Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopisNadílka

Základní slova 19: Rozprava o právu a jeho formě

Irena VálováAleš Pejchal
Irena Válová, Aleš Pejchal | 4. 6. 2013 | 1 997
alexej čepičkaEvropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobodformalismuslidská právanestrannostproces

Novým dílem se rozpravy novinářky Ireny Válové a soudce štrasburského mezinárodního soudu pro lidská práva Aleše Pejchala přehoupnou do dalšího oddílu. Předchozí se věnovaly vztahu mezi právem a svobodou a mezi právem a společností. Třetí kapitola nese název Právo a proces a zabývá se kromě jiného tím, proč je dobře, že právo je formalizované a drží se přísně předepsaného návodu k použití...

Základní slova 19: Rozprava o právu a jeho formě

Až dosud jsme se zabývali obsahem práva. Ptali jsme se, jaké důsledky má právo na životy lidí.

Všimněme si nyní jiné, u práva nesmírně důležité věci – formy. Laik by mohl získat pocit, že snad není více formalistického oboru, než je právo, ve kterém některé formy konzervativně přetrvají věky.

Britský soudce po staletí oblečený do taláru a paruky. Americký obhájce, od kterého je po staletí očekáváno, že před porotou v zájmu klienta sehraje vzrušující divadlo. Ve Spojených státech bylo před sto lety běžným zvykem obhájců svíjet se při procesu v záchvatu na podlaze soudu, aby vyvolali lítost poroty.

Co lze říci ke zvyklostem procesu v naší zemi? Málokdo si uvědomuje, že po převzetí moci komunistickou diktaturou ministr spravedlnosti generál Čepička proces úplně zrušil. Zrušil advokáty, zrušil vyšetřující soudce a zavedl akční lidové soudy a prokurátory. Zrušil dosud známé a zavedené formy procesu. Tak bylo umožněno bezpráví nemající v našich novodobých dějinách obdoby...

 

Právo na spravedlivý proces je jedno ze základních lidských práv, které je obsaženo v evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod od samého počátku, tedy od jejího podpisu patnácti evropskými státy čtvrtého listopadu 1950 v Římě. Demokraticky smýšlející vlády těchto států si uvědomovaly, že bez ochrany práva na spravedlivý proces by ochrana jakýchkoli dalších práv jako nástroje pro zachování svobodného života člověka byla iluzorní a neúčinná. Lidské společenství nedokáže stoprocentně zajistit spravedlnost pro každého, ale rozhodně je schopnoformulovat pravidla, jež napomohou spravedlivému rozhodnutí.

Nemá smyslu vymýšlet vymyšlené, navíc když ona pravidla, formulovaná v článku šestém Úmluvy, jenom vyjadřují zkušenost známou stovky let před tím, než došlo k podpisu schváleného textu. Takže stejně, jako si každý musí ze základní školy pamatovat poučky o skloňování podstatných jmen nebo časování sloves, aby dokázal správně psát a číst, tak právník třeba o půlnoci ze sebe vychrlí, jako když bičem mrská, že spravedlivého procesu se musí dostat každému, a to před nezávislým soudem, ten soud musí být nestranný, záležitost každého musí být projednána spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě. Kdo to nevychrlí, není a nemůže být právníkem, i kdyby měl pět titulů před jménem a deset za ním.

Ve stejnou dobu, kdy se přesná formulace Úmluvy dávala dohromady, tedy v letech 1948 až 1950, zeť Klementa Gottwalda Alexej Čepička, jak bylo naznačeno v otázce, popřel veškerá tradiční pravidla, jež proces, ať již civilní nebo trestní, provázela. Advokáty sice „nezrušil“, ale zbavil je všeho, co jejich postavení v rámci procesu provázelo dokonce po staletí. Vzal jim nezávislost a svobodu, těm statečnějším zakázal vykonávat advokátní praxi, ti nejkvalitnější skončili ve vězení. Představa, že by se v kauzách, kde byl sebemenší politický zájem, lhostejno, zda šlo o kauzy trestní či občanskoprávní, mohl odehrát v oněch letech spravedlivý proces, není naivní, ale naprosto falešná. Je však nutné si uvědomit, že onen příšerný stav procesního práva v poválečném Československu měl svůj prapůvod právě u některých z oněch států, které mohly v Římě svobodně rokovat. Německo nás na šest let uvrhlo do neštěstí druhé světové války také díky souhlasným prohlášením Angličana Chamberlaina a Francouze Daladiera. Jakkoli si Winstona Churchilla vážím, tak poválečné uspořádání Evropy bylo výsledkem i jeho práce; a my jsme se stali apendixem Sovětského svazu.

