Scorseseho vlčí párty budete chtít zažít i s vyhlídkou kocoviny

The Wolf of Wall Street — film USA; režie: Martin Scorsese; námět a scénář: Jordan Belfort a Terence Winter; produkce: Red Granite Pictures, Sikelia Productions a Appian Way; premiéra v ČR: 16. ledna 2014.

Vlk z Wall Street nakonec spojil jak režisérovy věrné fanoušky, kteří se předminulý rok rozplývali nad fajnšmekrovským Hugem, tak i ty, kteří Martymu vyčítali, že poslední dobou vyměknul a ztrácí jiskru. Nezřízený fuckovací maraton Leonarda DiCapria („slovo na f“ ve filmu uslyšíte víc než pětsetkrát, prý světový rekord) všichni téměř jednoznačně označují za jeden z filmů roku 2013 a přiznávají mu oscarový potenciál.

Scorsese si tentokrát vybral skutečný příběh Jordana Belforta, zvaného vlk z Wall Street. Svérázného selfmademana, který si za pár let dokázal na obchodování s akciemi malých firem (takzvanými penny stocks) vyvařit stovky milionů. Vyvařit je v tomhle případě pravé slovo: callcentrům, která uměle navyšují cenu aktiv, která vemlouvají zazobaným kavkám, se totiž říká boiler room – možná ostatně znáte film téhož názvu z roku 2010. Belfort se stal jakousi makléřskou celebritou, a i když nakonec strávil skoro dva roky za mřížemi, ze své pověsti žije dodnes – vede kurzy pro začínající byznysmeny; a jeho autobiografie to nakonec dotáhla až na plátna.

Jejich penězům je u mě líp

Dravostí a odlehčeností i ve vážnějších situacích má Vlk z Wall Street blízko ke Casinu a Mafiánům, Scorseseho obecně nejznámějším počinům. Nejdelší snímek jeho kariéry (a pátý s Leonardem DiCapriem) je připomíná ještě v jednom: Scorsese i zde zachovává věcný nadhled a odstup. Nechává nás bojovat s našimi sympatiemi k antihrdinům. Odpudivým lidem, o kterých víme, že skutečně žili a skutečně kradli. A někteří z nich nejspíš kradou i právě teď!

Drzost a výjimečnost Vlka z Wall Street spočívá v jeho odhodlání neservírovat zbohatlické orgie s nechutí a nuceným ošklíbáním, naopak jejich zobrazování do značné míry propadá a staví nás do pozice, že nezbývá než závidět všechny ty vzduchem poletující stodolarové bankovky. Životní příběh Jordana Belforta v tomto podání neodrazuje. Je jistě bizarní, bláznivý, je velkohubý a zastřený kokainovým oparem lží, vychloubání a halucinací, ale jeho převyprávění má rozhodně daleko k prvoplánové morální agitce.

Jeho atmosféra dá vzpomenout na scény z Bressonova Kapsáře, ve kterých mladý zlodějíček za zvuků klasických árií tahá lidem z kapsy peníze a my až nebezpečně důvěrně cítíme jeho euforii. Dovoluje nám okusit nakažlivou radost ze získávání peněz i ve chvílích, kdy už nejsou potřeba k přežití, ale pouze k potěše vlastního ega. Kdy se nelegálnost stává součástí hry. Vždyť kdo by chtěl patřit mezi ty nuly sedící den co den v metru, pachtící se pro pár dolarů? Navíc ve světě, kde k prosazení stačí umět prodat propisku? Vlk z Wall Street nehledá odpověď na otázku proč ti lidé takoví jsou, ale mnohem příhodněji a docela poťouchle se ptá spíš proč by takoví být neměli, když můžou. Proč by se měli podřizovat systému neschopnému je uhlídat? Co dluží lidem, kteří se ošuntělým trikem nechají přemluvit do rozdání životních úspor? „Jejich penězům je u mě líp, protože vím, jak si jich užít,“ věří Belfort.

