Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis

Základní slova 4: Rozprava o svobodě a štěstí

Irena VálováAleš Pejchal
Irena Válová, Aleš Pejchal | 5. 3. 2013 | 4 komentáře | 3 272
deklarace nezávislostidemokracieEvropaEvropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobodlidská právasvoboda

V dalším pokračování rozhovorů o nejzákladnějších věcech ne snad v životě člověka, ale určitě v životě lidského společenství připomíná americkou Deklaraci nezávislosti jakožto zásadní dokument, který definoval lidská práva a svobody. Aleš Pejchal pak do kontrastu k americkému pojetí práv a svobod dává pojetí evropské, vyrůstající z odlišných kořenů.

Základní slova 4: Rozprava o svobodě a štěstí

V souvislosti se svobodou nelze nevzpomenout jeden pozoruhodný dokument lidstva, totiž téměř dvě stě padesát let starou Deklaraci nezávislosti sepsanou Thomasem Jeffersonem. V ní se prohlašuje: „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni a jsou nadáni jistými nezcizitelnými právy, mezi něž patří právo na život, svobodu a budování osobního štěstí.“

Přijmeme-li jako samozřejmou pravdu, že každý člověk jednotlivě je přirozeně nadán právem na svobodu a štěstí, pak musíme položit otázku, jak lze takové své nadání uvést v život? Jsou svoboda a štěstí jednotlivě nebo kolektivně vymahatelné? Nebo se nám prostě jen říká, abychom žili podle volby své vlastní definice svobody a štěstí a neomezovali svobodu a štěstí druhých?

A čím si vysvětlit, že obyvatelé Evropy uznávají jako přirozené právo pouze právo na život, ale nepovažují ze nutné deklarovat své přirozené nadání právem na svobodu a štěstí?

***

Začněme dnes pro změnu formou. Deklarace nezávislosti z roku 1776 je psána kouzelným, především takovým lidským jazykem. Ale i jazyk Obecného zákoníku občanského z roku 1811, který u nás platil do roku 1950, je krásný. „Každý člověk má vrozená, již rozumem poznatelná práva, a jest ho tedy považovati za osobu. [...] Co je přiměřené vrozeným přirozeným právům, o tom se má za to, že trvá dotud, dokud se neprokáže zákonné obmezení těchto práv.“ Lidé, kteří tyto texty psali, je psali smrtelně vážně a s láskou. Věřili jim, neboť znali hodnotu slova.

Svoboda v Deklaraci, a pevně věřím, že všeobecně a neustále ve Spojených státech amerických, je především nekonečnou volností, hrdostí, plná překvapení i změn, je svobodou, ve které můžete i ztratit život, ale nemůžete jej prohrát.

Evropská svoboda, popsaná (i Evropané píší o své svobodě, ne že ne) v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950 – „Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem…“ – je takovou ustrašenou, upachtěnou, s velkými obtížemi žitou. Životy se v ní nesměle proplétají mezi náboženstvím, rodovými a národnostními předsudky na straně jedné a historickou pamětí diktátorských a totalitních režimů na straně druhé.

Generace usedlíků, především v severní části Spojených států amerických, již od druhé poloviny osmnáctého století neznají nic jiného než demokracii a nově příchozí od jiných režimů dělí od samého počátku oceán.

V Evropě, zejména té kontinentální, prakticky nenajdete rodinu, ve které někdo buď přímo či z bližšího příbuzenstva, nyní nebo v nedávné minulosti nesehnul hlavu, nepopřel své svědomí, anebo si je nepřizpůsobil ničivé realitě. Snad právě proto mi Evropané připadají sice povolnější a ustrašenější, ale v myšlení hlubší než Američané, volně plující na vlně sebevědomí a úspěchu.

Filozofie právní ochrany svobody je proto jiná. Občan Spojených států amerických, jenž už neumí žít jinak než v demokracii po mnoho generací, je zvyklý si svoji svobodu i životní štěstí chránit sám. Nestojí na ně frontu v úřadech, ani o ně nežebrá. Státní moc spíš garantuje rovnováhu jednotlivých svobod než každodenní ochranu jednotlivce. Ostatně i čtvrtý dodatek americké ústavy (čtvrtý z Bill of rights) říká: […] právo lidí na ochranu svobody osobní a domovní, písemností a majetku nesmí být porušováno neoprávněnými prohlídkami a konfiskacemi,“ tedy stát se zavazuje neobtěžovat občana v jeho životě.

Svobodu evropskou v Úmluvě státy občanovi jakoby dávají. Svobodu, která je majetkem jednotlivých států, a ty se ve své přelaskavé dobrotě rozhodly, že kousek přenechají svým občanům. Také z patnácti evropských států, jejichž ministři zahraničí se 4. listopadu 1950 sešli v Římě k podpisu Úmluvy, byla většina monarchií. Proto ona slova o zákazu zbavení svobody vyjma případů v Úmluvě uvedených. Nesvoboda obyvatel byla v mnoha zemích Evropy po valnou část i dvacátého století zcela běžným stavem.

Svobodu a štěstí nelze vymáhat, ani jednotlivě, ani kolektivně. Svobodu a štěstí si musíme chránit. S ochranou svobody si můžeme všichni dohromady pomoci prostřednictvím státu, někdy i svazku států. Pokud jde o štěstí, je zaplaťpámbů individuální, a proto je svět tak krásně rozmanitý a pestrý. 

Autor článku

Irena Válová

Irena Válová

Překladatelka, novinářka, analytička médií, mediální poradkyně.

Autor článku

Aleš Pejchal

Aleš Pejchal

JUDr. Aleš Pejchal, soudce Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku.Právnickou fakultu Univerzity Karlovy absolvoval v roce 1976, tématem jeho diplomové práce byl historický vývoj občanského zákonodárství.35 let vykonával advokátní praxi, specializoval se především na občanská práva, lidská práva, restituce, ústavní právo, církevní právo a na mezinárodní práva se zaměřením na řízení před Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku.Je historicky prvním českým právníkem, který uspěl – v roce 2000 – u Evropského soudu pro lidská práva. Od té doby jeho jméno figurovalo v další více než desítce případů, které Evropský soud pro lidská práva akceptoval a rozhodnutí v nich publikoval jako závazný právní názor.Byl zvolen Právníkem roku 2007 v oboru občanských a lidských práv, včetně práva ústavního. Od roku 2009 byl místopředsedou České advokátní komory, od roku 2010 byl členem Výboru pro lidská práva Rady Evropských advokátních komor a Advokátních sdružení. V roce 2003 se stal členem konzultativního sboru v oboru právním prezidenta republiky a v roce 2011 členem Legislativní rady vlády ČR.Je autorem mnoha právníky a experty vyhledávaných odborných textů, žádaných pro jejich úzkou specializaci a mimořádná témata, která však vždy dokázal zpřístupnit lidským a srozumitelným pojetím s respektem k dané látce jako např. Život v Evropě v 21. století, Katedrála a pravidla hry na spravedlnost či O svobodě a právní pomoci.Parlamentní shromáždění Rady Evropy zvolilo dne 27. 6. 2012 JUDr. Aleše Pejchala novým soudcem Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku za Českou republiku. Funkce se na devět let ujal 5. listopadu 2012.