Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopisNadílka

Základní slova 3: Rozprava o svobodě a demokracii

Irena VálováAleš Pejchal
Irena Válová, Aleš Pejchal | 28. 2. 2013 | 2 396
aleš pejchaldemokracieodpovědnostprávaprávní státpříležitosti

Třetí pokračování rozhovoru, který vedla Irena Válová s Alešem Pejchalem, nynějším soudcem mezinárodního soudu ve Štrasburku. O tom základním.

Základní slova 3: Rozprava o svobodě a demokracii

Svoboda znamená možnost činit rozhodnutí o svém životě pokud možno v každé jeho chvíli a nést za ta rozhodnutí odpovědnost. Mít možnost volby, rozhodovat se a nést důsledky. Jediný člověk sám na zemi není svobodný, neboť si svůj osud nevybral a nemůže o něm rozhodnout. Vězeň může být svobodný, protože nese důsledky svých rozhodnutí. Dítě nemůže být svobodné, protože o svém životě v každém jeho okamžiku nerozhoduje.

Ale jak k tomu přijdou všichni ti, kteří chtějí rozhodovat sami o sobě a svém životě, ale jiní jim upírají jejich možnost volby? Když v demokracii musí nakonec platit pravidla stejná pro všechny. Jak k tomu ale přijdou ti, kteří se nebojí sami potmě v lese, ale je jim zákonem vstup do lesa zakázán, prostě proto, že většina se tmavého lesa bojí? Nesmím svobodně nakládat se svými penězi, protože většina si to nepřeje. Je demokracie opravdu taková? Je to opravdu diktatura většiny, která svobodně rozhodne o nesvobodě druhých?

Demokracie je ochranou svobody všech. Není a nemůže být vládou většiny nad menšinou s tím, že většina bere svobodu menšině. Většina (obvykle vítěz voleb) se nesmí vymezovat jako oligarchická skupina, která diktuje povinnosti podřízené menšině. Že k tomu čas od času dochází i v takzvaných vyspělých demokratických státech, je holou a nemilou skutečností. Hlavním důvodem tohoto poklesku je povětšinou záměna cíle za pouhé některé prostředky, které mohou sloužit k dosažení cíle. Demokratické společenství je společenstvím svobodných, sobě navzájem rovných občanů. Demokratický právní stát toliko slouží k ochraně svobody jeho občanů.

Svoboda je víc než práva

Znovu se vrátím k myšlence ochrany lidských práv. Práva, a také povinnosti, jsou jenom nástrojem ochrany svobody člena společenství. Nelze vymýšlet ochranu nástroje ochrany práv, ale vytvářet účinnou ochranu svobody. Konkrétně: Takovým základním lidským právem je podle Evropské úmluvy mimo jiné právo na spravedlivý proces. K čemu by však byl spravedlivý proces v případě, kdy zcela zákonnou cestou ve formě různých daní by stát každému svému občanovi odebral devadesát devět korun z vydělané stokoruny? Všichni občané by ztratili ekonomickou, a tím i životní svobodu, neboť by museli pouze očekávat, zda a kdy jim stát ve formě různých přidělených dávek umožní živořit, nikoli žít. Byť by jim zůstalo zcela zachováno jejich právo na spravedlivý proces, tento proces by jejich svobodu neochránil.

Každé právo v sobě zahrnuje nárok na plnění nějaké povinnosti někým vůči někomu. A tak údajný boj za lidská práva zůstává pouhým usilováním o zachování jednoho z nástrojů ochrany svobody, tedy možnosti požadovat plnění určitých povinností vůči jednotlivcům či skupině jednotlivců ze strany společenství. Takto vedený boj, bez jakýchkoli vazeb na stav svobody ve společenství, mi připadá v mnoha směrech nesmyslný, neboť v konečné fázi může bojovník dosáhnout toliko toho, že je zákonnou formou zaručeno, jak v typovém případě jeden (odpovědný představitel společnosti) splní něco vůči druhému (žádajícímu příslušníku společnosti). Za daleko důležitější považuji vytváření co největšího prostoru pro svobodný život. Demokratický právní stát by tedy měl všemi možnými demokratickými nástroji zajišťovat ochranu svobodného života a vytvářet příležitosti pro různé formy jeho naplnění. Je na každém, jak se svojí příležitostí naloží, jak ji využije.

