Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Jakub Lohniský: Oblek vybírejte radši bez manželky

Ondřej Tůma
Ondřej Tůma
29. 3. 2014
 21 069

„Pomalu se dostáváme do fáze, kdy se lidi už tak nezajímají o samotnou značku, jako spíš o materiály a zákonitosti toho, jak se správně oblékat. Už nechceme být navlečení do polyesteru, nosit strakaté košile a boty na běhání. Je to podobné tomu, co se tu děje v gastronomii,“ říká v exkluzivním rozhovoru Jakub Lohniský, zakladatel značky Le Premier.

Jakub Lohniský: Oblek vybírejte radši bez manželky

Když před pár lety začínal psát módní blog Muži v Česku, mělo to být jen pro zábavu. Nakonec svoji vášeň přetavil v dobře fungující byznys. V Pánské pasáži v Praze Na Příkopech si s kolegou Davidem Šimoníkem otevřel obchod s oblečením, ve kterém se prodává jejich vlastní značka Le Premier. V loňském roce si tam objednalo košili na míru přes čtyři tisíce zákazníků, dalších šest set si pak nechalo ušít oblek. „Jednou bych chtěl mít vlastní výrobnu, kde se budou šít jen věci Le Premier. Možností růstu je ale spousta. Nejdřív musíme dokonale vyladit všechny procesy a ještě víc nastartovat růst. Už teď jsme ale někde na půli cesty k tomu, abychom si museli sednout a řešit, jak poskočit zase o úroveň výš,“ plánuje budoucnost Jakub Lohniský, který přiznává, že mu jeho práce a koníček někdy leze trochu na mozek. Profesionální deformace ho totiž nutí neustále pozorovat, co na sobě mají lidé v jeho okolí. „Největší nešvar chlapů v Česku jsou boty. Když vidím, jaká příšerná bagančata jsou schopni obout, tak se nestačím divit. Občas mám chuť jít a tomu člověku poradit, ale většinou si to nakonec rozmyslím. Asi bych se se zlou potázal,“ říká s úsměvem sympatický třicátník, o kterém ještě určitě uslyšíme.


Češi a móda. Jde to dohromady, nebo je to pořád spíš něco jako Jamajčani a bobování?

V pánské módě, u které to můžu dobře posoudit, se situace rozhodně zlepšuje. Než tu ale lidi začnou módě opravdu rozumět, tak to asi ještě hodně dlouho potrvá. Možná generaci nebo dvě, kdo ví. V přístupu k módě jsme sice celkem podobní Němcům, pořád nám toho ale dost chybí. Němci taky nejsou nijak extrémně kreativní, nemají takový ten šik jako Ital, Francouz nebo Španěl. Na rozdíl od nás se ale naučili, co mají nosit, kdy to mají nosit a jak to mají nosit. Vědí, co je kvalitní a že kvalita něco stojí. S tímhle u nás pořád hodně bojujeme. Lidi tu často hodnotí oblečení jen podle toho, jestli jim v něm není zima a jestli to někde netlačí. Že mají moc široké kalhoty, příšerně špičaté boty nebo že si na různé společenské akce berou naprosto nevhodné oblečení, je moc nepálí. Na oblečení se tu navíc hodně šetří. A naopak, když už tu má někdo hodně peněz, tak to často sklouzne k tomu, že se chce oblékat tak, aby bylo na první pohled vidět, že jsou to drahé věci.

Jaký je váš postoj ke značkám na oblečení?

Čím to je, že jsou Češi tak vysazení na oblečení, na kterém je zřetelně vidět logo nebo jméno značky?

Přístup k módě je tu daný historickým vývojem. I po druhé světové válce až někdy do šedesátých let, tady byla dobrá pánská móda. Chlapi uměli nosit obleky, byly tu kvalitní materiály. Pak přišla normalizace a během těch dvaceti let se tady všechno rozbilo. Nebyl tu pořádný výběr, oblečení se vyrábělo z umělotiny a na všem se šetřilo. Po revoluci byli zase všichni nadšení ze značkového sportovního zboží. Všichni chtěli mít oblečení s fajfkou nebo třemi proužky a nosili ho úplně všude. Že chodili do práce nebo do kina a na nohách měli běžecké boty, je vůbec nezajímalo. Během několika let tu pak vznikla skupina lidí, kteří hodně zbohatli, a taky sem přijížděli podnikatelé z Ruska – tihle všichni chtěli najednou ukázat, že mají hodně peněz, takže se do popředí začaly drát luxusnější značky – Gucci, Armani, Louis Vuitton. Časem si ale na tyhle věci začali vydělávat i lidé s lehce nadprůměrným platem. Navíc se tu rozšířila spousta padělků. Teď se pomalu dostáváme do fáze, kdy se lidi už tak nezajímají o samotnou značku, jako spíš o materiály a zákonitosti toho, jak se správně oblékat. Už nechceme být navlečení do polyesteru, nosit strakaté košile a boty na běhání. Je to podobné tomu, co se tu děje v gastronomii. Dřív bylo lidem takřka jedno, co jedí. Hlavně, když toho bylo hodně a když to znali z reklamy. Teď už se mnohem víc zajímají o složení, čtou etikety a snaží se jíst zdravě.

