Hana Malinová: Nikdy nevíte, jestli přišel jen za sexem, nebo chce pomstít lidstvo

Sociologii studovala ještě za totality. Specializací měla několik. Nakonec zvítězila sociální patologie. „Za totality byla v rámci sociologie únikovým oborem, kam nedopadlo bystré oko ústředního výboru. Byl to takový sociologický underground. Věnovala jsem se problematice alkoholu a kriminality. To jde napříč ideologickými spektry. Později jsem učila na pedagogické fakultě a napsala skripta Sociální patologie II, která se stala populárními. Tak jsem se stala českou expertkou na oblast prostituce. Když pak šlehl hedvábný bič, říkala jsem si, že by se v tom oboru mělo něco udělat. Byl tu problém AIDS, velká migrace…“ vypráví Hana Malinová, jak se zrodil nápad založit ROZKOŠ bez RIZIKA. S ženami, které si vydělávají vlastním tělem, pracuje přes dvacet let.

Prostitutky, lehké dívky… jaké označení pro své klientky používáte? A jak své povolání označují samy?

Používáme překlad slova sexworker, i když to v češtině nezní úplně nejlíp – sexuální pracovnice. Kloníme se totiž k tomu, že poskytování sexuálních služeb je práce. Výraz prostitutka pochází ze slova zaprodávat se, takže má pejorativní náboj. Když jsme dělali před dvěma lety výzkum názorů klientek a mimo jiné se jich ptali, jak svou práci pojmenovávají, víc než polovina odpověděla, že se označují jako společnice. Další zkrátka říkají, že jdou do práce a víc to nerozebírají. Padesát dva procent našich klientek před svým okolím tají, čím se živí.

Kolik je v Česku sexuálních pracovnic?

Odhaduji, že v Česku je každý den k dispozici průměrně deset až třináct tisíc žen, které nabízejí sexuální služby. Pro některé je to stálá práce, jiné to dělají jen nárazově, brigádně nebo třeba v momentální finanční tísni.

Kolik z nich pracuje na ulici?

Od března 2007 mají obce dvě alternativy pro pouliční prostituci: buď udělat nějakou zónu vyhrazenou pro nabízení sexuálních služeb, nebo prostitutky z ulic vyhnat. Populističtější je samozřejmě druhá varianta. Takže na ulici už působí asi jen deset procent dívek. Ale těžko to přesně dělit – někde dívky stojí za výkladem, a když kšefty nejdou, vybíhají na ulici a kunčafty odchytávají přímo tam. Zkrátka je to indoor, outdoor, jak to přijde. Priváty jsou pro nás velká neznámá, jsou těžko proniknutelné, odhaduji, že tak třicet až čtyřicet procent sexuálních pracovnic působí tam. Zbytek tvoří pořád „klubovky“.

Využívají české obce možnosti zřizovat zóny tolerance?

Žádná z obcí té možnosti nevyužila. Kdo by si to dal do volebního programu, že? V zahraničí to ale funguje dobře, viděla jsem to třeba v Německu nebo v Maďarsku, mají tam takovou uličku za obchodním domem – s křesílky, deštníčky a podobně. A vždycky je tam nějaká buňka s pracovníkem, který na danou zónu dohlíží, smí tam jenom dívky a jejich klienti, pasáci mají vstup zakázán. Hodně tam chodí policie na kontroly, snaží se od dívek pasáky odříznout. Holky jsou tak v mnohem větším bezpečí. Vlastně byly tyhle zóny jediným stanovištěm, kde jsem pasáky neviděla. A to už jsem toho viděla hodně.

Jak se podle vás osvědčují zákazy prostituce?

Když vyjde vyhláška, že se v obci prostituce nesmí nabízet, tak pasáci ze svých velkopanských zvyků neustoupí, neustále po těch holkách ty peníze požadují, nejčastěji na drogy. Všechny zákazy u nás vedly jen k většímu útisku holek. Kdekdo se vydával za policistu, někam je odvezl, nasadil jim pouta, znásilnil je a vyhodil z auta mimo město. Zákazy otevírají prostor všelijakým úchylkářům. Každá slabost nebo oslabení pozice těch dívek podnítí někoho, kdo toho zneužije.

Existuje dnes u nás ještě nedobrovolná prostituce?

Neříkala bych dobrovolná a nedobrovolná, spíš se souhlasem a bez souhlasu. Dobrovolnost je v tomto případě hodně silné slovo. Ženy jsou často pod různými tlaky, nejčastěji ekonomickými. Nebo třeba ze strany partnera, rodiny. Těžko odhadovat, jestli jsou dívky někde držené, na taková místa naše terénní pracovníky nepustí. Ale obecně bych řekla, že dneska už nedochází k tomu, že by holku někdo připoutával ke stolu jako v devadesátých letech. Pracovnic, které nabízejí sexuální služby, přibývá. Mafie už nemusí nikoho nutit.

