Tak jako cestovatelé putují k pramenům řeky, my v našich rozpravách spějeme k pramenům práva. Teď už je jasné, že hledáme odpověď na otázku, odkud se bere právo?
Mnoho lidí říká právo, ale ve skutečnosti mají na mysli spravedlnost nebo dokonce morálku. Další ztotožňují právo se zákonem. Tak někdy vznikají omyly, tak se někdy míjíme, protože si vzájemně nerozumíme.
Jaká je vzájemná vazba v našem trojúhelníku „právo-morálka-zákon“? Hledají lidé rozumem v tomto rovnováhu? Nebo i zde se projeví nesoulad kvůli iracionalitě – přirozenému nerozumu člověka jako tvůrce práva?
V jakém tajemném lese se nachází ona kouzelná studánka s vodou živou i s vodou mrtvou, z níž nabíráme právo, dobré i špatné, potřebné i život nám ztěžující?
Asi nejlehčí odpověď mají věřící. Právo je ve světě dáno od Boha a člověk jen obtížně deklaruje, co Bůh stvořil se vším všady. A když se člověk odkloní od zákonů Božích, bude jejich tvůrcem spravedlivě potrestán.
Kanonické právo katolické církve rozeznává božské právo přirozeně zjevené, které se objevilo ve chvíli stvoření a je zapsáno do nitra člověka, a potom právo nadpřirozeně zjevené, do kterého dal Bůh nahlédnout zázrakem jen někomu. Katolická církev proto podle kanonického práva může sice sama vytvářet své zákony, ale ony božské má dovoleno jenom citovat a měnit je nesmí. Mezi typicky božské zákony patří například papežský primát, obsah desatera nebo nerozlučitelnost manželství.
Takovouto odpověď však nehledáme, neboť se pohybujeme v oblasti práva světského a bylo by zbytečné zkoumat další náboženství, pokud jde o prameny jejich práva.
Protože víme, že právo upravuje jen některé z mezilidských vztahů, můžeme zcela „oprávněně“ obecně konstatovat, že čerpá, „pramení“ z veškerých společenských vztahů, zájmů či tradic. Ony prameny práva se však oblékají do určitých, mnohdy velmi odlišných, forem.
Nejčastěji v souvislosti s právem hovoříme o právu psaném, někdy se mu říká i právo zákonné, což může být zavádějící, neboť do této kategorie se nám vejde i právo smluvní. V oblasti práva mezinárodního jsou mezinárodní smlouvy (lhostejno zda bilaterální či multilaterální) velice důležitým pramenem práva.
Vedle práva psaného máme logicky právo nepsané, v němž vévodí především obyčej. S obyčejovým právem máme vlastní zkušenost. V době existence Československé republiky platilo v některých oblastech práva na Slovensku až do konce roku 1950 (v Maďarsku, k němuž Slovensko v rámci Uherska patřilo před vznikem Československa, dokonce do roku 1959). Typickou evropskou zemí s obyčejovým právem je však Anglie, kde v rámci systému „common law“ platí, byť v malé míře, obyčejové právo jako jeden z pramenů práva dodnes.
Pod právo nepsané bývá zpravidla zařazováno i právo soudcovské, jako jeden z pramenů práva. Od zákonů se liší tím, že jej nevytvářejí zákonodárné sbory, ale soudci v rámci svého rozhodování konkrétních kauz. O soudcovském neboli precedenčním právu však hovoříme jenom tehdy, když soudní rozhodnutí není závazné pouze pro účastníky řízení, pro strany sporu, ale má obecnou závaznost a při svém dalším rozhodování tytéž, ale i jiné soudy k závěrům obsaženým v těchto rozhodnutích přihlížejí.
V době mezinárodních arbitráží bylo oprášeno i právo equity – ekvita. V těchto případech je rozhodčí-soudce vázán toliko spravedlností, nikoli jakýmkoli psaným či nepsaným právním řádem. Přirovnává se to k tomu, že soudce rozhoduje, jako by byl zákonodárcem. Anebo při pohledu do historie si představme situaci, kdy strany předstupovaly před krále jako jediného nositele státní moci a požadovaly po něm spravedlivé rozhodnutí své pře.
A již dříve jsme si říkali, že i zákonodárce v rámci zákona, typického psaného práva, dokáže odkázat v některých případech na dobré mravy, tedy v rámci kodifikace práva si vypomůže morálními pravidly.
Jak vidno, právo nám pramení z mnoha zdrojů a orientovat se v něm není jednoduchá záležitost. Bohužel mnohdy nám nepomůže ani ten zdravý selský rozum a můžeme klopýtnout, aniž tušíme proč.
Domnívám se, že alespoň na evropském kontinentě – a začíná to už pomalu postihovat i Velkou Británii, se misky vah výrazně naklonily ve prospěch psaného práva v podobě zákonů. Precedenty hrají velice malou úlohu (s čestnou výjimkou Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku). A to není dobře. Soudce v pravém slova smyslu při svém nalézání práva je povinen dojít ke spravedlivému rozhodnutí a vesměs se o to (někdy lépe, jindy hůře) snaží. Zákonodárci jako by se otázkou spravedlnosti zcela přestali zabývat a účelovost z některých zákonů čouhá jako sláma z bot. Tomu bohužel mnohdy alibisticky zase podléhají i mnozí soudci a s povrchním odkazem na literu zákona potřebnou míru spravedlnosti ve svých rozhodnutích nenalézají. Proto se stále více uplatňuje někdy až zcela extrémně opačná poloha mezinárodní arbitráže, kde psané právo hraje úlohu spíše minimalistickou.
Chtělo by to velice rychle vzít rozum do hrsti a prameny práva vyčistit od bahna zbytečných a protiřečících si předpisů tak, aby začal proudit čistý pramínek celospolečenského poznání prostřednictvím práva. Tento pramínek musí pak uchopit nejenom všemi vážení soudci, ale i každý člen společenství. Mám však pocit, že „nejsou lidi“; a božské zákony nám sotva pomohou.
Základní slova na Finmagu
Právo a svoboda
- Základní slova 1: Rozprava o svobodě
- Základní slova 2: Rozprava o svobodě a zákonech
- Základní slova 3: Rozprava o svobodě a demokracii
- Základní slova 4: Rozprava o svobodě a štěstí
- Základní slova 5: Rozprava o svobodě a moci
- Základní slova 6: Rozprava o svobodě a jednotlivci
Právo a společnost
- Základní slova 7: Rozprava o právu
- Základní slova 8: Rozprava o zákazech a příkazech v právu
- Základní slova 9: Rozprava o povinnostech a odpovědnosti
- Základní slova 10: Rozprava o zvláštním a obecném
- Základní slova 11: Rozprava o státu
- Základní slova 12: Rozprava o právu a byrokracii
- Základní slova 13: Rozprava o právu a vášni
- Základní slova 14: Rozprava o právu a spravedlnosti
- Základní slova 15: Rozprava o právu a morálce
