Základní slova 19: Rozprava o právu a jeho formě

Irena Válová, Aleš Pejchal | 4. 6. 2013 | 2 392

alexej čepička Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod formalismus lidská práva nestrannost proces

Novým dílem se rozpravy novinářky Ireny Válové a soudce štrasburského mezinárodního soudu pro lidská práva Aleše Pejchala přehoupnou do dalšího oddílu. Předchozí se věnovaly vztahu mezi právem a svobodou a mezi právem a společností. Třetí kapitola nese název Právo a proces a zabývá se kromě jiného tím, proč je dobře, že právo je formalizované a drží se přísně předepsaného návodu k použití...

Až dosud jsme se zabývali obsahem práva. Ptali jsme se, jaké důsledky má právo na životy lidí.

Všimněme si nyní jiné, u práva nesmírně důležité věci – formy. Laik by mohl získat pocit, že snad není více formalistického oboru, než je právo, ve kterém některé formy konzervativně přetrvají věky.

Britský soudce po staletí oblečený do taláru a paruky. Americký obhájce, od kterého je po staletí očekáváno, že před porotou v zájmu klienta sehraje vzrušující divadlo. Ve Spojených státech bylo před sto lety běžným zvykem obhájců svíjet se při procesu v záchvatu na podlaze soudu, aby vyvolali lítost poroty.

Co lze říci ke zvyklostem procesu v naší zemi? Málokdo si uvědomuje, že po převzetí moci komunistickou diktaturou ministr spravedlnosti generál Čepička proces úplně zrušil. Zrušil advokáty, zrušil vyšetřující soudce a zavedl akční lidové soudy a prokurátory. Zrušil dosud známé a zavedené formy procesu. Tak bylo umožněno bezpráví nemající v našich novodobých dějinách obdoby...

Právo na spravedlivý proces je jedno ze základních lidských práv, které je obsaženo v evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod od samého počátku, tedy od jejího podpisu patnácti evropskými státy čtvrtého listopadu 1950 v Římě. Demokraticky smýšlející vlády těchto států si uvědomovaly, že bez ochrany práva na spravedlivý proces by ochrana jakýchkoli dalších práv jako nástroje pro zachování svobodného života člověka byla iluzorní a neúčinná. Lidské společenství nedokáže stoprocentně zajistit spravedlnost pro každého, ale rozhodně je schopnoformulovat pravidla, jež napomohou spravedlivému rozhodnutí.

Nemá smyslu vymýšlet vymyšlené, navíc když ona pravidla, formulovaná v článku šestém Úmluvy, jenom vyjadřují zkušenost známou stovky let před tím, než došlo k podpisu schváleného textu. Takže stejně, jako si každý musí ze základní školy pamatovat poučky o skloňování podstatných jmen nebo časování sloves, aby dokázal správně psát a číst, tak právník třeba o půlnoci ze sebe vychrlí, jako když bičem mrská, že spravedlivého procesu se musí dostat každému, a to před nezávislým soudem, ten soud musí být nestranný, záležitost každého musí být projednána spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě. Kdo to nevychrlí, není a nemůže být právníkem, i kdyby měl pět titulů před jménem a deset za ním.

Ve stejnou dobu, kdy se přesná formulace Úmluvy dávala dohromady, tedy v letech 1948 až 1950, zeť Klementa Gottwalda Alexej Čepička, jak bylo naznačeno v otázce, popřel veškerá tradiční pravidla, jež proces, ať již civilní nebo trestní, provázela. Advokáty sice „nezrušil“, ale zbavil je všeho, co jejich postavení v rámci procesu provázelo dokonce po staletí. Vzal jim nezávislost a svobodu, těm statečnějším zakázal vykonávat advokátní praxi, ti nejkvalitnější skončili ve vězení. Představa, že by se v kauzách, kde byl sebemenší politický zájem, lhostejno, zda šlo o kauzy trestní či občanskoprávní, mohl odehrát v oněch letech spravedlivý proces, není naivní, ale naprosto falešná. Je však nutné si uvědomit, že onen příšerný stav procesního práva v poválečném Československu měl svůj prapůvod právě u některých z oněch států, které mohly v Římě svobodně rokovat. Německo nás na šest let uvrhlo do neštěstí druhé světové války také díky souhlasným prohlášením Angličana Chamberlaina a Francouze Daladiera. Jakkoli si Winstona Churchilla vážím, tak poválečné uspořádání Evropy bylo výsledkem i jeho práce; a my jsme se stali apendixem Sovětského svazu.

Proč je proces tak důležitý? Právě proto, že je člověk bytost velice nedokonalá. Kdyby měl soudce v sobě jakousi nadpozemskou předvídavost, neochvějný a nikým neovlivnitelný smysl pro spravedlnost, pak by pravidla pro jeho činnost nebyla určitě až tak důležitá. Jenomže soudce je stejný člověk, jako kdokoli z nás a potřebuje pro své chování v rámci rozhodování vnější pravidla, jejichž dodržování lze kdykoli kontrolovat. Aby se rozhodnutím soudce v demokratickém lidském společenství dostalo takové autority, jako kdysi soudům všemocného vladaře, musí být zachováno alespoň zdání nezávislého a nestranného rozhodování. Proto je zapotřebí rozhodovat veřejně, i když je to svým způsobem spektákl včetně kulis a kostýmů. Aby ono alespoň zdání spravedlnosti se dočkalo naplnění, je zapotřebí rozhodnout v přiměřené lhůtě. Dlouhodobě nerozhodnutý problém nabírá další a další konsekvence, které jej mohou vrhnout zcela někam jinam. A obžalovaný potřebuje konečný verdikt, zprošťující nebo odsuzující a trestající. Stejně tak žalující nebo žalovaný potřebuje rozhodnutí ve své věci v civilním procesu skutečně dřív, než společenství lidína jeho problém zcela zapomene nebo jej samo – bez soudu – odsoudí v rozporu se spravedlivým řešením věci.

Právní proces zaručuje správné přečtení sporné kauzy, její vyhodnocení a rozhodnutí. Pokud by tomu tak nebylo, pak by lidské společenství zůstávalo před branami poznání samotných základů jehofungování.

Základní slova 19: Rozprava o právu a jeho formě

Základní slova na Finmagu

Právo a svoboda

Právo a společnost

Základní slova 1: Rozprava o svobodě

Základní slova 4: Rozprava o svobodě a štěstí

Základní slova 1: Rozprava o svobodě

Základní slova 4: Rozprava o svobodě a štěstí