„Léčba Fialou“: nejisté vykročení ODS

Už jen volba členů předsednictva coby krizového managementu ukázala na nejeden paradox. V době, kdy bude pro každodenní mravenčí práci na nejistém oživení ODS potřeba každé volné ruky, zvolili delegáti statutárním zástupcem předsedy a jedním z řadových místopředsedů europoslance Jana Zahradila a Evžena Tošenovského. I když se první jmenovaný zaštiťuje tím, že v Bruselu a Štrasburku tráví jen část týdne a že vše záleží jen na tom, jak si dokáže zorganizovat svůj čas, pravdou je, že s prací v cizině tento post efektivně spojit nelze. A vzhledem k tomu, že Jan Zahradil deklaruje, že si chce vzít na triko přípravu eurovoleb, vypadá to, že pravdě budou blíže spíše ti, kteří spekulují, že to celé činí primárně proto, aby si pro tyto volby zajistil post lídra (je prakticky jisté, že počet europoslanců ODS dramaticky poklesne; nyní jich mají z dvaadvaceti devět).

Pospíšile, prostřel si hlavu

Další věcí je viditelný vnitrostranický odpor vůči Jiřímu Pospíšilovi, jenž jakoby kopíroval osud svého jmenovce Dientsbiera ml., na veřejnosti taktéž oblíbeného, ale v rámci své strany nikoli. Jistě, bylo plně v kompetenci delegátů kongresu zvolit si, koho chtějí, ale neměli by zapomínat, že ve volbách nevolí jen straníci a jejich ztenčující se tvrdé voličské jádro. Pospíšil byl v poslední době jako jeden z mála představitelů ODS schopen dosáhnout nadprůměrných volebních výsledků (například vítězství v krajských volbách na podzim 2012 působilo v rámci tehdejší i dnešní všeobecné volební bídy jako zpráva z jiné planety).

Pokud by Pospíšil řady občanských demokratů opustil (třeba i v důsledku toho, že mu měl na středočeském sněmu v nadsázce jeden z dlouholetých straníků doporučovat, aby „si za poštvání státních zástupců na Petra Nečase šel na toaletu prostřelit hlavu“, a posléze u řečnického pultíku konstatoval, že „na toaletě stále žádnou krev nenašel“), tak by ODS přišla o jednu ze svých nejvýraznějších osobností. Ať si to její členové chtějí připustit, či ne. Na Slovensku započal odchod obdobně oblíbeného exmistra spravedlnosti Daniela Lipšice z KDH další fázi fragmentace tamější pravice.

Mezi slepými jednooký králem

Po všech strázních posledních měsíců a let to vypadá, že členům ODS stačí ke štěstí málo. Jak jinak si vysvětlit scénu z kongresu, kdy Petr Fiala za pultíkem oznamoval, že skvělý kandidát ODS Libor Lukáš v doplňovacích senátních volbách na Zlínsku ve druhém kole vcelku jasně prohrál, a žádal pro něj potlesk za to, že se do tohoto kola o několik desítek hlasů vůbec dostal? (Při zisku přibližně 3,5 tisíc hlasů z 99 tisíc možných to zas tak velký zázrak nebyl.)

Když se oprostíme od Lukáše a jeho nedobré pověsti v regionu, pak výsledek druhého kola senátních voleb názorně ukázal především na jeden dlouhodobý problém občanských demokratů v daném typu většinového volebního systému, jejž by například ANO rádo zavedlo i pro volby do Sněmovny: kandidáti ODS ve druhém kole prakticky vždy prohrávají, tedy pokud nepostoupí z prvního místa. Jedinými protivníky, které po porážce v prvním kole dokázali předehnat, byli krom jediné výjimky v osobě Jiřího Dientsbiera st. jen zástupci KSČM. (Letos na podzim, kdy bude ČSSD po triumfu z roku 2008 obhajovat 23 mandátů, a nastane tak příležitost zvrátit poměry v Senátu, nelze očekávat, že by kandidáti ODS patřili mezi ty, již v prvním kole získají nejvíce hlasů.)

Nic nového pod sluncem

Nový předseda bude muset začít pracovat na zlepšení vnímání ODS, pokud nemá zůstat několikaprocentní stranou, či dokonce padnout ještě níž. V mnoha jejích členech však bohužel stále ještě žije to, že chyby hledají především jinde než ve svém vlastním počínání. Na kongresu toho byla důkazem například zpráva končícího úřadujícího předsedy a stávajícího předsedy jihočeského regionu Martina Kuby, který hledal příčiny špatných volebních výsledků z poslední doby a špatného obrazu strany krom jiného i v Mirkem Topolánkem zavedeném pojmu „kmotr“. Což spolu s jeho tvrzením, že podobné klientelistické vazby existují v obdobné míře i v jiných stranách, názorně ukazuje, jak někteří představitelé ODS nechtějí vidět realitu. Ta je taková, že například na komunální úrovni byli občané v minulých letech (i v důsledku „renesance“ aktivismu) konfrontováni s klientelismem či arogancí svých reprezentantů, jimž často vévodili právě zástupci někdejšího lídra pravice. Projevilo se to i v posledních komunálních volbách dříve nepředstavitelnou ztrátou některých tradičních bašt. Reakce vyšších stranických orgánů, nejen vzhledem k tomu, jak složitým organismem politická strana je, byla v minulosti zpravidla velmi opatrná, pokud vůbec nějaká. Proto Fialova slova straníkům na kongresu, že „všichni jsme teď ODS“, a to, že deklaroval, že je ve vedení ochoten spolupracovat s kýmkoliv, příliš nesvědčí o nějakém novém přístupu (smysl by to mělo snad jen v hluboce vnitřně rozdělené straně, jakou byla svého času např. ODA, ne ve straně, která se v očích značné části voličů zdiskreditovala).

Postavení ODS ve stranickém systému bylo v rámci postkomunistické střední Evropy až donedávna unikátem – nejsilnější pravicovou stranou byl stejný subjekt jako v počátcích transformace. Následující měsíce a léta rozhodnou, zda se česká stranicko-politická soustava v tomto ohledu se zpožděním a definitivně přidá k okolním postkomunistickým zemím, či si po „uklouznutí“ v loňských volbách i nadále zachováme určitou výjimečnost. Aby se nenaplnila první varianta, bude muset ODS v mnoha ohledech přidat. Jeho Veličenstvo Volič v poslední době totiž názorně ukázalo, že i jeho trpělivost má své limity.

Připraveno ve spolupráci s Revue politika.