Taťka a mamka jsou pryč

V prvním Supermanovi Lex Luthor poznamenává: „Někteří lidi nenajdou v celé Vojně a míru nic víc než trochu dobrodružství. Jiní si přečtou složení žvýkačky – a odhalí tajemství vesmíru.“ Blogger Venkatesh Rao patří do druhé skupiny lidí. Nad Be Slightly Evil jsem si tím ještě nebyl úplně jistý, ale po jeho druhém samizdatovém letáku The Gervais Principle už nepochybuju. Rao totiž napsal ohromně objevnou a vtipnou analýzu vnitrofiremního potravinového řetězce – a nepotřeboval k tomu jedinou vědeckou studii ani osobní zkušenost. Stačilo mu pozorně sledovat seriál Kancl a rozvinout jeden kreslený vtip Hugha MacLeoda.

The Gervais Principle samozřejmě nemůžu pochválit jako naučnou knihu nebo praktický návod, tím bych zneuctil svoje recenzentské krédo. Nadšeně ten e-book ale doporučuju coby krásnou literaturu: vtipně napsanou esej, která vám dá na vaše kariérní pinožení pohlédnout čerstvýma očima.

Z lúzra manažerem: musíte se snažit. Z lúzra šéfem: nesmíte se snažit

Gervaisův princip sice dostal jméno po tvůrci Kanclu, komikovi Ricku Gervaisovi, základy mu ale dal kreslíř Hugh MacLeod:

Rao vzal vtip s plnou vážností: ve většině společností podle něj skutečně najdete pyramidu o třech patrech. Dole jsou lúzři. „Nejsou to lúzři ve společenském smyslu (můžou být i ‚cool‘), ale zkrátka lidé, kteří dali přednost pravidelné výplatě před kapitalistickým rizikem.“ Uprostřed najdete bezradné. Ti se „na rozdíl od sociopatů a lúzrů nemůžou volně pohybovat ekonomikou, takže v nich klíčí zvrhlá forma oddanosti k firmě, přestože se občas ukáže, že firma není loajální k nim.“ A nakonec sociopati, „darwinismem, protestantskou morálkou a Nietzschem nasáklé typy, kteří přimějí organizaci fungovat navzdory jí samotné“.

Samotný Gervaisův princip zní takhle: „Sociopati, řízeni svými vlastními zájmy, vědomě povyšují snaživé lúzry doprostřed pyramidy. Z lúzrů, kteří to mají na háku, vychovávají nové sociopaty. Průměrné lúzry ponechávají osudu.“

Nebo obrázkem:

Jednoduchá ilustrace pak v „raoismu“ může postihnout i koloběh korporátního života, od startupu v byrokratický moloch:

Masky jsou jediná realita

The Gervais Principle se ovšem nezaměřuje ani tak na firmy jako na jednotlivé typy zaměstnanců, kterým v názorných příkladech propůjčují maso a kosti postavy Kanclu. Ten je pro snazší pochopení knihy dobré znát, jedno zda v anglické, nebo americké verzi. Důmyslný čtenář se obejde i bez toho, nebude to ovšem taková zábava.

Rao rozlišuje pět druhů jazyka, se kterými se můžete v jakékoliv organizaci setkat: powertalk, posturetalk, babytalk, gametalk a straightalk. Můžeme si je pracovně přeložit jako řeč mocných, naparování, šišlání, hantýrku a rozkazy. Prvním mluví sociopati sami mezi sebou. Posturetalk používají bezradní, a to všemi směry: „Nemají žádný skupinový jazyk, protože si neuvědomují, že tvoří skupinu.“ Sociopati a lúzři mluví k bezradným babytalkem, který si ovšem bezradní vykládají jako posturetalk. Lúzři mezi sebou mluví gametalkem, který byl „jediný pořádně studován a zdokumentován“. (Bohužel o tom nic víc Rao nepíše.) Sociopati a lúzři spolu skoro nemluví („jednou z rolí bezradných je fungovat jako nárazníkové pásmo, jinak by v organizaci zavládla syrová a bolestivá dynamika pánů a otroků“), ale když už, pak straightalkem.

Nejvíc prostoru dostává pochopitelně powertalk, nedoufejte ovšem v anglicko-powertalkový slovníček. Jedním z jeho kouzel podle Raa je, že se ho nemůžete naučit z knížek („v nejlepším případě si tak rozšíříte slovní zásobu posturetalku“), ale jenom dlouhodobou komunikací se sociopaty, přičemž mnoho počátečních kol pochopitelně bolestivě prohrajete.

Venkatesh Rao: The Gervais Principle: The Complete Series, with a Bonus Essay on Office Space (Ribbonfarm Roughs) Vydalo Ribbonfarm, Inc. v září 2013. 153 stran, 3,60 dolaru (dostupné jen jako e-book)

Ta snaha se ale vyplatí. Rao krásně popisuje pocit svobody na vrcholu pyramidy — když prokouknete, že sociopati nemají nasazené masky, ale že tyto masky jsou jediná realita: „Taťka a mamka jsou pryč. Všechno je možné, projde mi úplně cokoliv. Můžu si vymyslet jakoukoliv kravinu a mí mladší sourozenci ji sežerou.“

The Gervais Principle se naprosto míjí s kritérii naučné literatury: čekejte neseriózní zdroje, neověřitelná tvrzení, občas protimluv nebo chybějící vysvětlení. Dokonale ale zato splňuje nároky kladené na postmoderní prózu. Rao si hraje s jazykem: jednak má vynalézavý geekovský sloh připomínající recenze videoher („they program the organization to act in those ways by installing bureaucracy-ware“), jednak rozbíjí na atomy komunikaci druhých. Text staví na jiných textech, a to do té míry, že by bez nich nedával smysl: kromě Kanclu odkazuje na seriály Mad Men, House of Cards nebo Deadwood.

Kniha, řečeno s Milanem Kunderou, prořezává oponu mýtů a se škodolibou radostí odhaluje, jak směšní a marní jsou lidé, kteří berou své kariéry smrtelně vážně. Rao nenabízí inspiraci ani ubezpečení: nabízí osvobození.

(Tedy jak komu. V některých může představa, že taťka a mamka tady nejsou, pochopitelně vyvolat čirou hrůzu.)