Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Na obranu Aloise Hadamczika (a všech „blbých“ šéfů)

Michal Kašpárek
Michal Kašpárek
28. 2. 2014
 13 430

Proč je změna trenéra drahá loterie, proč by měl svaz řídit nároďák jako firmu a proč je tolik šéfů tak očividně neschopných.

Na obranu Aloise Hadamczika (a všech „blbých“ šéfů)

Sportovní komentáře často kopírují šablonu „Generátor náhodných čísel právě vyhodil nová čísla“ — „Pojďme z nich vycucat příběhy.“ Stejné to je s koncem trenéra hokejové reprezentace Aloise Hadamczika: „v posledních dvou letech jsou výsledky i výkony hokejistů pod psa“, takže „nastal čas pro změnu.“ Jak je to jednoduché.

Na místě je ale skepse, vyživená objevy lidí, kteří ke sportu nemají zdánlivě co říct: ekonomů a sociologů.

Klam nového koštěte

Nedivte se fanouškům, že při každé sérii neúspěchů volají po novém trenérovi, když podle jejich zkušenosti přicházejí s novým trenérem konečně body:

Graf pochází ze studie Marie De Paoly a Vincenza Scoppy otištěné předloni v Journal of Sports Economics(PDF). Autoři ale mírné zlepšení těch italských fotbalových týmů, které během sezóny vyměnily kouče, vysvětlují dvěma statistickými jevy: prvním je regrese k průměru, „tendence výsledků měření blížit se při opakování průměru“. Extrémně špatné výsledky zkrátka obvykle jednou dojdou konce — ať už trenéra vyměníte, nebo ne. Druhým, doplňujícím vysvětlením je, že série proher odpovídají sériím zápasů s těžkými soupeři, po kterých přicházejí remízy a výhry s hratelnějšími týmy. To sice platí jen pro ligové soutěže, kde hraje každý s každým, efekt výměny trenéra to ovšem zpochybňuje i pro hokejové turnaje.

Magazín Social Science Quarterly publikoval v roce 2012 podobnou studii, zkoumající dopady výměn koučů na výkony univerzitních fotbalových klubů. Závěr? „Výzkum ukazuje, že navzdory fanfárám, se kterými noví trenéři přicházejí, se od nich dá po herní stránce čekat, přinejlepším, setrvalý stav.“ Opakované lákání a přeplácení čerstvých tváří je tak „obvykle drahý způsob řešení“.

Výběrové řízení? Na prodavačku ano, na trenéra repre ne

Když jsem viděl, jak rychle — po půl dni od oznámení rezignace — hokejový svaz oslovil Vladimíra Růžičku, vzpomněl jsem si na dávno recenzovanou knihu Soccernomics. V té se novinář Simon Kuper a profesor sportovního managementu (vážně!) Stefan Szymanski pozastavují nad tím, jak neuváženě majitelé sportovních týmů najímají nové manažery. Vedení svazu okopírovalo všechny vyjmenované chyby, protože jejich favorit Vladimír Růžička je, cituji z knihy:

„Najatý v divokém kvapu a po povrchním pohovoru. Je to běloch [tím si naštěstí hokejový svaz moc dveří nezavřel, knížka je přece jenom o etnicky pestřejší kopané — pozn. M. K.] s konzervativním sestřihem, mezi pětatřiceti a šedesáti, a k tomu bývalý profesionální hráč.“ Takže tradičně omezený výběr, ke kterému musíme přičíst, že český svaz trvale odmítá hledat trenéra za hranicemi.

Vkrádá se otázka, jestli by majitelé soukromé firmy toužící po globálním úspěchu vybrali nového generálního ředitele jen dvanáct hodin potom, co skončil ten starý. A jestli by si omezovali výběr na ty, které znají osobně. Mrzí mě, že jsou vůči takovým projevům bafuňářství novináři otupělí a hned komentují jméno namísto způsobu, jak se k němu došlo.

Zajímá vás hokej?

Šikula! Šikula! Šikula! Vůl! (Tajenka: jeden člověk a série povýšení)

Připomínám to všechno jen proto, abych vrátil fanouškovská očekávání na zem a zároveň ukázal, že haněné „ekonomické myšlení“ má co říct i na trávníku a na ledě. Netvrdím ale, že je Alois Hadamczik nejlepší možný trenér nároďáku. Už od olympiády před osmi lety mě fascinuje, jak se může tak vysoko dostat člověk bez „soft skills“. Insideři mu vyčítají nedostatek respektu u hráčů — a i outsideři můžou žasnout nad tím, jakými teoriemi o spiknutí se zaklíná při svém vzteklém odchodu od mužstva.

Vysvětlení může poskytnout „hierarcholog“ Laurence J. Peter: „V každé hierarchii mají lidé tendenci vyrůst až na místo, pro které nejsou kompetentní.“ Téměř určitě to znáte ze své firmy: někdo se osvědčí na nejnižší pozici, tak jde na střední, tam je to taky dobré, ještě jedno povýšení — a najednou se v tom plácá. Peterův princip funguje jak v kancelářích, tak na hokejových stadionech. Kdo se osvědčí jako trenér Vítkovic, ten může narazit až v poslední štaci, u nároďáku.

Sport je svět v malém, tak si z toho můžete odnést ponaučení nejen ke studiu Buly, ale taky do pracovního života: Za prvé: I ta nejradikálnější řešení krizí můžou mít statisticky bezvýznamné výsledky. Za druhé: Spolupracovníky nevybírejte v kvapu. Za třetí: Nezapomínejte na to, že naprosto každý dřív nebo později už nebude na novou funkci stačit, nicméně o stupeň níž se dá vrátit s grácií. Což je ale bohužel přesně to, co Alois Hadamczik nezvládl.

Úvodní foto isifa/MAFRA/Anna Vavríková

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (5)

Vstoupit do diskuze
Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

Po studiu žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě prošel MF DNES a redakcemi Computer Pressu. Mezi lety 2009 a 2016 byl na volné noze, od roku 2017 do jara 2021 vedl Finmag.cz a editoval tištěný... Více

Související témata

hierarchiehokejsportžurnalistika
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo