Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Korejský „konflikt“: Držte mě, nebo se na ně vrhnu!

Michal Vodrážka
Michal Vodrážka
8. 4. 2013

Situace na Korejském poloostrově vygradovala do tragikomických rozměrů. Těžko říci, jaká esa z rukávu na sebe dva vojensko-průmyslové komplexy usazené na opačných pólech pomyslné osy reálných vojenských schopností vytáhnou v dalších dnech. Nicméně už teď se nelze nepopadat za břicho.

Korejský „konflikt“: Držte mě, nebo se na ně vrhnu!

Skoro jako kdyby Kim Čong-un uzavřel se svými generály dohodu. Oni přivřeli oči a dovolili mu na pár dní přivézt z hnízda imperialistické reakce dvoumetrového potetovaného černocha, on přislíbil zbytek jara objíždět den co den vojenské základny, pózovat s dalekohledem a nadšenými vojáky a každým dnem vystupňovat napětí ještě o kousek víc. Zatím nejpovedenějším kouskem je fotka, kde Kim pózuje před mapou nadepsanou „plán útoku na kontinentální USA“, na které jsou naplánovány cíle preventivních jaderných útoků na americké pevnině. KLDR nemá rakety schopné doletět ani na Havaj, natož na západní či východní pobřeží USA, ani dostatečně malé a lehké jaderné hlavice, kterými by rakety osadila. Soudruzi už ale pořídili mapu USA, takže první krok k úspěšnému útoku mají za sebou.

Velmi přiměřená obrana

Směšnou severokorejskou propagandu posledních týdnů výtečně doplnila odpověď USA. Obamova administrativa v reakci na severokorejské hrozby preventivnímim atomovými údery oznámila posílení protiraketové obrany o čtrnáct dalších antiraket, což americké daňové poplatníky přijde na necelou miliardu dolarů. Bude se jednat o nový, dosud úspěšně nevyzkoušený druh antirakety s údajně lepšími schopnostmi než má těch třicet již pořízených na základny na Aljašce a v Kalifornii. Důležitý detail: žádná z těch třiceti již existujících antiraket, které byly vyvíjeny od roku 1996 a prozatím stály téměř 40 miliard dolarů, dosud ani jednou nebyla vyzkoušena v realistickém testu. Z patnácti zatím provedených nerealistických testů bylo celých sedm neúspěšných, přičemž poslední dva neúspěchy v roce 2010 byly tak zásadní, že od té doby žádné testy pro jistotu neproběhly. V roce 2012 protiraketový systém zhodnotila podrobná studie americké Národní akademie věd následovně: „... chybí mu základní prvky, o kterých je dlouhou dobu známo, že by zmaximalizovaly účinnost alespoň vůči primitivním hrozbám“. Slovy Josepha Cirincioneho USA „vsadily na obranu, která nefunguje, proti raketám, které neexistují“. Je docela škoda, že USA již vzdaly vývoj jiné fantasmagorické zbraně – obřího laseru namontovaného do Jumbo jetu, který měl severokorejské a iránské rakety odpařovat již při vzletu (pobavte se promovideem od Missile Defence Agency). Tenhle nesmysl se vyvíjel 16 let a stál přes pět miliard dolarů. Kdyby nebyl v roce 2011 zaříznut, mohl letos Pentagon jeden či dva kousky k novým antiraketám přihodit.

Jižní Korea také přispěla svojí troškou do mlýna. Jako možnou odpověď na případnou severokorejskou provokaci zvažuje raketové útoky zacílené na sochy Kim Ir-sena a Kim Čong-ila. Vzhledem k tomu, že v KLDR je soch na 35 000, tak by Jih měl asi také rychle nějaké ty rakety doobjednat. Jihokorejská armáda je prý ale na protisoší kampaň dobře připravena – na základě satelitních snímků a „dalších zdrojů“ vypracovala seznam prioritních cílů včetně přesné pozice, velikosti a dalších charakteristik nebohých soch.

