Program sociálnědemokratického internetu

Ten příběh slyšíte denně: internet přináší rovnost a spravedlnost, neboť odstraňuje bariéry mezi podnikateli a zákazníky, umělci a posluchači, chytrými hlavami a penězi. Staré debaty o trhu a státu ztrácejí význam a přežité společenské instituce nepotřebujeme, protože všechno vyřeší otevřenost a participace. — Pokud jste hledali argumentační vakcínu proti tomuhle mozkomoru, posílal jsem vás dosud ke knihám To Click Here, Save Everything Jevgenije Morozova a Who Owns the Future? Jarona Laniera. Už ne. Knižní prvotina filmové dokumentaristky Astry TaylorThe People''s Platform: Taking Back Power and Culture in the Digital Age vydá za obě, navíc nesdílí jejich chyby.

Autorka podobně jako Morozov připomíná, že internet je jen nástroj, a nástroj sám o sobě neřeší společenské problémy: lidé řeší společenské problémy. Na rozdíl od Morozova ale zuřivě neokopává nerdy s krajními názory, spíš vlídně polemizuje s konkrétními myšlenkami slavných optimistů. Podobně jako Lanier si zase všímá, kolik práce maskované za hru, tedy „playbor“, česky snad „hráce“, lidé dobrovolně a obvykle nevědomky dělají pro několik málo velkých firem: například jak ochotně „plní“ sociální sítě hodnotným obsahem. Na rozdíl od Laniera ale Taylor nenavrhuje kroky na hranici utopie, jako byl jeho globální systém mikroplateb. Inspiraci hledá v tom, co už tu je a funguje.

Astra Taylor: The People''s Platform: Taking Back Power and Culture in the Digital Age — vyšlo v nakladatelství Metropolitan Books v dubnu 2014. 288 stran, 12 dolarů (verze pro Kindle).

Katalog nenaplněných slibů

Aby to bylo úplně jasné, The People''s Platform není kniha o tom, že by snad internet byl špatný — ale o tom, že nenaplnil očekávání do něj naivně vkládaná. „Měl odstranit prostředníky a umožnit komunikaci rovných s rovnými, a zatím přinesl moc vlivné a skoro všudypřítomné skupině mediátorů. Měl z vertikálních vztahů udělat vztahy horizontální a přinést prosperitu všem, jenže propast mezi těmi nejoblíbenějšími a těmi sotva viditelnými se naopak ještě prohloubila. Měl lidi vyvést z drahých spektálů, ale nakonec zábavní společnosti panují nad celosvětovým publikem. Měl odstranit zbožní charakter umění a kultury, a místo toho se z každé komunikace stala reklamní plocha.“

Těch zklamání je víc. Internet měl být požehnáním pro novináře, ale ti teď dílem přicházejí o místa, dílem o duši v „churnalistických“ džobech při vytváření „sponzorovaných konverzací“. Měl lidem nabídnout spoustu nových tvůrčích možností, což se nakonec stalo, ale s nečekanými vedlejšími následky. Prvním je rozmach zmíněné „hráce“ na sociálních sítích: můžete za svoje statusy dostat mrtě lajků, ale bydlení tím nezaplatíte, zato Zuckerberg to své penězi od inzerentů ano. Druhým je fetišizace umělce, výhodná pro všechny, jen ne pro ty, kteří se považují za umělce: „Étos nezávislého tvůrce nalezl nové využití: slouží jako přitažlivá fasáda nevypočitatelného systému a jako identita lidí, kteří si jím snaží probít cestu. Ideální pracovník je k nerozeznání od zapáleného kumštýře: všestranný, vynalézavý, přizpůsobivý a nezapouští kořeny; umí se namotivovat a pracuje přesčas; ždíme vnitřní i vnější zdroje; spíš než k minulým úspěchům vzhlíží k novým začátkům, nadcházejícím možnostem a šancím; natolik miluje svou práci, že nekouká nalevo napravo a čeká jen malou odměnu nebo loajalitu — takoví jsou amatéři a stážisté.“ (Respekt tomu, kdo si to nechá vygravírovat na MacBook a bude si ho brát na schůzky.)