Základ: Nejíst odpad!

Za lepší jídlo s Peníze.cz

A jak to tedy je s těmi potravinami? Co nám dají jíst a jak se v tom umíme vyznat? Nabízíme výběr z článků a rozhovorů, věnovaných tomu, co všechno nám také v našich obchodech dokážou nabídnout. I tomu, jak se bez takových nabídek obejít. Čtěte na Peníze.cz:

Často můžeme slyšet, že „chlap, co se o sebe moc stará, je divnej“. Je?

Tohle smýšlení se už celkem daří měnit ve střední a vyšší třídě větších měst. Na vesnici, v nižších příjmových skupinách nebo v dělnické komunitě vám ale pořád řeknou, že jste buzna kvůli tomu, že se voníte, že chodíte často ke kadeřníkovi nebo nedej bože k holiči a že se zabýváte výběrem vhodného a kvalitního oblečení. Nemluvím tady o tom, že by měl někdo mít na hlavě vyčesaného kohouta, ze kterého na všechny strany stříká gel, že by měl být voňavkou cítit na sto metrů a kupovat si džíny, které jsou naschvál potrhané. To je úplně něco jiného. Na tom, že se o sebe chlap stará, ale prostě není nic špatného. Naopak by to měla být samozřejmost.

V jednom z rozhovorů jste říkal, že ženy nemají pro pánskou módu cit. Jak jste to myslel?

Když jde muž nakupovat obleky s manželkou, tak je to obvykle problém. Mnoho žen má totiž zažité různé stereotypy, které už dávno neplatí. Myslí si, že vědí, jak mají být dlouhé rukávy, jaká barva obleku není vhodná a tak podobně. Některé vlastně ani nechtějí, aby jejich muž vypadal moc hezky, protože by jim ho mohla přebrat jiná. Zní to směšně, ale někdy to tak opravdu je. Úplně nejhorší kombinace je, když nakupuje oblečení se svojí partnerkou nerozhodný chlap. Co by normálně trvalo deset minut, se pak protáhne na hodinu a půl. Když si pak nakonec vybere tmavě modré sako, tak mu jeho žena řekne, že tohle rozhodně ne, že si má vzít jedině černé. On jí namítne, že četl, že se do byznysového prostředí hodí i tmavěmodrá. A ona ho zpraží s tím, že její táta měl taky vždycky jenom černé obleky a nikdy mu to nevadilo. Je celkem logické, že si takový chlap nakupování oblečení asi moc neužije. Když se v Itálii bavím s dodavateli látek, tak mi říkají, že u nich vůbec neexistuje, aby si chlap kupoval oblek s ženskou.

Vadí vám ponožky v sandálech?

Takže radíte nakupovat bez manželky…

Jde o to, že u oblečení je hrozně důležité, jak se v tom člověk cítí. To v případě pánských košil a obleků platí dvojnásob. Proto vám po světě nejlepší obleky ušijí chlapi, proto jsou v luxusních obchodech s pánskou módou výhradně prodavači. Ten, kdo vám s tím radí, to zkrátka musí znát na vlastní kůži. Tady je ale zakořeněné, že v obchodech s módou vždycky pracovaly jenom ženy. Každý si jistě pamatuje, když si kupoval první oblek do tanečních nebo na maturitu, že mu v obchodě radila taková ta typická teta. Vždycky řekla, no jo, to mu sedí fešákovi, a že měl oblek o číslo větší a moc široké kalhoty, vůbec neřešila. Sehnat správného prodavače do obchodu s obleky nebo s botami je proto hrozně důležité. A zároveň i velmi těžké.

Jak by to vlastně probíhalo, kdybych k vám přišel do obchodu a chtěl si nechat ušít oblek na míru?

