Odejdi ze školy, staň se fachidiotem

Největší past číhá na recenzenty v těch knihách, které jim potvrzují jejich vlastní názory nebo životní rozhodnutí. Před sedmi lety jsem po bakaláři odešel ze školy a od té doby se vzdělávám sám: chodím na přednášky několika fakult Masarykovy univerzity, přes veřejné sylaby předmětů se dostávám ke knihám a článkům a každý měsíc trávím několik hodin v knihovnách. Takže byste mohli čekat, že novou knížku Kio Starkové Don’t Go Back to School nadšeně doporučím. Tím spíš, když začíná takhle:

„Školství je rozbité a všichni to vědí. Veřejné školy od těch mateřských až po vysoké už po celé dekády upadají, mnoho studentů odchází předčasně a výsledky testů jsou nevalné. Hodnota vysokoškolského vzdělání – ve všech myslitelných významech – se každý den propírá v médiích. Studenti na sebe musí vzít nebývalé dluhy, a to v ekonomice nevlídné ke středním vrstvám, nabízející stále méně žebříků pro vyšplhání výš. […] Tahle knížka je radikální projekt. Opak reforem. Není o tom, jak opravit školství, ale jak začít vnímat studium jinak. Tradiční školy už budou jen jedna z možností, nikoliv možnost jediná.“

Paradoxně je ale největší předností knížky krátká kapitola o tom, jak lépe studovat – ať už na škole, nebo mimo ni. Hlavní myšlenka zato obstojí jen v případě, že univerzity vnímáte spotřebitelským způsobem, který se objevil teprve v posledních dekádách jejich devítisetleté existence. Tedy že je jejich jediným posláním pomoci absolventům k dobře placené práci a „zajímavému“ životu – a to masově.

Třicet hutných stran na sto čtyřicet stran mudrování

Jedním z nejsmutnějších paradoxů školského systému je, že vás v něm nikdo nenaučí učit se. Vtlučou do vás, jak si nalinkovat sešit, ale nedodají, že je ten prázdný okraj jak dělaný pro shrnující poznámky. Kdyby nějaký osvícený ministr zavedl jako povinný předmět učení se učení, Kio Starková by mohla dodat učebnici. Radí totiž, jak si vést zápisky, kde si ověřovat informace, kudy se dostat k seznamům literatury nebo rovnou volně dostupným skriptům a záznamům přednášek. Její nejdůležitější rada pro samostudium zní: odstraňte z toho to „samo“ a najděte si podpůrný kolektiv. Skvělé. Ale je toho bohužel málo.

Velkou většinu knížky – sto čtyřicet stran ku třiceti – totiž tvoří rozhovory s lidmi, kteří se celý život vzdělávají sami. Převažují pochopitelně zástupci „humanitních oborů“, mezi dvaadvaceti zpovídanými najdete jen dva vědce. Z vaty vystupuje pouze blogger Cory Doctorow, který začínajícím spisovatelům důvtipně radí: pokud chcete realistické postavy, přečtěte si knihu Jak získávat přátele a působit na lidi a nechejte své hrdiny dělat vždy přesný opak toho, co se v ní píše. Jinak to je bohužel jen neredigované bulšitování: „Život jde stále dál, a flexibilita je proto nejlepší způsob, jak vždy mít zrovna potřebné schopnosti a znalosti,“ mudruje Rita J. Kingová, „specialistka na kreativní spolupráci“.

Neodcházej. Zůstaň a bojuj

Tím se dostáváme k největšímu problému Don’t Go Back to School: po devět staletí univerzity fungovaly jako instituce, které z vás měly takové prázdné žvanění plné módních frází vymlátit. A to – pozor – nikoliv pro vaše vlastní dobro. Jak píše Benjamin Kuras v recenzi knihy ­Culture Counts Rogera Scrutona: „Opravdové vzdělávání neposkytuje vědění žákům, nýbrž bere žáky jako prostředek vědění. Účelem vzdělávání je předávat vědění a dovednosti tím, že je učitelé vkládají do mozků, které budou žít déle než oni. Jejich metody nejsou zaměřené na děti nýbrž zaměřené na vědění. Smyslem učitelské práce není hledat náměty pro žáky relevantní, nýbrž pěstovat žáky, jimž vědění předávat.“

Kio Starková nevidí rozdíl mezi univerzitou a učňákem. Vysoké školství vnímá opačně než Scruton, Konrad Paul Liessmann nebo Nicolas Nassim Taleb, který v Antifragile vysvětluje, že univerzitní vzdělání bývalo častěji důsledkem bohatství  než jeho příčinou. Tedy že bohatí kupci dávali děti na studia, aby jejich duše vysvobodili ze zajetí úzkých obzorů kupeckých starostí: má dáti-dal. Pro Starkovou jsou zato tyhle obzory vším. K rozhovorům si vybrala převážně fachidioty.

Nemůžeme jí to ale dávat za vinu: ony se takhle totiž vysoké školy všech druhů stále častěji profilují samy: Bez diplomu neseženeš práci – tak si pro něj pojď k nám, bude to čurina.

Pokud jsou školy něčím rozbité, pak tímhle. Hledají si novou funkci a nejsou v tom úspěšné. Masové „otitulování“ populace nevede k jejímu masovému bohatnutí a bohužel ani zmoudření.

Plnohodnotná alternativa tu ale stejně není: právě na vysoké si vytváříte sociální síť, ze které můžete profitovat celý život, což se vám se samostudijním kroužkem stěží povede. Tolik ke kariéře. A na řadě kateder doteď za patnáctku měsíčně dřou učitelé, kteří vám na rozdíl od on-line sylabů nabídnou zpětnou vazbu, bič v podobě deadlinů, ale i prostý lidský vzor. Tolik k moudření.

Ani nezmiňuju, obory, ve kterých to bez diplomu opravdu nejde: medicínu, stavařinu, právo.

Namísto „nevracej se do školy“ bych si při začátku prázdnin dovolil trochu opatrnější návrhy:

• Pokud jsi ve škole jen kvůli kariéře, neodcházej – začni ale co nejdřív pracovat ve svém oboru. I když si teď třeba za barem vyděláš víc.
• Pokud jsi ve škole pro vzdělání samotné, taky neodcházej – zároveň ji ale aktivně braň proti další debilizaci, třeba v akademickém senátu.

Jenže poslouchejte rady někoho, kdo se jimi sám neřídí.

Kio Stark: Don't Go Back to School: A Handbook for Learning Anything – vyšlo v dubnu 2013 samonákladem, financováno přes Kickstarter. K dostání za 15 dolarů v elektronické podobě na KioStark.com.