Ovlivnil sexbyznys hodně nástup internetu?

Sexuální služby se nabízejí on-line, přes webkameru a podobně, priváty inzerují nabídku služeb přes internet. Na druhé straně ale všichni víme, že internet může lhát a zkreslovat, že realita může být jiná. Takže internet ve výsledku ovlivnil a ohrozil sexbyznys v jeho původní podobě mnohem míň, než by se mohlo zdát. Sex není jen o obraze, ale také o vůni a energii, kterou žena šíří. Muži většinou pořád chtějí ženu z masa a kostí. Když si ji vyberou na místě, vědí, co dostanou. Internetová scéna je ale hodně skrytá, nejsem na ni odborník.

A co ekonomická krize?

Ta ovlivnila sexbyznys daleko víc než internet. Lidé omezují osobní výdaje, mnohem víc počítají. I když jsou samozřejmě i takoví, kteří nikdy nepočítali a počítat nebudou. Navíc je nabídka dobrodružství stále širší – někdo si koupí skok padákem, jiný odjede na měsíc do Thajska, kde má sexuální služby za pakatel. Možností, jak si dopřát adrenalin a odvázat se, je zkrátka nespočet. Sexu se zvyšuje konkurence. Osmdesát pět procent chlapů, kteří platí za sex, má doma normálně partnerku. Takže to není – s nadsázkou řečeno – tak, že by doma olizovali zdi. Jednou si koupí sex, podruhé let balonem.

Je už zlatá éra sexbyznysu pryč?

Určitě. Dneska se už v sexbyznysu netočí zdaleka takové peníze. Zlatou éru bych datovala do 90. let. Záleží ale na konkrétním klubu, lokalitě, na tom, jak je žena přitažlivá a jak umí dělat s muži takzvaný retail business… Aby se vrátili. Dnes už je to hodně o stálých zákaznících.

Jaké jsou průměrné výdělky žen, které mají sexbyznys jako „práci na plný úvazek“?

Škála je široká. Zlatý střed je ale třicet až šedesát tisíc měsíčně.

Jsou to těžce vydělané peníze?

To rozhodně. Žena je muži vydaná napospas. Každý chlap chce oplodňovat, rozsévat sémě. Nebo prostě vyžadují maso na maso. Spousta zákazníků pořád odmítá používat ochranu. A to někdy dokonce i v případech, kdy je sexuální pracovnice upozorní, že je HIV pozitivní. A jsou to přece jen specifičtí muži. Nikdy nevíte, jestli přišel jen za sexem, nebo jestli chce pomstít lidstvo. Navíc je to pro ženy emoční nápor. Vždyť prodávají intimní hodnoty, není pro ně snadné se s tím vyrovnat. Některé říkají, že když v sobě zpracují a překonají tohle, všechno ostatní jim připadá jako hračka.

Nutí k tomu většinu žen finanční tíseň?

Dřív šlo spíš o hledání cest, jak se vyhnout chudobě, dnes už je to mnohdy cesta z dluhových pastí. Znám mnoho žen, které musejí splácet svoje nebo manželovy dluhy. Na člověka dnes čeká spousta nástrah. Někdy mi to připadá úplně nemravné. Máme klientky, které jely párkrát načerno a rázem jim z toho vznikl šedesátitisícový dluh. Jsou to bludné kruhy. Na každém výdělku vám sedí exekutor. Ale sexbyznys je mimo systém... Čtyřicet pět procent sexuálních pracovnic tvoří matky samoživitelky s malými dětmi. Velký problém je také nezaměstnanost. Dneska jsou nezaměstnaní i vysokoškoláci, v jednom klubu jsem narazila na vystudovanou architektku. Sehnat plnohodnotné zaměstnání, dosáhnout na vlastní bydlení a zajistit se – to je dneska velice obtížné. A existenční nejistota patří k nejhorším nejistotám vůbec.

A co dívky, pro které je prostituce zkrátka jen příležitost, jak rychle vydělat hodně peněz?

Ano, to je další varianta. Holka si chce udržet svůj standard, nechce bydlet na koleji, ale ve vlastním bytě a zrovna na to nemá, tak si přivydělá… Některé neztrácejí svůj cíl a jdou za ním, sexbyznys je pro ně jen přechodným obdobím. V jiných případech jde ale o holky, jak já říkám, bez vesel a kormidla, které se tím nechají unášet a jsou hodně manipulovatelné.

Jakou cenu za svou práci sexuální pracovnice platí?

