Winton trčí ze záplavy prefabrikovaných hrdinů

I můj cynismus má svoje hranice. Střeží je 105letý chlap v kolečkovém křesle, zachránce 669 dětí, Nicolas Winton. Kdybyste mě přiškrtili, možná bych o něm i napsal, že je inspirativní. Takhle aspoň v jednom textu použiju víckrát slova „dobro“ a „dobrý“ než za celý poslední rok.

Ne že by si smeknutí nezasloužil každý dobrý skutek, ale iniciátor kindertransportů dohrál spolu se svými pomocníky tuhle hru na nejtěžší obtížnost až do nejvyššího levelu:

1. Winton rozeznal dobro a zlo v mimořádně nepřehledné situaci

Pustit sednout těhotnou, koupit Nový prostor, nechat se obměkčit adventním koncertem a poslat dárcovskou smsku: většina dobrých skutků nevyžaduje usilovné přemýšlení, natož podstupování podnikatelského rizika. Stačí kopírovat chování okolí. To sice neumenšuje jejich cenu, ale… Sehnat pro stovky docela cizích dětí adoptivní rodiny, zaplatit víza, vypravit vlaky, a to všechno ve chvíli, kdy se Adolf Hitler jeví mnoha vašim spoluobčanům jako potroublík, nebo dokonce sympaťák? Tomu říkám morální kompas.

První banální připomínka: v roce 1939 nikomu nepřišel telegram s upozorněním v příštích šesti letech zařve šest milionů Židů. Ani Wintonovi. Dal si ale tu námahu ptát se po tom, jaká nebezpečí v Evropě hrozila a co proti nim mohl udělat. Správná odpověď na první otázku ho odlišuje od pasivní většiny, správná odpověď na druhou otázku od šílených střelců.

Druhá banální připomínka: žijeme v nepřehledné době, ale ne nepřehlednější, než byl konec třicátých let. Ptát se, co se děje a co se s tím dá tady a teď dělat, je namáhavé, ale pořád ne jalové.

2. Uvědomoval si, že libry hory přenášejí

Winton pracoval jako bankéř a makléř. Ukázková práce nahovno. Nikdo mu nevysvětlil, že běhá krysí závod mezi kanceláří a domovem a že by měl radši dělat něco, co miluje, třeba chovat angorské králíky. Naštěstí! Protože jen díky těm špinavým penězům mohl Winton cestovat po Evropě a díky svému postavení mohl přesvědčovat pěstouny a dárce.

Neznamená to, že je kariéra v bance jediná správná cesta pro všechny. Ale libra zkrátka byla a je tvrdší měna než sluníčkové řeči. Money talks, bullshit walks.

3. Nepodělal se ze sebe

Nevím, nakolik věřit svůdnému mýtu o tajnůstkáři, jehož dobrodiní odhalila manželka náhodou až po půl století, při úklidu půdy. Ostatně podle jeho dcery se Winton tím, co v devětatřicátém udělal, nikdy vyloženě netajil. Podstatné je, že ze sebe nenechal udělat komodifikovaného hrdinu, který by se dal dopoledne nafotit do reklamy na pivo a odpoledne ždímal svou prezentací slzy ze znuděné smetánky na TEDxMokrovousy.

Nepochopte mě špatně: nehejtuju lidi, kteří udělali dobrou věc, a pak se za ni nebojí pochválit nebo na ní i trhnout pár kaček. Taková jsou pravidla hry, a kdyby se mi někdy něco povedlo, budu asi stejný. Je mi jen líto, že hrdiny vyrábíme průmyslově: vylovíte velkou rybu, do týdne jdete ke Krausovi a už to nezastavíte. Nikdy nebylo všude kolem tolik kamer a tolik pochlebovačů. Je těžké se z toho nepodělat.

A to je právě o důvod víc, proč obdivovat Wintona. Trčí z té záplavy prefabrikovaných hrdinů a prefabrikovaného hrdinství, každodenního zapalování svíček a vyvěšování vlajek pro objektivy, symbolického „upozorňování na“ a vyjadřování podpory. Jeho příběh připomíná, že sebeefektnější konání dobra není k ničemu, pokud není i efektivní. Což je důležitá lekce, které paradoxně zaniká i kvůli tomu, že Winton sám jaksi lekce nerozdává.

Že je ten skromný stařík ale nádherný člověk, co? — Cha, nachytal jsem vás. Nedojímejte se nad Panwintonem. Učte se od Wintona.

---

Úvodní foto Isifa. Nicolas Winton uprostřed, kolem něj zachráněné „děti“ – lady Milena Grenfell-Baine a Joe Schlesinger.