Jak si pro Kim Čong-ila přiletělo tisíc jeřábů

„Říká se, že lidé vychovaní v komunistických zemích se o sebe neumějí postarat, protože očekávají, že se o ně postará stát. O mnoha obětech severokorejského hladomoru by se to říct nedalo. Lidé nečekali pasivně na smrt. Konec veřejného systému zásobování potravinami pro mnohé znamenal, že museli sáhnout až na dno své kreativity, aby sehnali něco k jídlu.“ Barbara Demicková v knize Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji netrhá nízko visící ovoce a nelíčí život v KLDR jen jako sled skličujících bizárií, ačkoliv by to na knihu určitě stačilo. Místo toho proměňuje sedm let práce, sto rozhovorů se Severokorejci a devět návštěv totalitního státu v přemýšlivé vyprávění, tu a tam bořící mýty, jako je ten o nedostatku iniciativy.

Nebo třeba: „V prvních dvou dekádách po rozdělení poloostrova v roce 1945 byl sever bohatší než kapitalistický jih. Když v šedesátých letech diskutovali korejští akademici o ekonomickém zázraku, měli na mysli Severní Koreu.“

Byl to ale zázrak klamný, přinejmenším od sedmdesátých let dál. Jednak se KLDR těšila podpoře od ostatních států socialistického tábora, jednak její hospodářství a životní úroveň nikdy nepopisovaly žádné důvěryhodné statistiky a režim mistrně zvládal stavbu potěmkinovských vesnic pro návštěvníky i pro samotné vedení: „[D]á [se] vcelku věřit tomu, že Kim Ir-sen sám nevěděl, že se hospodářství Severní Koreje rozpadá.“

Právě zkraje devadesátých let, za časů propadu vedoucího k hladomoru let 1994–1998, se dává do pohybu těžiště knihy: příběhy lidí, kteří začali pochybovat o nezpochybnitelném systému, až jim nakonec nezbylo než utéct ven.

Barbara Demicková: Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji — vyšlo v květnu 2014 v překladu Evy Lee v nakladatelství Kniha Zlín. 353 stan, 349 Kč. Autor recenze obdržel od nakladatelství recenzní kopii e-booku v hodnotě 209 Kč.

Kastovní systém a nonstop výplach

Byla to učitelka, které nápadně ubývalo dětí ve třídě. Byla to doktorka frustrovaná tím, že jí ze všech pomůcek a léků v tašce zbyl jen stetoskop. Byl to kluk narozený do rodiny lepších komunistů, který musel od desíti krást jídlo a brzy na to skončil na ulici.

V cestě do Číny jim — pro mě překvapivě — nestála železná opona v takové podobě, jak ji známe z Šumavy a Podyjí, tedy fyzicky neprostupná. Elektřiny do drátů a osvětlení je v KLDR málo a pohraničníci na čáře často prospí noc. Severokorejský režim odrazuje obyvatele země („občané“ to nejsou) od emigrace jinak.

Za prvé, propagandou. „[J]ejich indoktrinace začíná už v dětství za čtrnáctihodinových pobytů v tovární školce, že v následujících padesáti letech každá píseň, každý film a článek v novinách, každá tabule s plakáty, které mají na očích, jsou navrženy tak, aby zbožšťovaly Kim Ir-sena, že jejich země je hermeticky uzavřena, takže do ní nepronikne nic, co by mohlo zpochybnit vůdcovo božství. Kdo by odolal?“ Demicková popisuje nepřetržitý výplach: šedý svět, ve kterém jsou barevné pouze plakáty vůdců, ve kterém se hračky a sladkosti dětem rozdávají jen při jubileích a jsou „od Kima“. „Když Velký maršál [Kim Čong-il] zemřel, sestoupilo z nebe tisíc jeřábů, aby ho odnesli,“ cituje zpravodajství.

Za druhé, Severokorejce drží doma a poslušné rafinovaný kastovní systém. Prohřešky jedince ulpívají na dětech i vnoučatech, a zatímco cesta dolů žebříčkem do pracovního tábora vede rychle, nahoru se při nejlepší vůli jen tak nevyškrábete.

STÁT SE O VÁS NEPOSTARÁ. MY ANO…

Čím dříve začnete spořit na stáří, tím lépe se budete mít.

V Ušetři.peníze.cz dokážeme mnohem víc. Přesvědčte se sami.

Nad čím by se mimozemšťan pozastavil u nás

Ačkoliv Severokorejcům opravdu není co závidět, Není co závidět lze použít i jako zrcadlo našemu světu:

Předně, spojování patosu s politikou je všudypřítomné a z odstupu vždy legrační. Chvíli po dočtení knihy jsem zastihl rozhlasový pořad o oslavách výročí norské ústavy: obnášely mimo jiné soutěž o nejlepší oslavnou píseň a spoustu sladkostí pro malé děti. Být králem Haraldem V., hlídám oblohu, aby mě neodneslo hejno jeřábů.

Taky jsem si nad knihou vzpomněl na Žižekovo Násilí, konkrétně na přecitlivělost současné západní kultury na fyzické násilí a naopak slepotu k tomu systémovému. Demicková například jedno opětovné setkání s emigrantkou popisuje: „Byla na plastické operaci – nechala si upravit oční víčka, aby vypadala evropštěji. Tak tohle je opravdu Jižní Korea. Paní Songová to zvládla.“ Proč se radovat nebo vůbec jen akceptovat, že si ženy kvůli vydobytí a udržení společenského postavení nechávají draze řezat do obličeje?

A nakonec: kdyby sociální mobilitu v současné Evropě a Americe popisoval mimozemšťan, neviděl by zárodky kastovního systému i tady? Sice decentralizovaného a bez razítek, ale pořád zajišťujícího dědění rodinného statusu z generace na generaci, přičemž uklouznout lze snadno, ale vyškrábat se obtížně. (Než mi mí komentářoví drahoušci změní rating z „neomarxista-light“ na „plnotučný stalinista“, rád bych připomněl, že mizející sociální mobilitu lze připustit a kritizovat i zprava: Petr Hampl se o to přinejmenším pokouší.)

Větší snahy o relativizaci hatí požehnaná skutečnost, že na mě i jako na prekarizovaného intelektuála čeká v ledničce čtvrt kila tlačenky. Navíc za ty dary nemusím děkovat žádnému Kimovi, naopak ještě můžu v každém článku kafrat. Jenomže ne pro každého je to hodnota: potřeba mít svého Velkého maršála je možná univerzální a krotí nás v ní jen rozum a instituce demokratického státu. Rozloučím se vyznáním „učitelky středního věku“, která svou špajzku interpretuje takto — adresáta jistě poznáte: „Ukrojím si chleba značky Penam, dám si na něj šunku z Kosteleckých uzenin, piji mléko z Hlinska. Cestou na tramvaj do práce si koupím Mladou frontu DNES. Ať chci nebo nechci, jste součásti našeho života a taky proto jsem vás volila.“