Něco zaplatí, něco získají. Prodávají intimitu, určité hodnoty, s emocemi to člověku rozhodně zamává. Pro dívku, která chce normální partnerský vztah, se často sexualita devalvuje. U některých žen to vede až k obecnému pohrdání muži. S odstupem ale některé bývalé prostitutky nacházejí i klady – třeba v tom, že se naučily komunikovat s někým, kdo je v sociální hierarchii mnohem výš. Úplně bez obalu: zjistily, že všichni muži, napříč sociálním spektrem, mají penis. Řada žen si díky práci v sexbyznysu osvojí základy cizího jazyka, naučí se fungovat v konkurenčním prostředí – což se jim může v jiné pracovní sféře hodit. Máme i klientku, která studuje sexuologii a nabírá praktické zkušenosti při tantrické masáži.

Jak těžké je vrátit se na běžný trh práce?

Není to jednoduché. Ženy si nesou stigma, mají strach, že se provalí, co dělaly. Navíc mají černou díru v životopisu a v původním oboru jim mnohdy ujel vlak. Neumí třeba pracovat na počítači nebo kdysi vystudovaly obor, který už dnes nenabízí uplatnění – třeba textilní průmysl. Často dochází i k tomu, že se bývalé sexuální pracovnice v zaměstnání snaží muže svádět, aby docílily svého, jsou na takové metody navyklé. Některé zkušenosti ale mohou zúročit, například se z nich později mohou stát zdravotní sestry nebo pečovatelky, protože se neštítí lidského těla a jeho produktů. Některé se naopak jako zdravotní sestry do sexbyznysu kvůli nedostatku peněz dostaly.

Je časté, že se ženy k prostituci znovu vracejí?

V poslední době přibývá žen, které se do sexbyznysu vrací po čtyřicítce, protože už na běžném trhu práce uplatnění zkrátka nenajdou. Pokud vypadají dobře, mohou se ještě uchytit. Říkají ale, že mají obavu, aby k nim do klubu jednou nepřišel jejich osmnáctiletý syn.

Každopádně to ale asi není práce na celý život…

Práce v sexbyznysu může být určitou etapou v životě ženy, ale je dobré si uvědomit, že je to časově omezený úsek, podobně jako u sportovců – třeba patnáct let. Člověk na to nemůže trvale spoléhat, musí myslet na zadní vrátka. Je důležité, aby si ženy dokázaly srovnat v hlavě, že když tomu něco obětovaly, měly by z toho také něco mít, zajistit se. Protože to skončí strašně brzo.

Považujete za pracovní úspěch, když se podaří nějakou dívku nebo ženu ze sexbyznysu dostat?

My ženy k odchodu nepřemlouváme. Víme, že pro některé je práce v sexbyznysu skutečně jednou z mála příležitostí, jak si vydělat aspoň trochu slušné peníze. Například ženy se základním vzděláním mají na trhu práce hodně omezené možnosti. Jde většinou o špatně placená místa, jako je pomocná dělnice v továrně či pomocná síla v kuchyni. Nicméně když za námi přijde žena, která chce ze sexbyznysu odejít, tak jí samozřejmě pomůžeme. V tomto případě platí úsloví, že dobří holubi se nevracejí. Ženy pak udělají za svojí minulostí tlustou čáru a už se k ní nevracejí. Většinou se úplně odstřihnou i od nás.

ROZKOŠ bez RIZIKA jste založila před víc než dvaceti lety. Co vám za tu dobu práce se ženami, které se živí vlastním tělem, přinesla?

Naučila jsem se, že i když se něco zdá být šíleně černý, člověk se toho nesmí bát. Musí si to rozanalyzovat a posvítit si na to. Moje duše je díky tomu plastičtější a vnímavější, umím se bavit s lidmi, se kterými bych se jako absolvent vysoké školy jinak nikdy bavit neuměla. Napsala jsem ostatně na to téma několik divadelních her. 

Úvodní foto Markéta Mathauser Malinová

Rozkoš bez rizika

Článek vznikl díky spolupráci s ROZKOŠÍ bez RIZIKA, nestátní zdravotnickou organizací, která v Česku působí už od roku 1992. Cílem její práce je stabilizace a snížení výskytu HIV a pohlavně přenosných infekcí a zlepšení postavení sexuálních pracovnic ve společnosti, na jejich pracovištích i v jejich osobních vztazích. Klientkám z řad sexuálních pracovnic nabízí ROZKOŠ bez RIZIKA zdravotní, sociální i terapeutické služby. Pravidelně nabízí testování na pohlavně přenosné choroby také veřejnosti. Kromě toho s klientkami hrají divadlo, provozují Job klub pro ženy a organizují volnočasové aktivity pro děti a jejich matky. Organizace provozuje poradenská a zdravotnická centra v Praze, Brně a Českých Budějovicích. Terénní programy ROZKOŠE bez RIZIKA, jejichž pracovnice vyjíždějí za ženami z prostředí sexbyznysu přímo na ulici, do klubů nebo do privátů, fungují ve dvanácti krajích České republiky.