Základní slova 4: Rozprava o svobodě a štěstí

V souvislosti se svobodou nelze nevzpomenout jeden pozoruhodný dokument lidstva, totiž téměř dvě stě padesát let starou Deklaraci nezávislosti sepsanou Thomasem Jeffersonem. V ní se prohlašuje: „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni a jsou nadáni jistými nezcizitelnými právy, mezi něž patří právo na život, svobodu a budování osobního štěstí.“

Přijmeme-li jako samozřejmou pravdu, že každý člověk jednotlivě je přirozeně nadán právem na svobodu a štěstí, pak musíme položit otázku, jak lze takové své nadání uvést v život? Jsou svoboda a štěstí jednotlivě nebo kolektivně vymahatelné? Nebo se nám prostě jen říká, abychom žili podle volby své vlastní definice svobody a štěstí a neomezovali svobodu a štěstí druhých?

A čím si vysvětlit, že obyvatelé Evropy uznávají jako přirozené právo pouze právo na život, ale nepovažují ze nutné deklarovat své přirozené nadání právem na svobodu a štěstí?

***

Začněme dnes pro změnu formou. Deklarace nezávislosti z roku 1776 je psána kouzelným, především takovým lidským jazykem. Ale i jazyk Obecného zákoníku občanského z roku 1811, který u nás platil do roku 1950, je krásný. „Každý člověk má vrozená, již rozumem poznatelná práva, a jest ho tedy považovati za osobu. [...] Co je přiměřené vrozeným přirozeným právům, o tom se má za to, že trvá dotud, dokud se neprokáže zákonné obmezení těchto práv.“ Lidé, kteří tyto texty psali, je psali smrtelně vážně a s láskou. Věřili jim, neboť znali hodnotu slova.

Svoboda v Deklaraci, a pevně věřím, že všeobecně a neustále ve Spojených státech amerických, je především nekonečnou volností, hrdostí, plná překvapení i změn, je svobodou, ve které můžete i ztratit život, ale nemůžete jej prohrát.

Evropská svoboda, popsaná (i Evropané píší o své svobodě, ne že ne) v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950 – „Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem…“ – je takovou ustrašenou, upachtěnou, s velkými obtížemi žitou. Životy se v ní nesměle proplétají mezi náboženstvím, rodovými a národnostními předsudky na straně jedné a historickou pamětí diktátorských a totalitních režimů na straně druhé.

Generace usedlíků, především v severní části Spojených států amerických, již od druhé poloviny osmnáctého století neznají nic jiného než demokracii a nově příchozí od jiných režimů dělí od samého počátku oceán.

V Evropě, zejména té kontinentální, prakticky nenajdete rodinu, ve které někdo buď přímo či z bližšího příbuzenstva, nyní nebo v nedávné minulosti nesehnul hlavu, nepopřel své svědomí, anebo si je nepřizpůsobil ničivé realitě. Snad právě proto mi Evropané připadají sice povolnější a ustrašenější, ale v myšlení hlubší než Američané, volně plující na vlně sebevědomí a úspěchu.

Filozofie právní ochrany svobody je proto jiná. Občan Spojených států amerických, jenž už neumí žít jinak než v demokracii po mnoho generací, je zvyklý si svoji svobodu i životní štěstí chránit sám. Nestojí na ně frontu v úřadech, ani o ně nežebrá. Státní moc spíš garantuje rovnováhu jednotlivých svobod než každodenní ochranu jednotlivce. Ostatně i čtvrtý dodatek americké ústavy (čtvrtý z Bill of rights) říká: „[…] právo lidí na ochranu svobody osobní a domovní, písemností a majetku nesmí být porušováno neoprávněnými prohlídkami a konfiskacemi,“ tedy stát se zavazuje neobtěžovat občana v jeho životě.

Svobodu evropskou v Úmluvě státy občanovi jakoby dávají. Svobodu, která je majetkem jednotlivých států, a ty se ve své přelaskavé dobrotě rozhodly, že kousek přenechají svým občanům. Také z patnácti evropských států, jejichž ministři zahraničí se 4. listopadu 1950 sešli v Římě k podpisu Úmluvy, byla většina monarchií. Proto ona slova o zákazu zbavení svobody vyjma případů v Úmluvě uvedených. Nesvoboda obyvatel byla v mnoha zemích Evropy po valnou část i dvacátého století zcela běžným stavem.

Svobodu a štěstí nelze vymáhat, ani jednotlivě, ani kolektivně. Svobodu a štěstí si musíme chránit. S ochranou svobody si můžeme všichni dohromady pomoci prostřednictvím státu, někdy i svazku států. Pokud jde o štěstí, je zaplaťpámbů individuální, a proto je svět tak krásně rozmanitý a pestrý.