Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Základní slova 21: Rozprava o právu a soudci

Irena VálováAleš Pejchal
Irena Válová, Aleš Pejchal
25. 6. 2013

V dalším pokračování rozhovorů mezi novinářkou Irenou Válovou a nynějším soudcem Mezinárodního soudu pro lidská práva ve Štrasburku je řeč o roli soudce. Dlužno podotknout, že v době vzniku rozhovoru Aleš Pejchal sám soudcem nebyl...

Základní slova 21: Rozprava o právu a soudci

Snad bychom pokračování našeho rozhovoru mohli pracovně nazvat právo a jeho lidé. Vždyť z předešlé odpovědi vyplývá, že přes všechna pravidla jsou to právě a jen lidé, kteří po celou dobu procesu rozhodují o osudu jiných lidí. Skupině lidí stát svěřil moc nad životem jiných lidí. Ústřední postavou a autoritou tohoto procesu je soudce.

V této souvislosti napadá otázka, zdali osoba soudce není příliš mytizována a přeceňována. Řídí-li se soudce neosobními pravidly spravedlivého procesu, nesmí přece do procesu vnášet svoji osobu, osobnost, názory či snad dokonce „vlastní kvalitu či nekvalitu“, jak bylo řečeno.

Účastníky procesu jsou přece vždy další strany s velkým vlivem na rozsudek a rozhodnutí soudce tedy není zas až tak jeho vlastním – jak je v módě říkat nezávislým – rozhodnutím. A hlavně je závislé na úrovni zákonů, kterou už vůbec nemůže ovlivnit. Není i on jen figurou v systému, když musí vynášet špatná rozhodnutí podle špatných a lidem škodících zákonů? Čehož dokladem by ostatně mohly být soudci nejen v diktaturách. A vůbec, není důležitější žalobce a obhájce?

O čem a jak vlastně ve skutečnosti soudce rozhoduje?

 

Kdybych si chtěl odpověď hodně ulehčit, citoval bych Seneku a považoval věc za vyřízenou. Ten citát je krásný, takže jej uvedu tak jako tak: „Soudíš-li, zkoumej; vládneš-li, poroučej!“ Lakonicky řečeno – a je v těch několika slovech vše.

Dobře, nebudu lakonický a nebudu se tvářit, že tuto otázku lze přejít jednou větou. Pojďme si nejdříve vyjasnit, co vlastně soudce soudí. On nesoudí to, co se stalo, jaká křivda či nepravost vznikla, jako Bůh, který ví všechno nejen do minulosti, ale i do budoucnosti. On může zkoumat a posuzovat jen to, co mu předloží strany sporu. A lhostejno, zda tou stranou je stát v trestní věci a obžalovaný se svým obhájcem oproti, jestli se vzájemně přetahují dvě obchodní společnosti, anebo si bývalí manželé vyřizují svoje účty při vypořádání společného jmění. Soudce nebyl svědkem ničeho (na rozdíl od Boha), ani být nesmí, jinak by věc nemohl soudit pro svoji podjatost. Je výlučně závislý na zadání, jaké mu obě strany předloží. To je skutková stránka věci, tedy kauzy; nebo případu, nazývejme si předmět sporu, jakkoli uznáme za vhodné, není to důležité.

Soudce nemá k dispozici jenom tvrzení stran a jimi navržené důkazy. Pokud ještě zůstaneme v rovině skutků, tak se může odvolat na takzvané notoriety, tedy skutečnosti obecně známé. Čili strana sporu mu nemůže úspěšně tvrdit, bez dalšího, že v červenci napadl sníh před domem protistrany, a proto došlo k uklouznutí a zlomení nohy, tudíž ke škodě, jelikož vlastník domu sníh neodklidil. Je obecně známo, že v červenci sníh v těchto končinách nepadá a opak by musel být prokázán.

