje Liessmann, ty první nemusí být nutně ušlechtilejší než druhé. Tedy: třetí námět.

Situace snad není plně bezvýchodná, integrace ale přináší spoustu paradoxů a Menasse dohlíží jen na ty nejzřetelnější. Možná je chyba ve formátu: možná by se na druhý, třetí, čtvrtý level mohl propsat spíš než esejí tím románem o úředníkovi, který toho „doma zanechal velmi mnoho,“ ale v Bruselu se mu začaly vkrádat pochyby.