Between a rock and a hard place

Na začátek je potřeba vysvětlit, že na americké politické scéně existují dva hlavní myšlenkové proudy: konzervativci a liberálové. Obě tato slova používáme i v Evropě, ale pro něco úplně jiného. Umírnění američtí konzervativci jsou myšlenkově nejblíž možná bavorské CSU, tvrdší konzervativci (třeba z hnutí čajových pohybů) potom v kontinentální Evropě analogii snad ani nemají, v Británii se jim blíží někteří z Cameronových backbenchers. Konzervativce v USA zastupuje strana republikánská, zvaná též Grand Old Party, neboli stará dobrá strana. Ve znaku má slona. Jako liberálové se označují příznivci demokratů, což mne trochu mate, protože američtí demokraté mají blíž k evropským sociálním demokratům než k evropským liberálům. Demokratická strana má ve znaku osla (– chcete vědět proč?). Liberál v evropském slova smyslu je ve Spojených státech jen jeden, jmenuje se Ron Paul a všichni se mu smějou. Říká se mu libertarián a (mimo jeho příznivce) se to považuje za nadávku. Už nějaký čas to za oceánem vypadá asi takto:

Dva hlavní myšlenkové proudy nabízejí taky dva (vzájemně se vylučující) názory na to, co je dnes s Amerikou v nepořádku, proč přišla krize a co s tím dělat. Stejně tak existují i dvě verze amerických dějin. Český čtenář si jistě vzpomene na Kunderu, který správně pochopil, že lidé usilují o moc především proto, aby mohli přepsat historii k obrazu svému. 

Na světě je špatně

V českých zemích došlo za posledních dvacet let prakticky ke stejně smrtelné názorové dichotomii jako v Americe. Abyste lépe pochopili americkou debatu, přiblížím napřed tu českou. Asi polovina českého národa zastává tezi A a ta druhá polovina tezi B.

Teze A: Listopadový převrat byl domluveným divadlem mezi Havlem a komunisty. Privatizace byl kolosální podvod. Kapitalismus je nespravedlivý a prospívá jen bohatým. Krize přišla, protože globální kapitalismus byl málo regulovaný a utrhl se ze řetězu. Společnost bohatne tím, že lidé utrácejí. Když státu dojdou peníze, stačí si je půjčit nebo natisknout. Vláda má v krizi stimulovat poptávku a zachraňovat krachující podniky. Peněz je dost, ale bohatí nám je kradou. Kdyby se všichni bohatí pořádně zdanili (nebo zavřeli, beztak jsou to peníze, které nám ukradli), bylo by na důchody, nemocnice, školy, školky, podpory, přídavky a vůbec. Politici jsou pravicoví padouši a ve všem je švindl, jenom v mlíku je voda.

Teze B: Listopadový převrat byla imploze ekonomicky neudržitelného systému. Privatizace byla jediná možnost, jak se stát mohl zbavit všeho majetku (leccos se ukradlo, ale celkově to byl spíše úspěch). Kapitalismus představuje nejrozumnější ekonomické uspořádání. Společnost bohatne tím, že lidi spoří, investují, vymýšlejí a vyrábějí. Dluhy jsou nebezpečné, zvlášť když si půjčujete na spotřebu. Tištění peněz vede do Zimbabwe. Krize přišla, protože sociální inženýři všeho druhu manipulovali s tržním prostředím tak dlouho, až se systém rozpadl. Vláda má především přestat strkat nos do ekonomiky a nezachraňovat zkrachovalé podniky. Regulace a daně už téměř zničily všechny, kteří se ještě snaží vytvářet nějakou hodnotu. Většina společnosti je závislá na dotacích a dávkách už teď a nikdy nebude tolik peněz, aby byli všichni příjemci dávek spokojeni. Politici jsou levicoví padouši a tohle není žádná svoboda a žádný kapitalismus.

Oba tábory se tedy shodnou, že je špatně na světě. Tábor A doporučí vyšší zdanění, více regulace, větší státní zásahy do ekonomiky – a tábor B doporučí přesný opak. V každém z táborů je několik profesorů ekonomie, kteří dodají potřebnou munici v podobě statistik, vzorečků, modelů a podobných voodoo položek. Dále je v každém z táborů několik profesorů historie, kteří dodají potřebné dějinné paralely. Každou událost interpretují zastánci obou táborů jako potvrzení své pozice. Každý tábor má své noviny a blogy a jiné nečte (veřejnoprávní média pro jistotu vysílají jen zábavu). Oba tábory přičítají neúspěchy předchozích vlád sabotážím druhé strany. Pozice jsou naprosto nesmiřitelné, jednat prakticky není o čem, zákopová válka udržuje společnost v naprosto nehybném stavu, oba tábory čekají na kolaps systému, aby z něj mohly obvinit druhou stranu a zasadit soupeři rozhodující smrtící úder. Dojemná shoda napříč veřejností i oběma tábory panuje jen v přesvědčení, že takhle to dál nejde.

