Nečasovy děti: Sprostí podezřelí

Až mi jednou řeknou: povídejte, dědečku, jak bylo za Nečase, asi ze sebe nevysypu statistiky nezaměstnanosti ani srovnání hospodářského vývoje s Německem nebo Slovenskem. Pro odcházejícího premiéra to zdánlivě vypadá jako výhra, ale není. Vzpomenu si totiž místo červených čísel na několik příběhů a zpráv, které mu lichotí ještě míň:

Na to, jak moje těhotné kamarádky a známé začaly fasovat při sebemenších komplikacích domácí vězení od sedmi večer do sedmi ráno. Důsledně kontrolované sociálními pracovnicemi za svítání jak tajnou policií. Všechno to jsou ženské, které celý život platí pojištění. Všechno ženské, které by nikdy neohrozily své děcko. (Ostatně jako by byly zdravější vycházky v poledních třicítkách než v devět večer.) A všechno ženské s plus minus průměrnými příjmy, takže na nemocenské existenčně závislé.

Vzpomenu si na to, jak Češi žijící s cizinkami začali za vlastní (deseti)tisíce hradit testy DNA, aby malí získali dřív automatický nárok na občanství a lepší právní postavení než džungarský křeček.

Jak začalo být i mezi „křesťanskými“ politiky normální varovat před tím, že by při štědřejších podmínkách „možná rodily i ty, které toho společnosti moc nepřinášejí“. Jako by blbý start do života nutně musel znamenat i jeho blbý konec. Jako by se Pavel Bělobrádek v politice nezaštiťoval šupákem narozeným do chlíva.

A určitě si vzpomenu na hnědou stoku, která z „obyčejných lidí“ v posledních týdnech Nečasovy vlády vyvalila na mladou holku jen kvůli požehnané nadílce pěti dětí. Jinde by Alexandra Kiňová byla vítaným hostem talk show: v Česku musí své děti skrývat kvůli hrozbám žhářským útokem.

Petr Nečas sice žádný fašoidní anonym nenapsal a ke cti mu přičtěme, že se loni jako jeden z mála českých politiků účastnil pietní akce v koncentráku v Letech. Jako ministr sociálních věcí a pak premiér ale přispěl k tomu, že se zuřivě, a přitom bez jakýchkoliv čísel v ruce, začali hledat paraziti a vyžírky na každém k rohu. Nenašli se. Tak stát začal šikanovat každého. Preventivně.

Po generace se ve vší té mizérii hladu a válek považovalo narození dítěte za zázrak, bezpodmínečný důvod k radosti. Jsme bohatí jako nikdy před tím – a zároveň jsme začali příchod nového člověka na svět vnímat jako něco krajně podezřelého. Další hladovej krk. Bůhví jestli ho ta matka nemá jen proto, že se jí nechce do práce. Kdo to bude všechno živit?

Tohle je nejsmutnější výsledek Nečasovy svérázné „austerity“, utahování opasků. Ne to, že se nepodařilo snížit tempo zadlužování, že se neinvestuje, že jsou lidé i podniky skeptičtí. V tom nám můžou pomoci – nebo ještě víc uškodit – naši sousedé. Tragické je, že jsme začali „sprosté podezřelé“ dělat z dětí a rodičů. A že na tuhle hru kromě úředníků přistoupili rodiče samotní, a tak často svůj kolísavý životní standard nepřičítají sami sobě nebo austeritě – ale jiným, ještě podezřelejším. Na vládu, která se v programovém prohlášení patnáctkrát ohání rodinou, je to dost hrozný výsledek.

Úvodní foto: isifa/Lidové noviny/FRANTISEK VLCEK