Základní slova 39: Rozprava o diskuzi. V politice a právu

Irena Válová:

Aby lidé mohli v demokracii odpovědně rozhodovat o vlastním životě a o svojí vlastní zemi, je pro to nezbytnou podmínkou svoboda slova a projevu. Některé země přidávají ke svobodě slova ještě svobodu tisku.

My dva jsme s naší svobodou slova a též novodobým politickým právem dva roky pracovali na těchto rozpravách s nadějí, že z naší soukromé debaty se stane debata veřejná.

Potřebují ale lidé takovou debatu? Chtějí úvahy o právu a jeho dopadu na jejich život? Vždyť pokud by lidé opravdu měli zájem vědět, jak právo bezprostředně ovlivňuje život nebo jak lépe rozhodovat o vlastním životě a zemi, jistě by byly takových úvah a textů plné noviny, internet. Jistě by novináři považovali za atrakci natáčet reportáže a znovu a znovu pokládat naše otázky a hledat odpovědi.

Neděje se to. Proč? V systému svobodné soutěže myšlenek a informací, tedy v systému trhu existuje jediná odpověď. Lidé tyto informace a názory prostě nechtějí, proto je vydavatelé a vysílatelé nenabízejí ke koupi v novinách, v rozhlasu, v televizi. Dokonce je nenabízejí ani politické strany.

Otázka závěrem: Nejsme náhodou dva podivíni, kteří podlehli iluzi, že by měli sdělit čtenářům něco, co ve skutečnosti lidé vůbec nemají zájem číst slyšet?

Aleš Pejchal:

Samozřejmě, že jsme dva podivíni. Kdybychom byli dokonale „normální“, tak budeme říkat jenom dokonale „normální“ věty a slova a činit z nich dokonale „normální“ závěry, které zcela „normálně“ nikdo nikdy nečte ani neposlouchá.

Dovolím si ale tvrdit, že debata o politice, právu, ale i o svobodě či procesních otázkách se v lidském společenství odehrává stále a daleko hlouběji, než jsou média ochotna připustit. Média ve většině případů sledují zcela jiný obchod a nacházejí se na zcela jiném trhu, než je prostá prodejnost jimi zveřejněných informací. Mnohokrát bývá daleko důležitější informace, kterou média z určitých důvodů nezveřejnila či upravila syrovost takové informace. Proč? Odpověď je jednoduchá, média v prvé řadě nejsou nosiči nezávislé, senzační informace, ale jsou nosiči inzerce. Takzvaná veřejná media, na klasické inzerci nezávislá, jsou zase vždy určitým způsobem závislá na tom kterém orgánu státní organizace.

Než začneme snášet další argumenty, považuji za nezbytné dát velký prostor Friedrichu A. Haeykovi, jenž svá slova volí nesmírně přesně: „Je samozřejmě svůdné nazvat ‚spravedlivým‘ stav věcí, který nastává, protože všichni, kteří k němu přispívají, se chovají správně (nebo nesprávně); je to však zavádějící tam, kde výsledný stav nebyl zamýšleným záměrem individuálních jednání, jak je tomu v případě spontánního řádu. Jelikož pouze situace vytvořené lidskou vůlí mohou být nazvány spravedlivé nebo nespravedlivé: jestliže není zamýšleným nebo předvídaným výsledkem něčího jednání, že A by měl mít mnoho a B málo, nemůže to být nazváno spravedlivé nebo nespravedlivé. Uvidíme, že to co se nazývá ‚sociální spravedlnost‘ nebo nespravedlnost v ‚rozdělování‘, je v rámci spontánního řádu nesmyslné, smysl má pouze v rámci organizace.“

Obdobné je to i s medii. To, jaké informace a jak servírují lidskému společenství, je vysoce organizované a zamýšlené vlastníky, manažery i autory těchto médií. Opravdová diskuze nad tím, proč je důležitá svoboda, jaký proces je spravedlivý nebo zda právo má nebo nemá místo v politice, ale probíhá dnes a denně mezi svobodnými členy společenství spontánně a naléhavě, ať se to politikům, právníkům nebo novinářům líbí či nelíbí.

Vím, o čem mluvím. S mezilidskými vztahy upravenými právem pracuji dnes a denně. Otázky nebo námitky kladené mi klienty potvrzují, že praktický každý duševně zdravý člověk vnímá pojmy, jako je právo nebo politika. Každý z lidí přemýšlí o těchto pojmech především ve vztahu ke své konkrétní situaci, ke svým osobním zájmům. Což je samozřejmě nejenom přirozené, ale i správné. Politika anebo právní vztah bez návaznosti na individuální pozici toho kterého člověka, zaštiťující se údajným „společenským“ „obecným“ nebo „veřejným“ zájmem nemůže mít nic společného se spontánním řádem lidského společenství. V takovém případě politika, právo, proces přestávají být skutečnými fenomény života člověka ve společenství, ale stávají se projevem vůle někoho, kdo všem ostatním zamýšlí jejich osudy organizovat podle svého.

My dva jsme se přes dva roky snažili nalézt co nejjednodušší a zároveň nejpřesnější formulace těchto pojmů. Pracovali jsme se základními slovy jazyka společenství svobodných občanů, učili jsme se jejich gramatice, snažili jsme pro ně najít ten nejčtivější sloh, hledali jsme jejich nejúčinnější použití v konverzaci. Zda se nám to podařilo, nebo ne, odpovědí pouze a jenom čtenáři a úspěch či neúspěch na trhu myšlenek. Na rozdíl od médií nepracujeme s inzercí; ani o námi podané informace nejeví zájem nějaký státní orgán či instituce před jejich zveřejněním.

Myslím, že jsme si nekladli za cíl probouzet „veřejnou“ debatu. Snažili jsme se pouze velice malým dílem do té nikdy nekončící debaty přispět. Ani ne tolik novostí, jako spíše přesností pojmů, možná originálností jejich vysvětlení a hlavně pokorou před spontánním uspořádáním lidského společenství, které ani jeden, ani druhý nechceme organizovat, natož pak organizovat pro něj nějakou debatu.

Pokud někomu budeme inspirací pro větší zamyšlení nad základními slovy, pokud budeme někomu stát za to, aby nás zkritizoval nebo nám vynadal, pokud někoho přimějeme k tomu, aby naše rozpravy dočetl až sem, pak jsme se dobře bavili, a to v obou významových smyslech, které sloveso „bavit“ přináší.