Vládnutí náboženských organizací a budování paralelní autority

• Kdo vládne tam, kde nikdo nevládne. A kde na to bere?
• Když vládne organizovaný zločin 

U mého textu o „vládnutí“ skupin organizovaného zločinu v oblastech, nad kterými ztrácí kontrolu stát, se jeden ze čtenářů zmínil o obdobném fenoménu – vládnutí fundamentalistických náboženských (islamistických) organizací. Uvedl klasický příklad palestinského Hamásu, který kombinuje prvky ozbrojené (teroristické) organizace, politické strany a organizace zabývající se poskytováním různých charitativních a sociálních služeb. Stejně by se dalo mluvit například o libanonském Hizballáhu (Straně boží), irácké Mahdího armádě nebo – pokud bychom vynechali rozsáhlé ozbrojené složky – také o Muslimském bratrstvu a řadě organizací z něj vycházejících.

Pokud bychom ale vládnutí definovali jako způsoby koordinace chování společnosti a distribuce veřejných statků, pak rozhodně není omezené pouze na muslimské organizace. Náboženské organizace vytvářejí onu příslovečnou záchrannou sociální síť již po staletí (či tisíciletí?) a působení v chudých komunitách (kde právě stát často nedisponuje dostatečnou autoritou) je vlastní například řadě křesťanských církví, ve svém politickém programu s ním svým způsobem koneckonců počítali Cameronovi konzervativci a nevyhýbají se mu ani organizace vzešlé z mnoha dalších náboženských tradic. Zásadní otázkou ale samozřejmě je politický rozměr těchto aktivit a jejich širší účel, neboť v některých případech mají tendenci vytvářet ke státu konkurenční centrum autority, které je svým způsobem chápáno jako legitimnější než samotný stát. Právě tento politický a ideologický rozměr je společně s vlastním „stylem“ vládnutí zásadně odlišný od způsobů, jakým na jimi ovládaných územích vládnou skupiny organizovaného zločinu.

Rebelové s příčinou

Vraťme se k muslimským fundamentalistickým uskupením, mezi nimi najdeme hned několik příkladů (našli bychom je ale i jinde a v jiných náboženských tradicích). Řada z nich se původně uchytila právě v oblasti chudinských komunit, které vznikaly v důsledku populačního boomu v překotně se industrializujících arabských státech, nedisponujících dostatečným ropným bohatstvím. Ve vztahu k výše zmíněnému Muslimskému bratrstvu je možné zmínit obrovská, ilegálně vzniklá předměstí na okrajích Káhiry, ve vztahu k Hizballáhu zase rozsáhlé zanedbané šíitské čtvrti v hlavním městě Bejrútu a jinde. Podobný proces ovšem probíhal i v dalších arabských zemích, za všechny je možné zmínit (s pozdějšími tragickými následky) například Alžírsko nebo bagdádské Sadr City. Není také bez zajímavosti poznamenat, že v mnoha případech islamisté v těchto chudinských čtvrtích nahradili různé levicové strany a odborová hnutí. Stát totiž jejich činnost do určité míry podporoval právě jako protiváhu komunistům a dalším revolučním radikálům.

Ani v jednom ze zmíněných případů nicméně nebyl stát schopný efektivně zvládnout masivní imigraci do velkých měst a jeho místo zabraly soukromé autority. Často to byly právě náboženské organizace, které v duchu islámské charity začaly poskytovat základní sociální služby – zdravotní péči, vzdělání, finanční podporu, organizaci komunitních aktivit nebo třeba i základní řešení konfliktů. Spolu s tím bylo možné pozorovat jev, který francouzský znalec politického islámu Gilles Kepel označil jako „reislamizaci zdola“. S rostoucí autoritou fundamentalistů působících v chudých čtvrtích, rostl i vliv jejich výkladu islámu. Ženy tak začaly být nuceny se v důsledku tlaku okolí na veřejnosti zahalovat, mládež začala být vychovávána v islámském duchu, začalo být postihováno pití alkoholu a v nejextrémnějších případech i některé další aktivity. Svým způsobem podobně ale někteří autoři interpretují i úspěchy ultraortodoxních židovských politických stran a hnutí, které čerpají své voliče z chudinských komunit, nad kterými drží kontrolu díky svému komunitnímu působení.

Právě tady se projevuje základní rozdíl vládnutí náboženských skupin od vládnutí skupin organizovaného zločinu. Dotčeným komunitám sice náboženské skupiny zpravidla poskytují víc „veřejných služeb“ a víc tak přispívají k jejich blahobytu, ale zároveň se u nich snaží prosadit své vidění světa. Je ovšem namístě poznamenat, že v tom se příliš neliší od různých „sekulárních“ vyhraněně ideologicky orientovaných povstaleckých skupin, když se dostanou ke kontrole určitého území. Podobné chování, tedy budování ideologické podpory a „převychovávání obyvatelstva“ mimo jiné prostřednictvím poskytování veřejných služeb, bylo zdokumentováno například i u Tamilských tygrů na Srí Lance nebo u levicových kolumbijských FARC. Rozdíl ale je, že zde se nejedná o působení „vně“ státu jako u náboženských organizací, ale přímo na územích na suverénním státu dobytých.

