Odkázali byste své jmění radši charitě, nebo bohatému podnikateli?

Ačkoliv česká média od těch amerických opíšou kdeco, nejprovokativnější zprávu posledního týdne ignorovala. Ředitel Googlu Larry Page „by radši věnoval svoje úspory Elonu Muskovi než charitě,“ protože „[Musk] chce letět na Mars, a to je úctyhodný cíl“.

Tolik aspoň titulky: Page charitu výslovně nezmínil, konflikt doplnili až novináři. Na jednu stranu vyloženě nelhali: Musk má před charitou skutečně přednost, protože jeden Pageův cent nemůže jít do dvou kasiček zároveň. Na druhou stranu ale zploštili názory člověka, který byl v roce 2012 čtvrtým nejštědřejším mecenášem dobročinných projektů mezi podnikateli ze Silicon Valley.

Pokrok pomáhá

Mediální zarámování sice není fér, ale inspiruje k přemýšlení a k přehodnocování klišé. Když je na světě tolik neštěstí, proč posílat další peníze právě Muskovi? Zakladatel automobilky Tesla, který si dělá ambiciózní plány na osídlování Marsu, má už teď majetek v hodnotě 180 miliard korun.

Zdánlivě absurdní nápad ale dává smysl. Do dobročinnosti můžete investovat konzervativně: když koupíte a rozdáte vakcíny, od začátku víte, co dostanete, a výsledek vás nepřekvapí v dobrém ani ve zlém. Taky ale můžete zariskovat: vzít balík peněz, dát je výrobci technicky převratných a skvěle hodnocených aut a trochu tak navýšit jeho rozpočet na dobývání vesmíru. Za padesát let budete mít „zálohu“ lidstva v první mimozemské kolonii, nebo taky nic.

Jenže i to nic bude mít svou hodnotu: zůstanou po něm nové nástroje a postupy a dekády bude živit lidi od vědců po uklízečky, od kalifornských výzkumáků po východoasijské robotárny.

Věříte v kapitalismus, nebo ne?

Page přitom v rozhovoru, kde provokativní myšlenka zazněla, říká: „Většina lidí si myslí, že korporace jsou v principu špatné. Mají blbou pověst. A v něčem je to pravda, pokud jdou firmy stejnou cestou, jakou před dvaceti lety — cestou postupného vylepšování. To ale není, co potřebujeme. Hlavně v technologickém odvětví potřebujeme revoluční změnu, ne vylepšení.“

Projednou bych byl ještě větší kapitalista než sám Page a zastal se i těch korporací, které se nesnaží dostat na Mars ani nevyrobily elektromobil s 480kilometrovým dojezdem. Ano, negativní externality velkých průmyslových firem zásobují celé festivaly dokumentárních filmů. Jenže jak ukazuje Angus Deaton v knize The Great Escape, zároveň v posledních dekádách pomohly vytáhnout stamiliony lidí jen v Číně a Indii z chudoby tím, že si koupily jejich práci nebo jim prodaly lepší nástroje. Nebyl to sice cíl, ale počítá se výsledek.

Ano, korporace mají velkou moc a rovnováha mezi veřejnými a soukromými zájmy se vychyluje. Jenomže za prvé: lidi mají přesně kolik práv, kolik si vybojují, a není povinností akcionářů jim je hlídat. Za druhé: ani charitativní organizace nejsou veřejnoprávní, o jejich cílech se nerozhoduje rovným hlasem ve volbách, reprezentují zájmy svých donátorů. Nezpochybňuji, že ty zájmy bývají šlechetné, ale vlády chudých států přicházejí o manévrovací prostor, a jak připomíná opět Deaton, oslabuje tím tlak na politické reformy. (Protože asi málokdo tu knihu opravdu vezme do ruky, věřte mi, že Deaton není nijak velký pravičák: nenabízí klausistická dogmata, ale solidně vyargumentované závěry bádání.)

Ano, Silicon Valley trpí solucionismem, hloupou vírou, že společenské problémy jdou vyřešit „chytrými udělátky“. Musk obzvlášť. Nemusíme s ním ale hned sdílet jeho představu ráje na zemi nebo na Marsu, stačí střídmý optimismus, že se někdy něco z jeho díla bude někomu hodit. A opět: ze solucionismu můžete snadno obvinit i řadu nadací.

Larry Page provokuje, protože v jádru jeho nápadu se skrývá na rovinu položená otázka: „Tak věříte, nebo nevěříte v kapitalismus?“ Pokud jde o mě, budu se dál držet arabského přísloví: Důvěřuj v Alláha, ale velblouda si přivazuj. A tím provazem pro mě i dál budou, přes všechny pochyby, neziskovky.