Pokud je soudce na vážkách, zda tvrzení strany uvěřit či nikoli (neboť ani náhodou nejde o notorietu), a sám nedokáže vyhodnotit skutkový stav, je tu prostor pro znalce. Z kteréhokoli oboru. Počínaje stavebnictvím přes zdravotnictví až po chov jelenovité zvěře. Soudce se poučí ze závěrů znaleckého posudku a v kontextu s dalšími důkazy přijme výsledek zkoumání znalce v daném oboru jako podklad pro své rozhodnutí.

Teprve teď nastupuje zákon. V podobě zmapování jednotlivých chování lidí a způsobů řešení v případech, kdy jejich chování ze zákonného rámce buď vybočí, anebo jej naopak naplní. Záleží na druhu zákona. Soudce se musí rozhodnout, který zákon – či jeho konkrétní ustanovení – použije a vysvětlit proč. Při tom mu může v našem kontinentálním systému pomoci judikatura vyšších soudů, obvykle soudu Nejvyššího, anebo dokonce Ústavního soudu, pokud tyto soudy rozhodovaly z právního hlediska případ stejný nebo obdobný. Ale to nestačí. Pokud soudce dojde k závěru, že zákon pro tuto konkrétní situaci neodpovídá ústavnímu pořádku (soustavě ústavních zákonů a mezinárodních smluv tvořících součást tohoto pořádku), může celý proces přerušit a předložit kauzu Ústavnímu soudu, aby rozhodl, zda onen zákon nebo jeho část zruší či nikoli. A až po rozhodnutí Ústavního soudu bude soudce sám rozhodovat ve věci samé čili o případu jako takovém.

Takže soudce před tím, než ve sporu rozhodne, musí znát velice dobře skutkové okolnosti celého případu. Čerpá toliko z toho, co mu strany sporu předložily, a skutkovou stránku věci si může nechat vyhodnotit odborníkem v daném oboru – znalcem. Sám by však měl být velkým znalcem života a neměly by mu utéct jakékoli notoriety. Musí se perfektně vyznat v právním řádu a umět vyhodnotit, zda některý ze zákonů, který by měl být použit, není v rozporu s ústavním pořádkem. Až má toto všechno prozkoumáno a vyhodnoceno, může začít přemýšlet o spravedlivém rozhodnutí, je však vázán platným zákonem. A zákon může vyložit pouze on s přihlédnutím k judikátům – tedy předchozím rozhodnutím jiných soudů, obvykle vyšších, nejlépe toho Nejvyššího.

Soudce není a nemůže být figurou v procesu, kde jsou již karty předem rozdány. Aby dokázal zvládnout vše, o čem jsme hovořili, musí být velmi silnou osobností s obrovskou životní zkušeností a skoro výjimečným charakterem. Pokud toto kriterium soudce nesplňuje a společenství lidí mu přesto svěřilopravomoc rozhodovat o životech jiných, je to špatně a nemůže dojít k naplnění spravedlivého procesu. Veškerá zaklínadla v podobě zákonem deklarovaných požadavků na nezávislost a nestrannost soudce jsou plácnutím do vody, když v osobě soudce nejde o ženu či muže výjimečných a trochu i zvláštních kvalit. Soudce má ve svých rukou nalézání spravedlnosti a jeho verdikt je závazný. Vždy by měl lidskému společenství, kterému tuto pravomoc svěřuje, předem prokázat, že je této odpovědnosti hoden. A všichni pak k němu musí přistupovat s patřičnou úctou, neboť on je soudí a jeho slova, na rozdíl od kterékoli jiné složky státní moci, jsou konečná.

Základní slova na Finmagu

Právo a svoboda

Právo a společnost

Právo a proces

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte

Vstoupit do diskuze
Irena Válová

Irena Válová

Překladatelka, novinářka, analytička médií, mediální poradkyně.

Aleš Pejchal

Aleš Pejchal

JUDr. Aleš Pejchal, soudce Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku.Právnickou fakultu Univerzity Karlovy absolvoval v roce 1976, tématem jeho diplomové práce byl historický vývoj občanského zákonodárství.35... Více

Související témata

judikaturanestrannostprocessoudcesoudní znalecspravedlnostsvobodazákladní slova
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo