Pohled ze skleníku: Na co si vlastně stěžují?

Jsou to slova, která by se možná za určitých okolností poslouchala velmi dobře: u nás doma na tom nejsme tak špatně, aby se ti nahoře chytili za nos a snažili se nám konečně naordinovat efektivní reformy. A když ještě k tomu přispěchají s tím, že v mezinárodním srovnání to máme dobré u investorů, kteří nám na naše rozmary v podobě popraskaných dálnic, tunelů Blanka a rozkradených dotací půjčují, chce se mi ukápnout slzu.

Jenže pak si vždycky představím své známé a spolužáky z podhorského městečka, kteří tvrdě pracují a každou korunu obrátí ne dvakrát, ale hned třikrát, protože za poslední dobu jim potraviny (stejně jako všem ostatním) podražily o několik desítek procent, a oni přitom mají pořád stejné, ne-li nižší platy (a práce víc), a ptám se, kde se stala chyba. Vždyť mluví-li předseda vlády o tom, že ohrožení chudobou u nás prakticky neexistuje, na co si vlastně stěžují?

Slušná základna

Ano, v porovnání s takovým Somálskem, abych zamířil na snadný archetypální terč, Srí Lankou, Bangladéšem, Zimbabwe a desítkami dalších zemí se máme opravdu výtečně. Ani míra korupce, v níž se léta umísťujeme ve světových žebříčcích na krásném zhruba osmdesátém místě, u nás není zase až tak vysoká. Když potom ale projíždím směrem do hor a moji cestu lemují pozhasínané domy a mrtvé zóny, které ztratily minulého genia loci jen kvůli tomu, že lidé odešli za lepším někam jinam, ptám se sám sebe, jestli je to opravdu ten obraz, na který hledí tam v Praze, když mezi snídaní v hotelu Savoy a obědem v Café Louvre domlouvají milionové dealy.

My a oni

Česká společnost se za dvě uplynulá desetiletí rozdělila na kasty, které k sobě mají neskutečně daleko: jednu vrstvu představují podnikatelé z první ligy, kterým může být politická a ekonomická situace ukradená. Svůj majetek mají diverzifikovaný v nadnárodních strukturách, nemůžou a nechtějí uvažovat v lokálních souvislostech a se špínou, ve které tu už léta žijeme, mají něco společného jen tehdy, vedou-li proti České republice mezinárodní arbitráž kvůli tknutým investicím. Do této skupiny patří sice výrazná skupina lidí, co se týče objemu finančních prostředků, jimiž disponují, ale co do počtu naprosto marginální.

Vrstvu „těch druhých“ tvoří politici. Dvě desítky let pracovali svorně a nerozlučně na tom, aby kolem sebe vystavěli neproniknutelnou hradbu a zajistili si výhody, na které obyčejný smrtelník nemůže ani pomyslet. Kdykoli šlo o prebendy, dokázali se politici semknout v jednolitý šik bez ohledu na světonázor a osobní přesvědčení. Ačkoli navenek se snažili proti zrůdnostem bojovat, vnitřně byli pevní a nerozluční, takže se vždycky našel dostatek důvodů, proč právě nešlo zrušit nebo alespoň omezit poslaneckou imunitu, snížit nebo alespoň zmrazit platy nebo proč bylo zrovna třeba zvyšovat počty sněmovních výborů nebo množství parlamentních funkcionářů či poslaneckých klubů. Za tu dobu se ve veřejných funkcích, jež jsou na očích nejvýrazněji, vystřídaly jen stovky vyvolených. Dost málo na to, aby se na hostině přiživili i lidé s čistými úmysly a lidé s praktickými zkušenostmi.

Je možné, aby si třeba takový Marek Benda, který do Poslanecké sněmovny narukoval krátce po střední a vysokou školu si dodělával během politikaření, uvědomoval těžkosti, s nimiž se musí vyrovnávat lidé, kteří se musí živit každodenní prací – bez ohledu na to, zda se jedná o dělníky, nebo o drobné podnikatele? A je nějakou mírou ekonomické asertivity nadán Bohuslav Sobotka, právník fušující do ekonomie, který se poslancováním živí rovněž pěknou řádku let a z drobných poslaneckých náhrad byl schopen našetřit si na byt? Odpovězme si hned: není. Život ve skleníku pro ně znamená život bezstarostný – alespoň co se strachu o vlastní existenci týče.