Objektivní spravedlnost je iluze

Základní námitkou jistě bude, že nestojíme na stejné startovní čáře, že schopnosti každého jsou rozličné, dané nejen intelektem, ale i zdravím, výchovou, majetkem vlastním nebo rodičů, a tak dále. To je přece nespravedlivé, a tak moudré společenství musí každému přidělit vše, co potřebuje, jinak by bylonehumánní, může námitka pokračovat. Především se musíme smířit s faktem, že nějaká objektivní spravedlnost neexistuje. Za všechny možné příklady lze uvést následující. Už jenom tím, že se někdo narodí jako příslušník malého národa a mateřským jazykem je mu ve světě málo používaná řeč, vytváří si určitý handicap oproti příslušníkům velkých národů. Ale s touto skutečností se musí vyrovnat on sám, a ne svět kolem něho. Právní demokratický stát pouze nesmí například zakázat svému občanovi cestovat do jiných zemí, aby měl šanci naučit se cizí jazyky k odstranění handicapu.

Svoboda není stav daný jednou provždy. Její ochranu si musí každý zajišťovat každý den, každým svým činem, rozhodnutím a odpovědností za vykonané činy a učiněná rozhodnutí. Jestliže většina ve společenství rezignuje na ochranu své svobody a tím začne upírat svobodu i ostatním, pak nezbývá menšině, než ji bránit všemi dostupnými demokratickými prostředky včetně využívaní všech přiznaných práv, která se nazývají lidská. Určitě to v danou chvíli nebude vůči menšině ve společenství spravedlivé a menšina to bude mít velice těžké, ale ani den ani hodinu, natož místo svého narození si nevybíráme. Žijeme v době, která byla dána nám i jiným na počátku bez naší vůle a potřebu svobodného života si musí uvědomit alespoň menšina z nás. Pokud tomu tak nebude, máme smůlu. Ne jenom příslušníci menšiny, ale všichni dohromady. 

Autor článku

Irena Válová

Irena Válová

Překladatelka, novinářka, analytička médií, mediální poradkyně.

Autor článku

Aleš Pejchal

Aleš Pejchal

JUDr. Aleš Pejchal, soudce Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku.Právnickou fakultu Univerzity Karlovy absolvoval v roce 1976, tématem jeho diplomové práce byl historický vývoj občanského zákonodárství.35 let vykonával advokátní praxi, specializoval se především na občanská práva, lidská práva, restituce, ústavní právo, církevní právo a na mezinárodní práva se zaměřením na řízení před Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku.Je historicky prvním českým právníkem, který uspěl – v roce 2000 – u Evropského soudu pro lidská práva. Od té doby jeho jméno figurovalo v další více než desítce případů, které Evropský soud pro lidská práva akceptoval a rozhodnutí v nich publikoval jako závazný právní názor.Byl zvolen Právníkem roku 2007 v oboru občanských a lidských práv, včetně práva ústavního. Od roku 2009 byl místopředsedou České advokátní komory, od roku 2010 byl členem Výboru pro lidská práva Rady Evropských advokátních komor a Advokátních sdružení. V roce 2003 se stal členem konzultativního sboru v oboru právním prezidenta republiky a v roce 2011 členem Legislativní rady vlády ČR.Je autorem mnoha právníky a experty vyhledávaných odborných textů, žádaných pro jejich úzkou specializaci a mimořádná témata, která však vždy dokázal zpřístupnit lidským a srozumitelným pojetím s respektem k dané látce jako např. Život v Evropě v 21. století, Katedrála a pravidla hry na spravedlnost či O svobodě a právní pomoci.Parlamentní shromáždění Rady Evropy zvolilo dne 27. 6. 2012 JUDr. Aleše Pejchala novým soudcem Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku za Českou republiku. Funkce se na devět let ujal 5. listopadu 2012.