Případ Hizballáhu a budování vlastní společnosti

Specifickým případem (plynoucím z místních výjimečných podmínek) je zmíněný libanonský Hizballáh, který kombinuje obě charakteristiky, a proto snad poslouží jako dobrý příklad. Je zároveň ozbrojeným hnutím (a nejspíš i silnějším než libanonská armáda), náboženskou organizací s výrazným komunitním a charitativním rozměrem a politickou stranou. Prostřednictvím všech těchto prvků pak dokázal vybudovat uvnitř libanonského státu v podstatě plně autonomní mocenské centrum, které podle zlých jazyků funguje efektivněji než samotný libanonský stát.

Jeho podpora vychází z dlouholetého historického selhávání libanonského státu při plnění svých základních funkcí. Tato skutečnost se tradičně dotýkala především libanonských šíitů, kteří se řadili mezi nejchudší složky obyvatelstva bez zastání vlivných patronů na centrální státní úrovni (což byla místa rezervovaná především křesťanům či sunnitům). Stejně tak jakožto komunita postrádali pocit, že libanonský stát, ovládaný především jinými náboženskými komunitami. je skutečně „jejich“. Poslední kapkou byla v polovině 70. let 20. století občanská války a invaze Izraele na jih země.

V tomto prostředí totálního rozpadu státní autority vznikl, íránskými penězi štědře sponzorovaný, Hizballáh. Během 80. let se proměnil z ozbrojené organizace, využívající teroristické metody, na zmíněnou hybridní organizaci, která přijala libanonský politický systém a zároveň paralelně k němu budovala vlastní panství. Mocenská pozice při tom plynula právě ze selhání centrálního státu a jeho funkcí.

Hizballáh od 80. let bojoval proti Izraeli a jeho místním spojencům, okupujícím „bezpečnostní zónu“ na jihu země. Tento boj pak byl interpretován jako odpor proti okupantům a příspěvek k obraně země (a šíitské komunity) tam, kde toho stát není schopen. Během 90. let se ale také velmi výrazně rozvíjely sociální služby, které Hizballáh poskytuje. V zemi, jejíž ekonomická obnova byla po skončení války prováděna především za pomoci neoliberálních politik, prosazujících privatizaci prakticky veškerých veřejných služeb, začal pro šíity tyto služby poskytovat buď naprosto zdarma, nebo jen za symbolické poplatky. Mimo nemocnice a školy prakticky všech úrovní se jedná například o veřejnou dopravu, sběr odpadu nebo různé rozvojové ekonomické programy.

Na tyto „sociální“ složky svých aktivit vydává hnutí údajně až 50 procent svého rozpočtu, jeho přínos pro rozvoj zaostalých šíitských venkovských oblastí byl dokonce oceněn jednou z agentur OSN. Za pomoci všech těchto aktivit pak Hizballáh buduje svou „společnost odporu“, jež by měla fungovat plně v souladu s jeho náboženským a ideovým učením. Koneckonců, proč by se měly šíitské komunity starat o stát, který se nikdy příliš nestaral o ně?

Alternativy státu

Případ Hizballáhu je samozřejmě v řadě ohledů výjimečný a daný libanonskými podmínkami, ale ukazuje extrémní příklad toho, kam až se může paralelní vládnutí nábožensko-politické organizace rozvinout. Je tak dobré se podívat na okolnosti, které ho umožnily a které jsou podobné i u ostatních případů. Jedním z dominantních je právě selhání státu (či v případě Hamásu „kvazistátu“ Palestinské autority) jako hlavní mezinárodně uznávané organizační jednotky současné společnosti při plnění svých základních funkcí. Náboženské a jiné ideově orientované organizace pak představují jeho pro mnoho lidí důvěryhodnější alternativy, které jsou schopné poskytovat to, co sám stát nedělá nebo není schopný dělat. To, že při tomto svém „zastupování“ státu prosazují svou vlastní (v některých případech politickou) agendu, která má často daleko od liberálního chápání vládnutí, je pak fakt, který plyne z jejich samotné podstaty.

Může tak postupným odbouráváním moci státu dojít ke vzniku nových center autority, třeba v podobě, jako fungovaly ve středověké a raně moderní Evropě – městské státy, různé církevní državy a podobně? Řada prognostiků tento trend v souvislosti s vzestupem role různých nestátních a nadstátních aktérů vidí – můžeme vzpomenout třeba různá území v Africe kontrolovaná de facto víc nadnárodními, často těžařskými společnostmi než státem. K úplnému „postátnění“ jim ovšem chybí jedno: aby se prohlásily za svrchovanou autoritu. A také to, aby je za sobě rovnou svrchovanou autoritu přijalo – na základě svých zájmů a pravidel – společenství ostatních států, zejména tedy ty, které jsou si ve společenství rovných rovnější.