Základní slova 31: Rozprava o víře v právo

Irena Válová, Aleš Pejchal | 3. 9. 2013 | 2 706

církev daně morálka socialistické vlastnictví spravedlnost svoboda

„Sekulární stát se oficiálně vzdal svého „práva“ určovat lidem jejich morálku. Přesto morálku nadále určuje – pod pláštíkem ochrany. Tentokrát se to nejmenuje ochrana „od všeho zlého“ a „před pokušením“, nýbrž zákazníka před obchodníkem, pěstitele cukrovky před jinými pěstiteli, chodce před motoristy, dítěte před rodiči, ženy před mužem, cyklisty před sebou samým…“ V dnešním dialogu začíná Irena Válová ostře. Co na to právník Aleš Pejchal?

Irena Válová:

Zřejmě jsme opět u svobody. Veřejná moc, o které byla řeč v minulé rozpravě, dnes rozhoduje o právech a povinnostech občanů, obcí či firem doslova ve všech oblastech jejich konání. Před veřejnou mocí není úniku. Místo aby občané rozhodovali o svém životě více a více vlastní vůlí, začínají být opět vlečeni okolnostmi. Do života ani tak nezasahuje účinek soutěže názorů, nabídek, služeb, produktů, nýbrž neviditelná ruka byrokrata pověřeného politikem – zákonodárcem řídit, sledovat, povolovat, kontrolovat a trestat.

Bude to asi považováno za přehnané, ale napadá mě, že takový stav by bylo možné nazvat právním sektářstvím. Náboženské, církevní či sektářské státy jsou založené na tom, že uzákoňují morálku. Někdy je to morálka založená na rozumu (nepokradeš, nezabiješ), jindy je to morálka ovládání jedněch druhými.

Kdesi stálo, že politici dnes nenabízejí vizi, ale tak jako mafie nabízejí ochranu (skupin, jednotlivců, průmyslu) za výpalné (daně). A samozřejmě to dělají prostřednictvím zákonů. Není snad onen církevní stát nakonec spravedlivější, když za daně nabídne život věčný, ale rovně a stejně všem, kteří splní základní podmínku – dodržování Desatera?

Aleš Pejchal:

Jen tak na okraj. Sekulární stát se nevzdal morálních norem v právu. Právní úkony nesmějí být v rozporu s dobrými mravy, v obchodním styku je zákonnou povinností dodržovat obchodní zvyklosti, o výtržnost jde, když se dopustíte hrubé neslušnosti na veřejnosti a tak dále. Dobré mravy, obchodní zvyklost či neslušnost nejsou nikterak v zákonech definovány, a přesto se jich právo dovolává a sankcionuje porušení mravu, zvyklosti nebo slušnosti.

Tacitus pravil: „Právo se tolikrát zmenšuje, kolikrát se zvětšuje moc.“ Tato moudrost ruku v ruce se známým „rozděl a panuj“ platí ponejvíce tam, kde se zapomene na Komenského a „vládu věcí svých“ jeden každý odevzdá bez dalšího vládci. Onou vládou věcí svých, nechť je vnímána nejen svoboda, ale také povinnost, vzdělanost, kultura, disciplína i ona vzpomínaná morálka.

Církevní stát určitým způsobem nabízí vzdělanost, alespoň ono Desatero či jiné základní pravidlo toho kterého náboženství je zapotřebí znát. Přináší společnou kulturu založenou na oslavě Boha či skupiny bohů. Vyžaduje disciplinovanost souvěrců jak ve společném, tak osobním životě. Při jejím porušení nastupuje povinnost určité formy pokání. Náboženská morálka je v církevním státě všudypřítomná. Jen ta svoboda schází a není k nalezení.

Daň za svobodné myšlení, za nesvázanost jakoukoli vírou anebo za možnost výběru z nepřeberného množství věr a pověr je vysoká. Vždy a všude jde o osobní odpovědnost příslušníků společenství svobodných lidí. Ubránit se podprahovému působení reklamy, nenechat se zavalit balastem nesmyslných „informací“, nerezignovat na životní aktivitu pod tíhou nepotřebných materiálních přebytků, a naopak nevzdat tuto aktivitu při momentálním nedostatku, je obtížné. Berlička všeobjímajícího státu, jenž „vezme“ odpovědnost na sebe, je svůdná a lákavá. Podřiď se a bude ti přáno, ohni hřbet a ty pamlsky, které ti na něj naloží, ani neuneseš.

Přihrbenost politiků před médii je tisíckrát větší, než je jejich obava z veřejnosti. Zajetí novinářů v diktátu vydavatelů a především inzerentů je takřka úplné, potřeba naplnit pokleslý vkus konzumentů mediální výroby má pro vydavatele jediný přídomek: je nekonečná. V tomto kolotoči, jenž je však roztáčen především vlastníky energií, tedy ropy, plynu, elektřiny i distributory spotřebních cetek, včetně mnohokrát zcela nepotřebných farmaceutických výrobků, v tomto reji se odehrává správa věcí veřejných, ona zatracená politika.

Co zbývá. Nejen laciná víra v právo, že soud či státní instituce něco v mém životě vyřeší, jako to činívá Bůh. Nekonečné úsilí o to, aby právo platilo stejně pro mne jako pro kteréhokoli politika, byrokrata, novináře, multimilionáře či bezdomovce, je jediný možný recept pro hrdého svobodného občana právního a demokratického státu. Toto úsilí, nepochybně s vírou v právo spojené, je taktéž nekonečné a namáhavé, však jako všechno nesnadné v životě lidském, stojí za to. Při sledování pouze snadného cíle se mnohý z nás cítí nenaplněn, ale ošizen. A právo nesmí být šidítkem.

Základní slova 31: Rozprava o víře v právo

Základní slova na Finmagu

Právo a svoboda

Právo a společnost

Právo a proces

Právo a politika

Základní slova 1: Rozprava o svobodě

Základní slova 4: Rozprava o svobodě a štěstí

Základní slova 1: Rozprava o svobodě

Základní slova 4: Rozprava o svobodě a štěstí