Všechno to jsou kydy

Populárně-ekonomické knížky se v úvodu často odkazují na „pana Keynese“ nebo „pana Misese“, ovšem na pana Hitlera jsem na takovém místě narazil poprvé. Alex Mayyasi, Rohin Dhar a Zachary Crockett si z Mein Kampfu s cynismem sobě vlastním půjčují termín „velká lež“. V té se, jak psal fýrer, skrývá „určitý faktor věrohodnosti“, neboť masy „neuvěří v možnost tak nehorázné drzosti hanebného překrucování“.

Everything Is Bullshit: The greatest scams on Earth revealed neodhaluje židobolševické spiknutí, ale vytrvalou práci markeťáků, která vedla k tomu, že žijeme tak, jak žijeme. Že o ruku žádáme diamantovým prstýnkem: „Diamanty nejsou zas tak vzácné, nefungují jako dobrá investice a jejich jedinou hodnotou je, že fungují jako statusový symbol. Diamanty jsou, jemně řečeno, bulšit.“

Priceonomics (Alex Mayyasi, Rohin Dhar a Zachary Crockett): Everything Is Bullshit: The greatest scams on Earth revealed — vydalo nakladatelství Priceonomics v červnu 2014, 266 stran, 11 dolarů (verze pro Kindle). Pasáže z Mein Kampfu pocházejí z neoznačeného překladu dostupného na Ulož.to.

Že používáme deodoranty, které „vyřešily problém, o kterém nikdo netušil, že ho má. Lidi věřili, že pravidelné koupání stačí. Pánové považovali pach potu za mužný a dámy jej maskovaly parfémem.“

Že objednáváme drahé víno, i když ve dvojitě slepých testech dopadá jen nepatrně lépe než to levné.

Proč kupujeme psy s rodokmenem, když máme plné útulky vořechů? Proč chráníme tuleně, když jsou jiné, třebaže méně roztomilé druhy mnohem ohroženější? Proč stigmatizujeme neúspěch? Proč krmíme děti mraženou pizzou? Marketing, lobby i docela obyčejné náhody: tři kormidelníci našich životů.

Rovnou je nutné říct, že Everything Is Bullshit bulšit není. Přestože hitlerovský úvod dává tušit konspirátorskou podbízivost, většina kapitol je promyšlená a vyargumentovaná solidně. Nevzpomenu si na lepší obhajobu deregulace taxislužeb, než jakou přináší šestá kapitola The Tyranny of Taxi Medaillons.

Kniha má naneštěstí problém s odkazy na zdroje: velká většina jich totiž vede jen do magazínových článků, ne na původní zprávy výzkumníků, což bolí hlavně v kapitolách o vínu a jídle. Ale pro takové to letní poškádlení mozkových závitů a náběr konverzačních témat poslouží Everything Is Bullshit dobře.

Jenže to je, vzhledem k tolik slibnému názvu, přece jenom málo.

Dialektika bulšitu

Problém tohohle bedekru je kombinace cynismu a nedůslednosti. Autoři jsou při svém volání „vždyť je to habaďůra“ vybíraví: bulšit je prostě to, co nemají rádi. Přitom bychom mohli podobnými nihilistickými úvahami napadnout prakticky cokoliv, nejspíš včetně toho, co oni sami považují za cenné.

Je samozřejmě zábavné, že Mona Lisa tolik vzrostla na ceně a významu až poté, co ji v roce 1911 ukradli z Louvru, nebo že podvodnice Glafira Rosalesová úspěšně vydávala bezcenné čmáranice za čmáranice Jacksona Pollocka v ceně desítek milionů dolarů. Důsledně pochybovačný a cynický čtenář ale dojde k tomu, že tak trochu bulšit je potom úplně všechno umění. Obraz nepodojíš, socha tě nezahřeje, nic z toho nemá skutečnou hodnotu, kterou se autoři v knize tolikrát ohánějí – aniž kritickému zkoumání podrobili i tuhle modlu. Cestují po světě? Nosí pěkné šaty? Dělají kariéry? To všechno je z hlediska věčnosti nicotné, žádná skutečná hodnota v tom není. Tím vás nechci nabádat k sebevraždě, jen připomenout, že cynismus se má ke kritickému myšlení podobně jako plamenomet k pinzetě.

Cynismus autorů Everything Is Bullshit je navíc nedůsledný. Souhlasím s nimi, že průmyslově vyráběné potraviny jsou bulšit a že se doporučovaná potravinová pyramida mění nápadně často. Ale když nic jiného, průmyslové potraviny jsou aspoň levné, a pokud nemáte místo mozku mraženého pangase, tak víte, že cereálie z vašich dětí übermensche přece neudělají. Daleko nebezpečnější bulšit je zdravá strava, potažmo zdravý životní styl, systém víry plně nahrazující náboženství. Nebezpečnější je proto, že se vyhraňuje vůči starému bulšitu, půjčuje si od jeho kritiků – a v dialektice bulštitu tak vzniká bulšit nové úrovně, mnohem nenápadnější. Nikde jsem nezažil tak zločinný poměr kvality a ceny jako v restauracích zdravé výživy, nikdy jsem novináře neviděl s takovou nekritičností přebírat tiskové zprávy, jako když někde vzniká farmářský trh nebo obchod s nebalenými potravinami.

Lokální, čerstvé, bio, autentické, organické, rukodělné, řemeslné…: autoři knihy podobné nálepky napadají pouze tím, že může jít o potěmkinovskou vesnici, jenže ve skutečnosti je řemeslná whisky bulšit bez ohledu na to, zda vzniká ve velké, nebo malé destilerce. Bulšit jsou „lepší potraviny“ totiž už jen tím, že otravují vzduch oslavou sofistikovanosti: „lepší“ spotřební chování z vás dělá „lepší“ lidi, tak aspoň předstírejte, že jste sofistikovaní, abyste udrželi bulšit při životě a jeho tvůrce u (přinejmenším ekonomické) moci: „Bez ekologie by již nebylo možno ospravedlnit existenci dvou typů výroby a oběhu potravin – jednoho zdravého a biologického pro bohaté a jejich mláďata, druhého zjevně toxického pro plebs a jejich obezitě zaslíbené ratolesti,“ píše se v manifestu Vzpoura přichází.

Cynismus a nedůslednost autorů Everything Is Bullshit stojí v cestě tomu, abychom se z knihy mohli dozvědět něco o obecném fungování bulšitu, o jeho roli v politice nebo aspoň ekonomice. Prokouknutí několika velkých lží je hezké, ale před fintami nových bulšitářů vás to neuchrání. Být prodavačem zásnubních prstenů, už si chystám průpovídku jó diamanty, to byl bulšit pro hlupáky, ale pro vás bych tady, mladý pane, měl něco speciálního: moasanit!