Pohled na českou politickou scénu zpoza oceánu nabízí pohodlný odstup. Aktuální události v Česku Američanům příliš vysvětlit nejde, tedy pokud nepoužijete zkratku o tom, že jsme v Praze prostě zkombinovali Nixonovu Watergate a Clintonovu Monicagate do jednoho guláše. Občas ale následuje otázka, jestli je pádu vlády škoda a jak dobrá vlastně byla.
Hledat, kde opravdu ztrácejí peníze
Z ekonomického pohledu je odpověď jednoduchá – vláda přes správnou rétoriku a chytře formulované sliby nakonec nedokázala splnit nic z toho, co si předsevzala. A tak je jejím odkazem místo zdravých veřejných financí nejvyšší veřejný dluh a nejdelší ekonomický propad v české historii. Daňový systém je stejně nepřehledný, jako býval, průměrná mzda klesá a vláda promarnila i jedinečnou šanci pomoci lidem vzít odpovědnost za kvalitu svého života v důchodu do vlastních rukou.
Selhání (alespoň verbálně) pravicové vlády v ekonomické oblasti je neodpustitelné, Nečas ale dopustil ještě jednu změnu, která nejde opravit tak jednoduše jako nevhodná hospodářská politika – připustil hluboké rozdělení české společnosti. Pokud by expremiér Nečas myslel své sliby o zlepšení veřejných financí vážně, musel by se soustředit na ty, kteří skutečně pouštějí žilou veřejným financím, masivně, organizovaně a za tichého souhlasu těch, kterým z odsávaného občas něco ukápne do vlastní (nebo stranické) kapsy.
Místo toho Nečasova vláda začala vytvářet nepřátele státu z těch, kteří prostě neměli štěstí. Někteří ho skutečně neměli, a i když se snažili svůj osud změnit, stát jim prostě pomocnou ruku nepodal a naopak jim pod nohy házel spousty byrokratických klacků. Jiní využili toho, jak je systém nastaven, a další ho možná i zneužili – ale to by měl umět stát důsledně řešit, jen by na to musel mít odvahu.
Kdo za to může? Oni!
Mnohem jednodušší ale je odsoudit plošně všechny, kteří jsou na tom hůře než my. Politika obviňování „těch druhých“ bývala kdysi doménou extremistických stran a slyšelo na ni pár procent voličů. Současná vládní koalice ale svým přístupem k reformě veřejných financí plošné podezřívání a obviňování různých skupin obyvatelstva bez jakýchkoliv důkazů a analýz povýšila na všeobecně přijatelnou – a praktikovanou – filozofii.
Místo toho, aby Nečas nejdříve jako ministr práce a sociálních věcí a následně jako premiér hledal cesty, jak lidem pomoci a jak je zpátky zapojit do aktivního života, přijal hru na hledání parazitů. Místo toho, aby budoval systém stavějící lidi co nejrychleji zpět na vlastní nohy, přihlížel jeho rozbíjení a privatizaci do rukou spřízněných politických souputníků. A místo toho, aby se snažil budovat tolerantní a soucitnou společnost, přijal za svou filozofii společnosti šlapající po těch, kteří jsou na společenském žebříčku o nějakou příčku níž.
Psáno pro Lidové noviny
