Základní slova 1: Rozprava o svobodě

Úvodem

V září roku 2005 jsme s doktorem Pejchalem seděli na zahradě u jeho domu. V hovoru jsme naráželi na nové plány politiků: co se společnosti zakáže, jaké další a další zákonné normy se musí přijmout, co všechno je ještě nutné obyvatelstvu přikázat. Politiku začaly nahrazovat zákony, výnosy, direktivy, příkazy a zákazy. Kult zákonů, nařízení a předpisů se rozjel. Bylo to zneklidňující.

„Pojďme o tom napsat knihu,“ řekl tehdy doktor Pejchal.

Náš rozhovor, který začal onoho podzimu, trval dva roky. Neustal, ani když doktor Pejchal odjel na několik měsíců do Indie. Pokračoval ze Štrasburku, abychom se znovu sešli v Brandýse nad Labem a v Praze. Kniha byla hotova.

Autoři nyní předkládají Základní slova, rozpravy o svobodě, společnosti, procesu, politice a právu k diskuzi prostřednictvím Finmagu.

Rozprava o svobodě

Možná je to nostalgie babího léta, možná je to smutek z prázdnoty ranních zpráv, co ve mně vzbuzuje naléhavost otázky. Mnoho let po změně režimu znovu ubývá každým dnem každému z nás svobody, ale jen nemnozí z nás to cítí jako ohrožení. Ba naopak.

Jsme opět společností. A tak se ptám: je snad svrchované společenství svobodných jednotlivců stejně neuskutečnitelný sen, jako je neustálé blouznění mnohých o nové, spravedlivé společnosti?

Tak jako nostalgie a smutek, ba dokonce i prázdnota patří k poezii či hudbě, tak pokud jde o seriozní úvahu o svobodě, musí být jeden tvrdě racionální. Velice zrádné jsou emoce a pocit svobody stejně jako nesvobody může obsahovat nekonečně hlubokou nepravdu.

Liberae sunt cogitationes, myšlenky jsou svobodné, tedy mají mít svobodu, suše konstatoval Cicero ve své řeči na obhajobu Milona.

Svobodný jedinec je pouze ten, který dokáže unést odpovědnost za stav své mysli. Jeho myšlenky nemohou být utvářeny propagandou, reklamou, naivní vírou nebo přemírou informačního balastu, ale poznáním, zkušeností, fantazií či chladnou kombinací jednotlivých prvků vědění. Odpovědný svobodný jedinec si jako jednu z prvních věcí uvědomí, že jeho svoboda končí tam, kde začíná svoboda další. Může za tohoto stavu mysli vůbec chtít vládnout, ovládat druhé? Vždyť tím, že jiné ovládá, nutně ztrácí svobodu vlastní. Řídí životy jiných, dodává jim náplň, musí uspokojovat jejich nesvobodné, ovládané potřeby, a tím je svazován.

Ovládající se nevěnuje svobodě jiných a tím i svobodě své. Uvědomme si, že tím nejméně svobodným bývá nejmocnější vladař, neboť jeho myšlení je celé spotřebováno ochranou oné na krátko získané moci. A přesto se lidé za mocí hrnou, bojují o ni, dobrovolně odhazují svoji svobodu a stávají se sluhy svých mocenských ambicí.

Samozřejmě, že nic neplatí absolutně. Vždy půjde o míru svobody a nesvobody, vlády či ovládání v určitém prostředí a určité době. Jediný člověk žijící sám na zeměkouli nemůže o své svobodě hovořit vůbec, nemaje možnost vymezit ji v rámci lidského společenství.

Jestliže díky přírodním zákonům a postupným vývojem v rámci těchto zákonů lidé dospěli od instinktů k myšlenkám, pak pro zdravý život lidského společenství je nezbytné, aby tyto zákony i vývoj byly neustále brány na vědomí. 

Život jakéhokoli člověka, ale i kteréhokoli živého organismu není o tom, co od tohoto života dostane, ale jak využije vlastním přičiněním životní příležitosti, která zde existuje. Společenství svobodných především nesmí nikomu z jeho členů brát příležitost žít svůj vlastní život. A opačně, svobodný jedinec nesmí odmítat povinnost žít svůj vlastní život, nesmí požadovat zajištění tohoto života někým jiným. Svobodné společenství není o vládcích a ovládaných, ale o soutěži individualit, kde hlavním úkolem společenství je zajistit existenci příležitostí. Nikoli příležitosti uměle vytvářet, ale chránit ty existující (je jich nepřeberné množství a stále se nabízejí nové, nepoznané). A jenom těm, kteří svoji příležitost nalézt neumějí, pomoci v hledání, někdy i v naplňování. Svobodná lidská solidarita tedy spočívá pouze a jenom v pomoci nalézt příležitosti žít svůj vlastní život. Materiální zabezpečení těch, kteří takovou příležitost odmítají, již není solidarita, ale jeden z prvků ovládání.

Veškeré tzv. sociální státy jsou postaveny především na principu ovládání, nikoli na svobodné společnosti. Brání využití existujících životních příležitostí, uměle vytvářejí nové, nepřirozené a tudíž nesvobodné. Dávají vznik vrstvě lidí těžící ze situace, odmítající převzít jakoukoli odpovědnost za svůj život. Vrstvě, která se nechá ovládat díky materiálnímu zabezpečení od jiných, a tím umožňuje naplnění mocenských ambicí skupiny vládců, které nezajímá ani svoboda vlastní, ani svoboda ostatních.

Svrchované společenství svobodných jednotlivců není snem, toliko je nerealizovatelné v absolutní podobě. Lze však dosáhnout relativně vysoké míry takové správy společenství, kdy příležitost žít svůj vlastní život bude velice pravděpodobná. Svobodné a odpovědné myšlení takovéhoto společenství by v ideálním stavu mělo znamenat, že i vězeň ve vězení v rámci této společnosti ví o své svobodě. Zatímco společenství si dokáže uvědomovat mnohost veškerých životních příležitostí pro všechny, a tím především pro kteréhokoli člena společenství, a zároveň křehkost těchto příležitostí, tak jako je křehký lidský život.

Když už směr života lidského jedince neurčují živočišné instinkty, je zapotřebí je nahradit svobodomyslnou odpovědností. O konkrétních podobách naplňování této odpovědnosti v rámci společenství třeba příště.