Proč je proces tak důležitý? Právě proto, že je člověk bytost velice nedokonalá. Kdyby měl soudce v sobě jakousi nadpozemskou předvídavost, neochvějný a nikým neovlivnitelný smysl pro spravedlnost, pak by pravidla pro jeho činnost nebyla určitě až tak důležitá. Jenomže soudce je stejný člověk, jako kdokoli z nás a potřebuje pro své chování v rámci rozhodování vnější pravidla, jejichž dodržování lze kdykoli kontrolovat. Aby se rozhodnutím soudce v demokratickém lidském společenství dostalo takové autority, jako kdysi soudům všemocného vladaře, musí být zachováno alespoň zdání nezávislého a nestranného rozhodování. Proto je zapotřebí rozhodovat veřejně, i když je to svým způsobem spektákl včetně kulis a kostýmů. Aby ono alespoň zdání spravedlnosti se dočkalo naplnění, je zapotřebí rozhodnout v přiměřené lhůtě. Dlouhodobě nerozhodnutý problém nabírá další a další konsekvence, které jej mohou vrhnout zcela někam jinam. A obžalovaný potřebuje konečný verdikt, zprošťující nebo odsuzující a trestající. Stejně tak žalující nebo žalovaný potřebuje rozhodnutí ve své věci v civilním procesu skutečně dřív, než společenství lidína jeho problém zcela zapomene nebo jej samo – bez soudu odsoudí v rozporu se spravedlivým řešením věci.

Právní proces zaručuje správné přečtení sporné kauzy, její vyhodnocení a rozhodnutí. Pokud by tomu tak nebylo, pak by lidské společenství zůstávalo před branami poznání samotných základů jehofungování.

Základní slova na Finmagu

Právo a svoboda

Právo a společnost

Autor článku

Irena Válová

Irena Válová

Překladatelka, novinářka, analytička médií, mediální poradkyně.

Autor článku

Aleš Pejchal

Aleš Pejchal

JUDr. Aleš Pejchal, soudce Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku.Právnickou fakultu Univerzity Karlovy absolvoval v roce 1976, tématem jeho diplomové práce byl historický vývoj občanského zákonodárství.35 let vykonával advokátní praxi, specializoval se především na občanská práva, lidská práva, restituce, ústavní právo, církevní právo a na mezinárodní práva se zaměřením na řízení před Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku.Je historicky prvním českým právníkem, který uspěl – v roce 2000 – u Evropského soudu pro lidská práva. Od té doby jeho jméno figurovalo v další více než desítce případů, které Evropský soud pro lidská práva akceptoval a rozhodnutí v nich publikoval jako závazný právní názor.Byl zvolen Právníkem roku 2007 v oboru občanských a lidských práv, včetně práva ústavního. Od roku 2009 byl místopředsedou České advokátní komory, od roku 2010 byl členem Výboru pro lidská práva Rady Evropských advokátních komor a Advokátních sdružení. V roce 2003 se stal členem konzultativního sboru v oboru právním prezidenta republiky a v roce 2011 členem Legislativní rady vlády ČR.Je autorem mnoha právníky a experty vyhledávaných odborných textů, žádaných pro jejich úzkou specializaci a mimořádná témata, která však vždy dokázal zpřístupnit lidským a srozumitelným pojetím s respektem k dané látce jako např. Život v Evropě v 21. století, Katedrála a pravidla hry na spravedlnost či O svobodě a právní pomoci.Parlamentní shromáždění Rady Evropy zvolilo dne 27. 6. 2012 JUDr. Aleše Pejchala novým soudcem Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku za Českou republiku. Funkce se na devět let ujal 5. listopadu 2012.