Najdeme ztracenou budoucnost?

Bez ohledu na to, jak dopadnou nadcházející volby, o naší budoucnosti nerozhodne ixtá úprava daní, další stohy papíru na téma energetická koncepce (bez praktického dopadu) ani to, jak budeme podporovat tu či onu oblast života a podnikání. Naši budoucnost mohou zachránit pouze dvě věci, jedna povahy vnější a jedna vnitřní.

Zvednout oči, dívat se dál

Vnější faktor je vývoj evropské (a zejména německé) ekonomiky a další osud evropské integrace a eura. Bude-li se našim sousedům dařit, bude-li pokračovat evropská integrace (a my opustíme nesmyslnou a hlavně partnerům zcela nesrozumitelnou antievropskou politiku posledních let), máme šanci svoji budoucnost opět najít.

Tedy pokud se dokážeme vyrovnat s druhou podmínkou. A to by bylo mnohem těžší – vyžaduje to totiž změnu našeho myšlení. Místo krátkodobých cílů musíme začít přemýšlet s horizontem dvaceti či více let a musíme se naučit být trpěliví. Místo budování kvalitních institucí západního typu se řada politiků v posledních letech rozhodla pro budování extraktivního systému, který dokázal ze země (ve fyzickém i přeneseném slova smyslu) vytáhnout, co jen šlo.

V prvé řadě aspoň neškodit

Největším prokletím českých institucí je jejich roztříštěnost a to, jak jsou využívány pro krátkodobé zájmy. Pokud ale najdeme schopnost a dostatek trpělivosti svoje instituce zkvalitňovat a hlavně motivovat ke spolupráci, máme šanci vytvořit systém, který bude skutečně přínosem pro záchranu naší budoucnosti. Základ nové filozofie českých institucí by mohl stát na prvním pravidle z Hippokratovy přísahy: Vystříhám se všeho, co by bylo ke škodě a co by nebylo správné.

S tímto přístupem bychom se mohli vyhnout výraznému navyšování nákladů pro všechny kvůli zisku několika (třeba fotovoltaických baronů) nebo rozbíjení fungujících systémů jen proto, abychom mohli vypsat nové zakázky a přihrát je spřáteleným institucím (nejen v případě, kdy řídíme ministerstvo, jehož posláním je pečovat o ty, kteří v životě neměli štěstí).

Stejně tak bychom neustále nepáchali nějaké reformy jen proto, že nám už zase nevyšla příliš optimistická makroekonomická předpověď a potřebujeme zvednout příjmy státního rozpočtu. Podnikatelé a firmy potřebují k fungování alespoň trochu stabilní prostředí. A ani bychom neignorovali reformy tam, kde by jakákoliv pozitivní změna mohla přinést výrazné úspory všem okolo (za příklad si dosaďte jakékoli síťové odvětví).

V ideálním případě bychom také mnohem rozumněji nakládali s prostředky na naše školství i vědu, kontrolovali kvalitu a dlouhodobý přínos. Ale to už je jen třešnička na dortu, na kterou si můžeme počkat. S budováním skutečně funkčních institucí, které neškodí, ale konají věci, které jsou správné, čekat nelze. Tedy pokud nechceme v praxi vyzkoušet, jak rychle můžeme ztratit naši budoucnost… 

Psáno pro Lidové noviny