Třetí skupina lidí, kteří tvoří současnou českou společnost, jsou všichni ostatní, tedy víc než deset milionů obyčejných lidí, kteří bez ohledu na sociální status, demografický profil a ekonomickou kategorii, do níž je zařadil statistický úřad pod vedením velkého Fischera, zažívají své každodenní problémy, úspěchy a zklamání. A patří sem kupodivu i drtivá většina těch, které odtažité tabulky, generované na pražských úřadech, řadí do kategorie podnikatel. Mezi milionem živnostníků jsou totiž až na výjimky tací, kteří z nepochopitelných důvodů dali před docházkou do zaměstnání přednost například postávání v malých koloniálech, kde pracují od šesté hodiny ranní do páté hodiny večerní, aby pak stihli ještě udělat s dětmi úkoly a namazat jim chleba ke svačině na příští den.

Takže nenechme se mýlit: když Miloš Zeman bonmotem sobě vlastním sliboval, že bude prezidentem dolních deseti milionů, máme právo vědět, koho měl na mysli. Lidí, kteří v mnoha ohledech řeší své existenční starosti, je totiž pravděpodobně ještě o něco víc.

Makropohled vs. každodenní život

V pražském a úžasně navoněném světě plném centrálních úřadů a patolízalských nohsledů to tak nevypadá. Vezme-li si ministr Kalousek, ministryně Müllerová nebo premiér Nečas do ruky nějaké tabulky nebo grafy, mohou být možná se svým stylem vládnutí nadmíru spokojeni. Ostatně důvody pro zalíbení v sobě samých našli v nejrůznějších dobách všichni potentáti a křivdili bychom jim, kdybychom jim zazlívali nějakou podjatost. Jenže ti všichni vidí ona čísla, jež na ně z výkazů hledí, jen v makroekonomických souvislostech. Za žádným poklesem hrubého domácího produktu, zvýšením úroků na finančních trzích nebo růstem nezaměstnanosti si nejsou schopni představit konkrétní lidské osudy a příběhy lidí, kteří žijí na hranici přežití, možností a důstojnosti. Kvůli bariéře, kterou mezi svými výsostmi a průměrným plebsem za dobu pobývání nahoře vytvořili, jsou pro ně nepředstavitelná utrpení, jimž musí čelit poctiví zaměstnanci, kteří náhle přicházejí o práci, lidé, kteří se i ne vlastní vinou dostali do svízelné situace a zbytek majetku i cti jim odnesl exekutor, a všichni ti ostatní, kteří zkrátka bojují každodenní bitvy a s většími či menšími úspěchy se odebírají do věčných lovišť stínu, kam oko pražského politika nedohlédne.

A znovu my a oni

Přesto jsme se my ostatní, i když všichni patříme do té velké neidentifikovatelné masy obyčejných smrtelníků, ještě rozdělili. Jedni jsou ti, kdo mají pocit, že jsou dnes a denně stahováni z kůže „podnikateli“ (neplést prosím s těmi, kdo své nabyté statky rozmělnili v nadnárodních investicích), a druzí ti, kdo si nechtějí připustit, že by se měli stát zaměstnanci nebo natáhnout své dlaně a ukrýt se pod křídla sociálního systému. Jedni nadávají na druhé, to kvůli tomu vykořisťování a nelidskému zacházení, druzí na první, protože je stojí další a další peníze, aniž by se to jakkoli projevilo na výsledku.

Pro politiky je to dobrá zpráva. Dokud totiž bude existovat nevraživost mezi těmi, kdo zásadní hodnoty za cenu osobních obětí vytvářejí, a těmi, co musí dennodenně vstávat a mají pocit, že proletariát je hybnou silou pokroku, mohou si v té velké Praze nerušeně úřadovat.