Pokud jste to totiž nevěděli, na chudobě není nic ušlechtilého, jak dodává v jednom ze svých chytlavých monologů. Bortí se nejotravnější klišé o „šťastném chudákovi a věčně nespokojeném boháči“. (Anti)hrdina si totiž rozhodně užívá a rozhodně je šťastný. Dokonce má i přátele, rodinu a spokojené spolupracovníky, kteří k němu vzhlížejí. Tedy dokud mu na ně nedojdou prachy. Pak přichází ta pravá kocovina, bolestivější než nedostatek té nejoblíbenější drogy. Příchod kocoviny však nesnižuje orgastičnost rauše, který i přes plné vědomí amorálnosti a zhoubnosti podvědomě chceme zažít, až se před sebou musíme stydět.

Co mu věřit?

S Jordanem Belfortem ve Scorseseho interpretaci jeho vlastní autobiografie se snad neztotožníte. Jenže nejspíš vám také nepůjde jen tak ho odsoudit. Vypracoval se od nuly a svým nezpochybnitelným charismatem si získal davy. Člověk ho musí chtě nechtě aspoň trochu obdivovat, navíc jeho houževnatost poněkud zvráceným způsobem odráží pravé „americké hodnoty“. Ostatně – Belfort vydělal na prodeji filmových práv ke své knize milion dolarů ještě před tím, než bylo vůbec jasné, jestli se začne natáčet.

Za celé tři hodiny se ovšem nedozvíme, nakolik má opravdu pod čepicí a nakolik se mu jen daří přesvědčovat o tom okolí. DiCapriovo pojetí pověstného podvodníka nám nedává nahlédnout do jeho nitra. Jako vypravěč svého příběhu nám říká jen tolik, kolik nám říkat chce. A vzhledem k tomu, že vidíme, jak se chová k jiným, nemáme mnoho důvodů věřit, že co vidíme, je úplná pravda. Jsme ve stejné pozici jako zájemci o koupi akcií, kteří slyšeli lecco o vykutálenosti pána na druhé straně linky, ale stejně nedokážou odolat jeho trikům. Nebo ještě spíš jako ti závistivci, kteří sledují jeho motivační videa a sní o podobné budoucnosti. Obrací se k nám s úsměvem, mluví familiérně a přidá pár peprných historek ze života – neprozrazuje ale víc, než uzná za vhodné.

Scorsese si dává záležet, aby divák na subjektivitu nespolehlivého vypravěče nikdy nezapomněl. Celý ten obraz dává smysl proto, že dává smysl v hrdinově hlavě, a funguje, pouze pokud přijmeme jeho optiku. Režisér se tak zbavuje rizika nařčení, že Belfortovo amorální chování snad propaguje. Je jím jistě fascinován, ale udržuje si nadhled; možnost vidět stinnou stránku Belfortova života nám neupírá, i když třeba není snadné ji skrze euforii a sebezahleděnost hrdiny-vypravěče vždy jasně rozeznávat.

Pozornost v tomto ohledu strhávají scény, ve kterých se zfetovaný DiCaprio v nekonečně dlouhých záběrech plazí po zemi ke svému autu a docela ztrácí lidskou důstojnost. Jsou vtipné a skvěle natočené i zahrané, opravdový stín bych ale hledal jinde. Třeba když se Belfort dozví, že ho opouští manželka a bere si s sebou i děti. Následuje hysterický zápas o dceru, aniž o ní hrdina doposud jevil jakýkoliv zájem. Nevěnoval se jí? Nebo ji jen nezačlenil do svého vyprávění? Můžeme hádat, jakou roli v jeho životě doopravdy hrála.

Vlku z Wall Street lze vyčíst, že pro předvádění opulentních a hlasitých „kapitalistických radovánek“ zapomíná na jednotnou dějovou linku. Že tříhodinovou stopáž nevyužívá k pevnějšímu vykreslení osobních vztahů a pouze kupí scénu za scénou víceméně stále potvrzující jedinou výchozí myšlenku: Že mít peníze je fajn, co si budeme nalhávat, i když v přehnaném množství dělají z lidí idioty. Na druhou stranu ale… co víc k tomu dodat?

Fotografie thewolfofwallstreet.com