Válka Severu proti Jihu jako válka dynastií

Střet mezi KLDR a Jižní Koreou má od nedávného nástupu prezidentky Pak Kun-hje i zajímavou personální rovinu. Je možné ho také vnímat jako nekonečný souboj mezi klanem Kimů a Paků. Osudy těchto dvou rodin se poprvé protnuly už ve třicátých letech minulého století. Zatímco Kim Čong-unův děd Kim Ir-sen bojoval proti japonským okupantům v  horách na severu korejského poloostrova a v Mandžusku, otec jihokorejské prezidentky Pak Čong-hui s Japonci kolaboroval. Po studiích pedagogiky Pak nejprve učil na základní škole, v roce 1939 se ale hlásí do kadetní školy v japonském loutkovém státě Mandžukuo. Je odmítnut kvůli příliš vysokému věku, nicméně se nevzdává a hlásí se znovu. Spolu s přihláškou tentokrát zasílá i motivační dopis napsaný vlastní krví, ve kterém se zavazuje hrdě obětovat za japonského císaře svůj život. Ani to ale nestačí a je odmítnut  podruhé. Vychází to až napotřetí, když se za něj přimluví známý. Pak končí dvouleté studium jako nejlepší kadet ročníku a je vybrán k dalšímu dvouletému studiu na tokijské armádní akademii. Své korejské jméno mění na japonské a školu opouští v roce 1944 jako japonský důstojník Okamoto Minoru. Míří zpět do Mandžuska, kde se v řadách japonské Kuantungské armády podílí na bojích s protijaponskými povstalci, mezi které patří i skupina partyzánů vedená Kim Ir-senem. Do konce války ještě stíhá povýšení na nadporučíka.

Po konci války se na Severu k moci propracovává Kim Ir-sen se svými partyzány. Pak na jihu studuje v pořadí již třetí kadetku, kterou končí v roce 1946 s hodností kapitána nově vytvořené jihokorejské armády. Z armády ho ale v roce 1948 vylučují kvůli jeho prokomunistickým sympatiím. Po vypuknutí korejské války je v roce 1950 vzat na milost, během války prokazuje své schopnosti a na jejím konci je již brigádním generálem. V roce 1961 stojí Pak v čele vojenského puče, který na Jihu svrhává civilní vládu. Dalších 18 let je hlavou jihokorejského autoritativního režimu a úhlavním protivníkem Kim Ir-sena. Kim a Pak tak proti sobě stojí již potřetí. Kim iniciuje řadu pokusů Paka zabít, v letech 1968 a 1974 se mu to téměř podaří. V roce 1968 se až k sídlu jihokorejského prezidenta daří proniknout třicetičlennému severokorejskému komandu, několik set metrů od něj jsou ale odhaleni a většina zabita při pokusu probít se zpět do KLDR. O šest let později se proseverokorejský etnický Korejec z Japonska pokouší Paka zastřelit v Národním divadle při jeho proslovu k 29. výročí konce japonské koloniální nadvlády. Kulka Paka míjí a smrtelně raní jeho manželku. Pak po zatčení útočníka nevzrušeně pokračuje v projevu. (Jeho dcera po něm ocelové nervy podědila. Během volební kampaně do parlamentu v roce 2006 na ni zaútočil osmkrát trestaný kriminálník a způsobil jí nožem 11 cm dlouhou ránu na tváři. První otázka Pak Kun-hje po probrání se z  narkózy byla „Jak si stojíme v Daedžonu?“ – městě, kde kandidovala. Volby s přehledem vyhrála.). Po smrti matky zastává jeho dcera Pak Kun-hje pozici první dámy režimu. Pakovu vládu i život ukončí ruka jihokorejského ředitele tajné služby v roce 1979.

Ale zpátky do současnosti. Po třech desetiletích proti sobě opět stojí Kim a Pak, vnuk a dcera Korejců, kteří se nesmazatelně zapsali do historie států rozdělených 38. rovnoběžkou. Na Severu sotva třicetiletý čerstvý čtyřhvězdičkový „generál“, který vyrostl v přepychu a pohodlí pchjongjangských paláců. Na Jihu 64letá Park Kun-hje, jíž Kimův režim zabil matku a která je stejně neústupná a chladnokrevná, jako byl její otec. Kdo myslíte, že ustoupí? Můj tip je, že Jih to nebude.

Úvodní foto: NKNews.org

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (1)

Vstoupit do diskuze
Michal Vodrážka

Michal Vodrážka

V dětství žil v letech 1986 až 1991 v hlavním městě Severní Koreje Pchjongjangu. Vystudoval práva na ZČU v Plzni a politickou ekonomii východní Asie na univerzitě KDI school v Jižní Koreji a UCSD v USA.... Více

Související témata

atomová válkaDennis RodmanJižní KoreaKim Čong-unKim Ir-senKLDRPak Čong-huiPak Kun-hjeUSAválkazastrašovánízbrojení
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo