Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis

ČEZští amatéři v zemi drsných orlů

Luboš Palata
Luboš Palata | 31. 1. 2013 | 2 komentáře | 1 490
AlbánieČEZenergetikainvesticeKESHklientelismus

ČEZ při své investici v Albánii podcenil téměř všechno. Počínaje nebezpečími albánské energetiky závislé na vodních elektrárnách, a tedy ohrožované klimatickými vlivy a stavem právního státu či provázaností politiky s byznysem i soudní mocí nekonče. Za chyby se platí. Účet státního podniku zatím dosáhl pěti miliard.

ČEZští amatéři v zemi drsných orlů

Byl jsem ve víc než deseti válkách, ale tohle byla první cesta, z níž jsem měl skutečně strach. Psal se rok 1997. Po pádu obrovské pyramidové investiční společnosti, při němž přišly statisíce Albánců o své úspory, se v Albánii zhroutila státní moc. Byl jsem ve víc než desítce válek a i z nich jsem věděl, že největší nebezpečí není v zákopech na frontě, ale tam, kde neexistuje žádná regulérní autorita a kde panuje naprosté bezvládí.

Státní moc v druhé nejchudší zemi Evropy (po Moldávii) nikdy moc nefungovala, možná za stalinistické diktatury Envera Hodži, ale ani to nemůžu tvrdit, protože v té době jsem v Albánii nebyl. Zato jsem tu byl mnohokrát v devadesátých letech a vím, jak těžko se tu začínaly prosazovat byť jen zárodky fungujícího státu. Albánie byla také jedinou zemí, kde mě – ač řádně označeného novináře – zbila tajná policie, zkopala a zabavila mi drahý fotoaparát, který se pak záhadně ztratil.

Přesto jsem, se strachem, nasedl do letadla a letěl do Budapešti, odkud jsem měl pokračovat do Tirany. Letenka stála asi třicet tisíc korun a nakonec mi byla k ničemu. Albánská vláda, tedy to, co z ní zbylo, uzavřela albánský vzdušný prostor. V Albánii, zemi orlů, jak se jí přezdívá, se pak musely vylodit italské vojenské jednotky a fakticky zemi okupovat, aby se obnovil alespoň základní pořádek a fungování státu.

Proto když jsem v roce 2008 četl o miliardové investici ČEZ do Albánie, kterou měl fakticky ovládnout distribuci elektřiny v zemi, hluboce jsem smekal před odvahou manažerů české elektrárenské společnosti. Protože Albánie to není jen Balkán, to je Balkán na třetí, země jako Bulharsko nebo Rumunsko jsou proti ní výspy civilizace a právního státu.

Krize albánské energetiky, kterou měl ČEZ zaplatit

Investice ČEZ v Albánii se nezhroutila ze dne na den. V roce 2011 se na pokraj krachu dostala albánská státní společnost KESH, která kvůli dlouhotrvajícímu suchu musela dovážett drahou elektřinu ze zahraničí. Devadesát osm procent elektřiny v Albánii produkují vodní elektrárny a velká sucha byla pro zdejší energetiku naprostou katastrofou.

Katastrofou se staly i pro investici ČEZ. Společnosti KESH bylo umožněno zvýšit ceny elektřiny dodávané tamější dceři ČEZ, společnosti CEZ Shpërndarje, o 91 procent, ale zároveň jí nedovolili zvýšit ceny pro konečné odběratele. To samozřejmě dostalo distribuční společnost okamžitě do červených čísel. Na to ČEZ, který je zvyklý, že mu jeho investice přináší zisk v krátkodobém, maximálně střednědobém horizontu, nebyl připraven. Místo trpělivého a dlouhodobého vyjednávání s albánskou vládou zvolil kombinaci politického a ekonomického tlaku na albánský stát. Premiér Petr Nečas, který v dubnu u svého albánského protějšku premiéra Saliho Berishi za zájmy ČEZ otevřeně intervenoval, odjel jen s mlhavým příslibem, že problém „bude řešen jak v zájmu albánských odběratelů, tak ČEZ“.

Vypovězení války

V zemi, jako je Albánie, přitom mnohem víc než jinde platí, že zahraničí investor musí jednat v souladu se zájmy místních politických špiček a úřadů, a nikoli proti nim. Spoléhat se na nezávislost soudní moci je přitom zcela fatální chyba. O stavu albánské demokracie a připravenosti státu „přijmout evropská pravidla hry“ ostatně svědčí stav albánských rozhovorů o vstupu do Evropské unie: s albánským členstvím se nepočítá ani ve střednědobém horizontu.

Když se ČEZ v polovině listopadu rozhodl odpojit od dodávek proudu kromě dalších státních institucí také síť vodáren a prakticky tak zastavil dodávky vody po celé zemi, byla to sebevražda. Tento krok svědčil minimálně o tom, že na manažerské úrovni ČEZ Albánii výrazně podcenil a poslal do Tirany lidi, kteří by třeba sice mohli úspěšně řídit podobnou firmu v Česku, ale k úspěchu v Albánii jim scházelo to nejpodstatnější: kontakty, znalost prostředí a národní mentality.

Pryč je pojištění u Světové banky. Zbývá arbitráž

Albánská vláda zareagovala na gesto ČEZ téměř okamžitě. Soud nařídil připojení vodáren a dalších státních institucí, což sice ČEZ udělal, ale válka, kterou Češi nemohli vyhrát, byla vypovězena. Jejím dosavadním vyvrcholením je ztráta licence a převzetí kontroly nad firmou albánským státem. ČEZ jen sčítá škody, zatím jsou kolem pěti miliard korun. Nepomůže mu ani jeden a půl miliardy od Světové banky, na něž si svoji investici v Albánii pojistil, plnění totiž nemá dostat česká firma, ale její albánská dcera – o kterou přišel.

Zbývá už jen dlouhá cesta mezinárodní arbitráže s poměrně nejistým koncem. Pro ČEZ drahá zkušenost, že na nejtěžší bitevní pole – a Albánie jím zcela určitě byla – nelze posílat nezkušené velitele, tam musí narukovat nejostřílenější manažeři.

Autor je redaktor LN a MF DNES

Autor článku

Luboš Palata

Luboš Palata

Narodil se v roce 1967 a vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Univerzitě Karlově. Je nositelem několika ocenění, mimo jiné novinářské ceny Ferdinanda Peroutky. Byl rovněž nominován na Cenu Evropského parlamentu. Novinařině se věnuje od roku 1990. Pracoval pro BBC, týdeník Respekt, Českou televizi, Lidovky a MF Dnes. Působil jako středoevropský zpravodaj Hospodářských novin, poté dva roky vykonával funkci zástupce šéfredaktora slovenského deníku Pravda. Jeho články vycházejí pravidelně i v polském deníku Gazeta Wyborcza, slovenském deníku Sme, týdeníku Týždeň, v německém měsíčníku German Times nebo americkém internetovém magazínu TOL. Nyní píše pro Deník.