Staré nerovnosti internet odstraňuje jen teoreticky: promluvit na něm sice může každý, ale „to neznamená, že máme všichni stejně silné megafony.“ (Pánbůh zaplať, chce se mi dodat.) Některé nové nerovnosti přináší: jedni jsou připojeni rychleji, jedni pomaleji, někteří používají plnohodnotný osobní počítač, jiným svazuje ruce mobilní telefon. Podobně teoretická je šíře tvůrčích i spotřebitelských možností. Důmyslné analytické nástroje totiž pomáhají oběma stranám zúžit volby tak, aby se všem všechno líbilo: nakladatelé vidí, jak rychle ve svých čtečkách lidé otáčejí stránky různých knížek, a čtenáři zase oceňují funkci „lidé si také přečetli…“

Není báječné, že je tolik umění k dispozici bezplatně? Ne tak docela, protože tvůrci přece musí z něčeho žít: „Kultura, přestože je nehmotná, vzniká v materiálním světě, a svobodná kultura obnáší skryté náklady, podobně jako levné potraviny.“ (V češtině ustálený překlad „free culture“ materiální rozměr kultury dokonale zakrývá: odkazuje jen na „svobodu slova“, ne na „pivo zadarmo“, jak oba možné výklady slova „free“ chápe Richard M. Stallman.)

A příslib volně organizovaných, otevřených skupin bez pevných struktur a vůdců? Jen utopie a kouřová clona pro silné či prostě jen šťastné hegemony, jak ukázaly třeba revoluce v Egyptě v letech 2011 a 2013.

Ačkoliv její obvinění znějí vážně, Taylor není hysterická prorokyně konce civilizace. Píše věcně, nepateticky, bez dramatických prohlášení. Na Morozovovi mě sice jeho kousavost baví, ale Taylor myslím dokážou dočíst do konce i zarytí technooptimisté.

Sociálnědemokratický internet

Jak tedy z internetu udělat tu „tribunu lidu“ z názvu knížky? První várka návrhů půjde po srsti snad všem: Taylor navrhuje omezení ochrany duševního vlastnictví, a to třemi způsoby. Za prvé chce posílit stávající principy „řádného užití“, tedy práva i bez dovolení a bez placení citovat díla jiných. Autorka žije v docela oprávněném strachu, že v nějaké scéně některého svého filmu zachytí kousek cizího díla a následný soud ji zruinuje. Za druhé navrhuje zkrátit dobu ochrany duševního vlastnictví a za třetí je pak od určitého roku — vlastně neurčitého roku, konkrétní bohužel není — chránit jen na základě požádání, což by vyřešilo problém s osiřelými díly, u kterých nelze dohledat držitele práv.

Další várku návrhů bych už označil za program „sociálnědemokratického internetu“, což mi přijde přesnější než zprofanovaná „udržitelnost“, kterou se v nadpise kapitoly ohání sama Taylor. Klíčem programu je návrat moci nad sítí do rukou občanů, s trochou nadsázky tedy „hracujícího lidu“. Autorka nevolá po vyvlastňování velkých firem, jen po jejich přísnější kontrole a po vytvoření veřejnoprávních a nevýdělečných alternativ Googlu či Google Books ve stylu Wikipedie. K tomu chce veřejnou podporu pestrosti obsahu a jeho konzervaci pro budoucnost. (Netřeba hned zvyšovat či zavádět koncesionářské poplatky: stačilo by prý, kdyby lídři trhu začali platit daně.) Že je to zásah do trhu? Ten trh vznikl díky veřejným dotacím do vývoje technologií, připomíná Taylor.

Jsem k tomu skeptický: bojím se, že by veřejnoprávní Google programovali lidé jako statistik Václav Henych, pod dohledem Heleny Fibingerové. Nechci tak pečlivě promyšlenou knihu odbýt dogmatickým pravičáckým „to by nikdy za žádných okolností nešlo,“ jen myslím, že by to nešlo bez společenské proměny, po které by mnohem víc talentů dávalo přednost práci pro Wikimedia Foundation a veřejnoprávní instituce, než pro Google.

Jakkoliv se s Astrou Taylor dá v jednotlivostech nesouhlasit, kniha The People''s Platform: Taking Back Power and Culture in the Digital Age je výborná. Střízlivá, věcná, neodbytná. Připomíná, že „staré debaty“ o trhu a státu, o kapitálu a vládách s příchodem internetu neskončily. Že tyhle a další staré instituce nejsou přežité, že jsou tu s námi pořád a je nutné zaujmout k nim stanovisko. Že „otevřenost“ a další buzzwordy můžou fungovat jako maskování nekalosti. A že pár příběhů o internetových miliardářích není receptem na úspěch pro všechny. Slovy Woodrowa Wilsona z úvodu knížky: „Že to rolník může dotáhnout až na trůn, přece ještě neznamená, že v království vládne demokracie.“