Kurvadámodankešén

Kamil Fila v posledním odstavci filmařčina nekrologu zformuloval velkou myšlenku, kterou si dovolím zkrátit a nazvat zákonem Věry Chytilové:

Vyplácí se nebýt za každou cenu milý, smířlivý a rozdávat pouze pohodu a radost.

Přímo do ksichtu, Panwerichu!

Připojím k tomu svou vlastní teorii Chytilové a Vorlíčka:

Když je vaše nejlepší práce vynikající, na vaše přešlapy se zapomene.

Málokomu se totiž povedlo natočit jak film ze seznamu těch nejoblíbenějších na ČSFD, tak film ze seznamu těch nejhorších tamtéž. Chytilová a Václav Vorlíček to zvládli: první Dědictvím a Vyhnáním z ráje, druhý Třemi oříšky a dvěma novými pohádkami.

Nebudu z těch chytilismů dělat hluboké a všeobecné Pravdy o životě: prvním zákonem se určitě nesmí řídit dětští psychologové a druhou teorií zas plastičtí chirurgové. Století kreativity si ale uchovává vzpomínku na odešlé v pojednáních „co nás X. Y. naučil(a) o Z“ tak jako ta minulá v posmrtných maskách — a ze života i díla Chytilové si mají co brát tvůrci od Aše po Zemplínskou Širokou.

Jenže i kdyby vykonali pěší pouť k jejímu hrobu, nic tak skvělého jako Chytilová nevytvoří, a mně po soukromé retrospektivě jejích filmů vrtá hlavou: proč ne?

Ufoni vs. slušní lidé

Co je na filmech Chytilové tak skvělého? Zachycují jak neopakovatelnou pěnu dní, tak univerzální situace, kterým můžeme bez potíží rozumět i po desítkách let. A hlavně: v jejích scénářích proti sobě nebojují černá s bílou, ale různé odstíny šedé. Inspektor Tomáše Hanáka v Kopytem sem, kopytem tam nadává na korupci — ale sám za tisícovku rád přimhouří oko. Ve Vlčí boudě sebevědomě uplácí dokonce středoškolák a valí při tom kecy starých haurů: „Však vy to nějak zmáknete, šéfe!“ V Pastech, pastech, pastičkách tzv. slušní lidé viktimizují oběť znásilnění a v Panelstory přímo koncertují „tři zlé sestry všech maloměst — omezenost, závist a nuda“, jak to v jiné souvislosti napsal Pavel Kohout.

Mám slabost právě pro takové filmy, které předvádějí, že pes dole není lepší než pes nahoře. Že za zkažené poměry nemůže jen elita. Že se kazí chováním obyčejných lidí, na které jsme si navykli jako na normální, ale přitom je zrůdné. Věra Chytilová byla můj nenahraditelný dealer takového vzácného matroše. Navíc uměla moralizování perfektně říznout (ne naředit!) černým humorem, takže se z něj nedělalo zle ani nám cynikům.

Její nejčastější pracovní metoda byla jednoduchá a stará — zrozená spolu s Don Quijotem. Stačí do našeho světa strčit mimoně a sledovat, do jakých situací ho jeho skutečná nebo hraná bezelstnost dostane. V Sedmikráskách to jsou dvě puberťačky: „když se všechno kazí, tak budeme zkažené i my“. Sídlištěm v Panelstory bloudí senilní stařík a malý kluk. V Kalamitě dostává bolestivé lekce jouda Bolka Polívky, později dovedený do groteskní podoby v nejlepším uměleckém ztvárnění devadesátek, Dědictví aneb Kurvahošigutntág. Primitivní jsou i bohémové v Kopytem sem, kopytem tam, i oni krutě vystřízliví. V hororové Vlčí boudě se s Chytilovou můžete na lidstvo podívat dokonce čerstvýma očima mimozemšťanů.

Právě o ty čerstvé oči tu jde: jen mimoň může prohlédnout krutost společenského uspořádání a prázdnost hesel, kterými se ospravedlňuje. „Všeci musí myslet jinak!“ volá kulturní pracovník, původním povoláním havíř, v Kopytem sem, kopytem tam. „Co se staráte, dědku? Já se kvůli vám nezapletu do nějakejch protokolů,“ usazuje kolemjdoucí senilního pána, který v Panelstory projeví vzácnou starost o skutečného člověka, kontrastující s všudypřítomnou starostí o blaho abstraktního lidu. „Teď si vás kúpím všecky,“ hrozí Bohuš na konci Dědictví — v těch pěti syrových slovech je celá éra začínající prvními zbohatlíky a prozatím končící Andrejem Babišem.

Ono by to šlo, jen kdyby se chtělo

Právě Dědictví bylo jedním z posledních českých filmů, které v sobě pojí všechny chytilovské kvality: filmů společensky kritických, jedovatých a zároveň osvobozujícím způsobem zábavných.

Je to nedostatkem talentů? Určitě ne: podívejte se na šoty oceněné Louskáčkem, filmařskými talenty by se dala zastavit Vltava.

Je to nedostatkem přemýšlení a pochyb o současnosti? Taky ne: společensky kritické filmy se přece točí. Od Lvem oceněných Poupat po dokumenty Víta Klusáka a Filipa Remundy jsou to ale všechny patetické, schematické, vypočitatelné a jen o fous zábavnější než vyplňování daňového přiznání.

Je to snad tím, že bychom žili ve světě, který se ve své složitosti nedá vecpat do moralistní grotesky? Skoro bych si to začínal myslet, kdyby letos festival Cinema Mundi nepřivezl nizozemský film Borgman. Skupina bezdomovců v něm hraje ošklivé psychologické hry se zámožnou rodinou a při tom odhaluje, jaké svinstvo se skrývá v pěkných lidech. Ohromná zábava.

Dobrá zpráva: Kritické, jedovaté a přitom zábavné filmy se ještě pořád točit dají.

Špatná zpráva: nikomu se do toho u nás nechce.

Útěšná zpráva: naštěstí tu skoro půl století tvořila Věra Chytilová a k jejím filmům se můžeme ještě dlouho vracet. Kurvadámodankešén.

Úvodní foto: Isifa.com