Kdo se bojí chemických zbraní?

Na první pohled Obamova reakce dává smysl. Bašár Asad je z podobně nechutného těsta jako Saddám Husajn, proti vlastním občanům vede krvavou válku a chemické zbraně se každému normálnímu člověku instinktivně příčí. Skeptici a rozliční vojenští odborníci však nabízejí i druhý pohled, který už tak přímočarý není. Zkusme si jej přiblížit v několika stručných bodech: 

• Kdo se bojí chemických zbraní? – Prezident Obama tvrdí, že chce potrestat Asada za vraždění dětí. Syrská občanská válka si až dosud vyžádala nepředstavitelných 100 000 obětí a nabývá genocidních rozměrů. Nedávno použitý nervový plyn zabil 1400 lidí. To jsou strašlivá čísla. Jaký je ale rozdíl mezi dítětem, které roztrhal dělostřelecký granát, a tím, které se otrávilo sarinem? Z pohledu jejich rodin určitě žádný. Pokud Američané zasáhnou teď, jako by tím Asadovi říkali: „Vidíš, kdybys dál masakroval konvenčními zbraněmi, nic by se ti nestalo.“ A to určitě nikdo nechce. 

• Chemické zbraně jsou jednou zakázané a jejich užití se musí trestat. – Pravda, používání chemických zbraní zakazuje ženevský dodatek k Haagské úmluvě z roku 1925, který podepsala i Sýrie. Mezinárodní právo ovšem jasně stanoví, jak by mělo světové společenství v takovémto případě postupovat: zažalovat Bašára Asada u haagského tribunálu, a pokud by mu byla prokázána vina a on se verdiktu nepodřídil, postoupit celý případ Radě bezpečnosti OSN. Nelze zkrátka jen tak zaparkovat flotilu torpédoborců u syrských břehů a odtud zasypat zemi Tomahawky. A kdyby se Číňané a Rusové vzpírali Asadovu potrestání i s platným haagským verdiktem na stole, teprve pak by se snad mohlo začít debatovat o nějaké akci bez požehnání OSN. 

• Raketové údery zchromí syrský chemický arzenál. – I kdyby žádné mezinárodní právo neexistovalo a Američané by chtěli Asada potrestat takovýmto kovbojským způsobem, vojenští experti se shodují, že by jejich akce neměla prakticky žádný efekt. Střely s plochou dráhou letu Tomahawk jsou sice obdivuhodným kusem technologie, ovšem proti syrským zbrojnicím by toho příliš nezmohly. Raketa totiž z velké většiny sestává z paliva a navigačních systémů, samotná nálož činí pouhých 150 kilogramů trhaviny, což ani zdaleka nestačí na opevněné cíle, bunkry, podzemní zařízení a podobně. A nadzemní arzenály, jak upozorňují zpravodajské agentury, určitě nebudou stát samotné někde v poušti, ale budou se nacházet v hustě obydlených městech, poblíž škol či nemocnic. Diktátoři jsou sice šílenci, ale nikoli hlupáci. Takový sklad nelze jen tak vybombardovat, aniž by přitom došlo k naprosté humanitární a ekologické katastrofě s dlouhodobými následky. 

• Akce by jen těžko zůstala u cílených a omezených raketových úderů. – Předseda sboru náčelníků štábů generál Dempsey nedávno přiznal, že „Jakmile přikročíme k činu, musíme být připraveni na to, co přijde pak. Bude velmi obtížné vyhnout se hlubšímu zapojení do syrského konfliktu.“ I další vysoké šarže potvrzují, že další vyhrocení situace po zásahu je téměř jisté. Znamenalo by to zřejmě další vleklou a nákladnou válku, kterou si už dávno nemůže dovolit nejen Evropa, ale ani Američané. 

• Kdo vlastně bojuje proti komu? – Média podávají situaci v Sýrii poněkud černobíle. Jako by tam proti sobě stál krvavý diktátorský režim a jakési hnutí moderních liberálních demokratů. Tak jednoduché to ale není. Rozložení sil je sice krajně nepřehledné, jisté ovšem je, že významnými hráči v protivládním hnutí jsou nejrůznější džihádisté, fundamentalisté a přívrženci al-Kájdy. Je velmi snadno představitelné, že pokud by Bašár Asad zásluhou Američanů padl, převzaly by kontrolu nad zemí ty nejagresivnější živly a krvavou diktaturu by v Sýrii vystřídala šílená teokracie. Z pohledu Západu i obyčejných Syřanů by to byl přestup z bláta do louže.

Nechme chvíli stranou všechny teorie a domněnky, že za neustálými výboji Američanů a jejich spojenců na Blízkém východě stojí ropa, nerosty nebo nějaké jiné tajuplné zájmy. Třeba jde Západu skutečně o humanitární pomoc a šíření demokracie. V takovém případě se ale nabízí celá přehršel otázek – můžeme skutečně vymýtit zlobu, závist a zášť v celém světě? Můžeme svrhnout všechny šílence a tyrany a čekat, že spálená země zaroste demokratickým kvítím? Můžeme si to vůbec finančně dovolit? A pokud ano, jak dlouho ještě? V Americe se vede čím dál vyhrocenější debata na téma zbrojních výdajů. Spojené státy dnes utrácejí za ozbrojené síly víc než všechny ostatní země na světě dohromady, samozřejmě na úkor vlastní dopravní infrastruktury, školství, zdravotnictví a podobně. Zastánci intervencí tvrdí, že Američané svou silou udržují celosvětový mír, pax Americana. Jak dlouho ale takový mír vydrží, pokud si budou Spojené státy dál půjčovat stovky miliard od Číny a ty utápět v regionálních konfliktech typu Iráku, Libye nebo Sýrie?