To samé s hvězdami a pruhy

A teď zpátky do Ameriky. Optiku představenou v předchozích odstavcích není potřeba nijak zásadně měnit, abyste pochopili, jak to tady asi vypadá. V hrubých obrysech je zde debata v podstatě stejná (jen se pochopitelně neřeší listopadový převrat). Několik dílčích rozdílů však existuje a je dobré si jich všimnout:

• Podstatná část republikánských voličů zastává různé nábožensky motivované názory. Ať už si o nich myslíte, co chcete, je velmi těžké argumentovat s někým, kdo tvrdí, že má být po jeho, protože Bůh to tak chce.
• Zatímco my Češi si stále ještě můžeme u piva zanadávat na cokoliv, politická korektnost zde sevřela debatu natolik, že o mnoha tématech si v Americe většina lidí už vůbec nedovolí na veřejnosti mluvit. Týká se to potratů, držení zbraní, politiky Izraele, rasismu, kriminality, jakýchkoliv témat spojených se sexem a tak dále. To velmi komplikuje situaci, protože při každém pokusu o racionální debatu se strhne obrovský povyk profesionálních demagogů, kteří ukřičí každý neextrémní názor hned v zárodku. Vzpomeňte si na můj blog o Newtownu. Zatímco demokraté ihned začali prosazovat zákaz prodeje jakýchkoliv zbraní, představitelé NRA doporučili postavit před dveře každé třídy jednoho ozbrojeného kovboje.
• Na rozdíl od českých zemí, kde až donedávna blahobyt viditelně rostl, se americká střední třída (pokud věříte, že něco takového existuje) postupně zmenšuje a propadá, až ke své hrůze zjistila, že je zpátky na životní úrovni sedmdesátých (!) let. Lze tedy říct, že Amerika je opět napřed, u nás obrat směrem dolů teprve začíná. Debata o tom, kdo za to může a co s tím, je zde tedy o něco ostřejší.
• Amerika je země extrémů. Zatímco v Čechách jsou na tom všichni plus minus stejně (zastánci tábora A, kteří právě spadli ze židle, laskavě prominou), rozdíly mezi Američany jsou skutečně velké, viditelné a rostoucí. Nejde jen o rozdíly v příjmech, velký rozptyl je snad ve všem měřitelném, včetně hmotnosti. Padesát milionů Američanů nemá žádné zdravotní pojištění – v zemi, kde jedna návštěva lékaře stojí několik stovek dolarů.
• Podstatná část americké pravice zastává názory, které by v Evropě byly označeny za extrémní. S láskou vzpomínají na dobu před založením FEDu. Podporují návrat ke zlatému standardu. Připomínají, že první pokusy o zavedení federální daně z příjmu označil Nejvyšší soud za protiústavní. Nejradši by z federální vlády nechali jen Pentagon a zbytek zrušili.
• Nelze zapomínat, že ještě v šedesátých letech dvacátého století neměli černoši v některých státech volební právo. Rasové otázky neustále bublají pod politicky korektním povrchem, každá debata má několik skrytých rovin a minimálně v jedné z nich je vždy ukryto obvinění druhé strany z pozitivní či negativní rasové diskriminace. My Evropané máme nacionalismus, který je schopen otrávit každou rozumnou debatu, Američané k tomu mají rasismus.
• Ideová stafáž obou táborů je zde daleko pevnější a profesionálnější než u nás. Kde si naši pravičáci musejí vystačit se senilními profesory VŠE, mají jejich američtí kolegové k dispozici výběr z armády chytrých, vzdělaných a připravených absolventů Harvardu ověnčených Nobelovými cenami. V demokratickém táboře je to ovšem stejné, což mimořádně kontrastuje s intelektuální bídou české levice.

Po tomto úvodu přijde experiment. Přestalo mě totiž bavit číst knihy, se kterými souhlasím. To by uměl každý. Zkusím vám tedy nabídnout obraz Ameriky a jejích dějin od jedné z nejuctívanějších ikon amerických liberálů. Musím předeslat, že je to skutečně výborně vymyšlené, skvěle vyargumentované a bezchybně napsané. Za domácí úkol vám potom zadám

• poznat, od kterého superguru jsem se nechal poučit,
• neprozradit nic z toho českých socialistům, protože potom už by nikdy neprohráli žádné volby.

Americké dějiny pro vás přepíšu příště.