Nejdřív byste měl mít jasno v tom, jestli chcete smoking nebo klasický oblek. Potom si vybíráte styl a látku. A pak se řeší veškeré detaily – to znamená knoflíky, knoflíkové dírky, podšívka, monogram, šířka klopy, typy kapes, počet rozparků a mnoho dalších věcí. Nakonec si vás naměříme. Dohromady bereme dvanáct měr na sako a pět až sedm měr na kalhoty. Pokud má zákazník atypickou postavu a je například extrémně hubený, má velké břicho, vystouplé lopatky nebo spadlá ramena, tak mu ještě oblékneme zkušební sako, které je nejblíž jeho velikosti. Podíváme se, jestli se mu to někde nekrabatí a vezmeme si další pomocné míry. Když tohle všechno absolvujete, tak zaplatíte padesát procent zálohy a můžete jít domů. Za dva týdny pak přijde rozešitý oblek, který je ještě možné celkem dost upravovat. Běžná metoda totiž neumožňuje tolik úprav střihu, jako nabízíme my. Tohle je naše velká konkurenční výhoda. Pak to zase pošleme do dílny a za dalších čtrnáct dnů máte oblek hotový. Kdyby byl náhodou ještě nějaký problém a muselo se něco dolaďovat, tak už to děláme expresně do dvou dnů v naší pražské dílně.

A kolik u vás takový oblek na míru stojí? Stačil by na to můj novinářský plat?

Základ je 14 900 korun. Vyšší střední kategorie pak stojí 17 900 až 20 000. Nejvyšší kategorii obleků pak šijeme z látek Scabal a ty jsou za třicet tisíc a výš. Je to nejlepší světová značka látek. Mají dlouhou historii, šijou pro filmový průmysl. Ve všech bondovkách měl James Bond oblek z jejich látky. Když vidíte na Oscarech DiCapria nebo Clooneyho, tak si můžete být jistí, že na sobě mají Scabal.

Když se podíváme na jednotlivé zboží, tak co se u vás nejvíc prodává?

Náš byznys stojí na třech pilířích – oblecích, košilích a botách. V tuhle chvíli je to hodně vyvážené, takže je to rozdělené opravdu zhruba na třetiny. Dohromady pak tohle zboží dělá přibližně osmdesát až pětaosmdesát procent našich tržeb. Zbytek jsou různé doplňky – to znamená kravaty, kapesníčky, ponožky, konfekční kalhoty a věci spadající do kategorie péče o boty.

Jakub Lohniský

Jakub Lohniský

Vystudoval ekonomii a management na VUT v Brně a marketingovou komunikaci na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Po škole se řadu let pohyboval v oblasti médií a marketingové komunikace, kde se specializoval na public relations a IT. Spoluzaložil PR agenturu Relative PR a později i módní značku Le Premier, které se teď naplno věnuje. Kromě pánské módy má rád také hokej.

V posledních letech je tu hodně nevyzpytatelné počasí, jak moc vám to komplikuje situaci?

Loni byla zima skoro až do konce dubna, takže lidi nechtěli dlouho nakupovat věci z jarní kolekce. Bylo pro ně ještě moc chladno a na jarní barvy navíc nebyli ani mentálně naladění. Zato letos už k nám zákazníci chodí od půlky února a ptají se, kdy budeme mít konečně jarní kolekci. Snažíme se to trochu uspíšit a mít látky připravené dřív. Obecně ale platí, že pro náš byznys nejsou dlouhodobé výkyvy počasí moc dobré. Samozřejmě, že nejsme jako vlekaři, kteří stojí u sjezdovky a modlí se, ať už konečně začne sněžit, nebo přijdou o prachy. Když vám ale po krátké zimě zůstanou na skladu kabáty, šály a zimní boty, taky to není nic příjemného.

Le Premier své zboží prodává také na internetu. Dá se tímhle způsobem dobře prodávat luxusnější oblečení? Když už si člověk připlatí za kvalitu, nechce si všechno radši pořádně vyzkoušet?

Nejlépe se samozřejmě prodávají doplňky. Kravaty, kapesníky, ponožky, tohle všechno na netu frčí. Překvapivě dobře jdou na odbyt i boty. U nich nabízíme, že pokud budou malé, tak je na naše náklady pošlete zpátky a my vám doručíme správnou velikost. Anebo když se vám nelíbí. Tak nám je prostě pošlete a my vám vrátíme peníze včetně poštovného. 

Obleky přes internet neprodáváme. To si člověk prostě musí vyzkoušet. S košilemi to je to podobné, zákazníci si nás často musí nejdříve osahat, objednat první košili v obchodě a teprve poté další objednávají na internetu. Takže platí, že čím víc máme zákazníků z kamenné prodejny, tím víc pak prodáváme košil na internetu. V zahraničí koncepty prodeje on-line košil fungují skvěle, Češi se ale ještě pořád bojí.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte

Vstoupit do diskuze
Ondřej Tůma

Ondřej Tůma

Vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Studoval také na Fakultě humanitních studií v Praze a na Goethe-Universität ve Frankfurtu nad Mohanem. Má za sebou stáže v Českém rozhlase... Více

Související témata

marketingmódaoblečenípodnikáníživotní styl
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo