Ronald Reagan, jak ho možná neznáte

Reagan se do historie zapsal jako konzervativec se vším všudy – tedy nejen velký antikomunista a zastánce svobodného trhu, ale i obránce takzvaných tradičních či křesťanských hodnot. Například spisovatelka Ayn Randová prezidenta kritizovala za rozmach křesťanské pravice v období jeho vlády a také za jeho odpor k právu ženy na potrat. Méně se ale už ví, že ačkoli rétoricky byl skutečně velkým odpůrcem interrupcí, v reálné politice se projevoval poněkud odlišně.

V roce 1967 byl Reagan teprve čtyři měsíce guvernérem Kalifornie, když mu na stole přistál návrh zákona, který liberalizoval přísnou legislativu v této oblasti. Po několika dnech váhání Reagan zákon podepsal. Jako kandidát na prezidenta pak hovořil o zavedení ústavního dodatku, který by zakazoval všechny interrupce s výjimkou ohrožení života matky. Reálně však o to nikdy neusiloval.

Dále Reagan jako prezident podepsal třeba zákon, který znamenal amnestii pro nelegální imigranty, kteří přišli do země před rokem 1982. Původní zákon byl přísnější, ale před posledním čtením z něj byla vypuštěna pasáž o tvrdých postizích pro zaměstnavatele imigrantů bez dokladů. Díky zákonu získaly asi tři miliony lidí americké občanství.

BIO

Ronald Wilson Reagan (6. února 1911– 5. června 2004) byl americký herec a republikánský politik. V letech 1981–1989 (tedy po dvě funkční období) byl americkým prezidentem, čtyřicátým v pořadí. Před tím (1967–1975) sloužil rovněž jako kalifornský guvernér. Ačkoli byl dlouhá léta příznivcem a členem Demokratické strany, po prezidentském vítězství Kennedyho, kterého měl za socialistu, přestoupil k republikánům („Neopustil jsem Demokratickou stranu, strana opustila mě.“) a jeho jméno se pro mnohé stalo synonymem pravicové politiky.

Oponenty sice býval označován za válečného štváče a jeho rétorika byla vůči protivníkům nekompromisní – okřídleným se stalo jeho označení Sovětského svazu za říši zla – byl to ale právě on, kdo později podporoval Gorbačovovy reformy a spolu s ním začal odzbrojovat.

V domácí politice zanechala hlubokou stopu takřečená reagonomika, jejíž hlavní zásadou byly nižší daní a méně přerozdělování, aby podnikům zbývaly peníze na investice. K významným ekonomickým tahům patřila také deregulace bankovnictví, která podle kritiků uvolnila bankám ruce k riskantním investicím a otevřela tak cestu pozdější krizi.

Letos v červnu uplynulo deset let od jeho smrti.

Na snímku (uprostřed) jako profesor psychologie Peter Boyd ve filmu Bedtime for Bonzo (1951). Foto Isifa

Jestřáb Reagan?

Reagan je často uváděn jako modelový příklad zahraničně politického jestřába. Mnozí zastánci intervencionistické zahraniční politiky USA se na něj odvolávají. Třeba senátor John McCain, někdejší kandidát na prezidenta a nejhlasitější zastánce všech možných i nemožných vojenských zásahů USA, tvrdí, že jeho názory jsou adaptací „Reaganovy zahraniční politiky pro 21. století“. Podobně označil americkou zahraniční politiku po 11. září za reaganovskou Bushův viceprezident Dick Cheney.

Je pravda, že Reagan skutečně výdaji na armádu nešetřil. A proslul ostře antikomunistickou rétorikou. Na rozdíl od skutečných jestřábů ale neměl nutkání posílat americké jednotky do boje, kdykoliv se někde vynořila sebemenší záminka. Naopak. Ve skutečnosti byl v tomto ohledu velmi obezřetný a opatrný.

Američané se za jeho vlády zapojil do jedné jediné pozemní války. Šlo o válku v Grenadě, jejíž armáda čítala 600 mužů. Po dvou dnech bylo po všem. O život přišlo devatenáct amerických vojáků. Jedinou Reaganovou vzdušnou „válkou“ pak bylo dvanáctiminutové bombardování Libye v roce 1986.

Holubice Reagan!

Oproti tomu jeho následovník Bush starší poslal americkou armádu válčit do Panamy, Iráku a Somálska. Ve všech třech případech šlo o mnohem rozsáhlejší a náročnější operace. Další prezident Bill Clinton pak bombardoval Bosnu, Irák a Srbsko – mnohem intenzivněji a déle než Reagan Libyi. 

Na začátku Reaganovy vlády přišel jeho ministr zahraničí Alexander Haig s nápadem bombardovat Kubu. Podle něj to byl jediný způsob, jak porazit komunistickou vládu v Nicaragui a Kubou podporované rebely v Salvadoru. Prezident byl zděšen. Haig byl upozaděn a rok a půl po nástupu do funkce rezignoval.

Intelektuálové kolem neokonzervativního časopisu National Review, kteří neustále přicházeli s nápady na vyslání amerických jednotek do Latinské Ameriky, byli pro Reagana „zkurvysyni“.

Na sklonku Reaganova prezidentství, v únoru 1988, v médiích i jeho vlastní vládě sílila volání po invazi do Panamy. Reagan to vytrvale odmítal a snažil se s diktátorem Noriegou vypořádat diplomatickou cestou. Ačkoliv jednání selhala, americký prezident důrazně odmítal podniknout jakoukoliv akci, která by ho stála životy amerických vojáků. Volání po invazi byla vyslyšena až po nástupu Bushe staršího.

16. ledna 1984 v projevu k národu Reagan vyjádřil obavu z příliš rozsáhlých jaderných arzenálů obou studenoválečných velmocí. Hovořil i o nutnosti vážného a konstruktivního dialogu se Sovětským svazem. Dále uvedl, že USA musí urychlit úsilí o dosažení dohody o redukci jaderných arzenálů. Zdůrazňoval, že síla a dialog jdou ruku v ruce. Americkou sílu považoval jen za prostředek, jak se vyhnout válce, ze které měl strach.

Více než válečného jestřába Reagan v tomto kontextu připomíná spíš holubici míru.