Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis

Miloš, nebo Karel? Výhledy zahraničněpolitické

Luboš Palata
Luboš Palata | 22. 1. 2013 | 10 komentářů | 1 655
karel schwarzenbergmaďarskomiloš zemanněmeckopolskoprezidentské volby

Neměli bychom žít v představě, že se o Česko kvůli prvním přímým prezidentským volbám začal svět zajímat. Pozornost jistě budila tatuáž jednoho z kandidátů – ovšem jako perlička. Do druhého kola Vladimír Franz nepostoupil a pozornost rychle opadla. Výjimkou jsou samozřejmě sousední státy. Na základě zkušenosti z minulých dvacet let lze totiž konstatovat, že pokud má český prezident, na něco vliv, pak je to zahraniční politika – a ta nejvíc ovlivňuje právě každodenní vztahy mezi sousedy.

Miloš, nebo Karel? Výhledy zahraničněpolitické

Na úvod jedna zásadní charakteristika, jež se ve zprávách korespondentů zahraničních médií objevovala. „Havel ani Klaus to nebude,“ píšou zahraniční média a mají v této zásadní charakteristice pravdu. Tak silnou osobností, jako byli Václav Havel či Václav Klaus, ani jeden z finalistů není. Už změna z Václava Havla na Václava Klause byla ale ústupem ze slávy.

Klausova panelstory netáhla

Václav Klaus se sice velice snažil, aby se stal respektovanou osobností evropské a tak trochu i světové politiky, ale nakonec se jako „kritik všeho“ dostával spíš do izolace, než by se dočkal kýženého obdivu a potlesku. Své samozřejmě sehrála i doba, v níž byli Havel a Klaus prezidenty, pád komunismu byl automatickým bonusem, který Havlovi, jako jednomu z vítězů nad totalitou, přidal důležitost a popularitu, které se Klaus nikdy těšit nemohl. I význam Československa roku 1989 byl nesrovnatelný s významem Česka po roce 2003. A navíc – Havel mohl nabídnout světu přitažlivý příběh dramatika, filozofa, vězně komunismu, vůdce protikomunistické opozice.

Klausův příběh má do přitažlivosti daleko, je to jen „panelstory“ úředníka České národní banky – a to se světu věru hůř prodává. V devadesátých letech ho sice obklopoval opar velkého ekonomického reformátora, ten se ale časem – na rozdíl od Havlovy aureoly – rozplýval, až zmizel docela. Havlovy ideje „lidských práv“ a „občanské společnosti“ byly navíc daleko průzračnější i stravitelnější než pozdější Klausův eintopf odporu proti boji s globálním oteplováním, evropské integraci, jeho mírné (trochu přeceňované) podpory Putinovského Ruska či zpochybňování zásahu Západu v Iráku či Kosovu.

Miloš Zeman i Karel Schwarzenberg jsou sice nepochybně nejsilnější osobnosti, které se první volby prezidenta účastnily, a možná i nejsilnější osobnosti „prezidentského typu“, jež se tak či onak pohybují v české politice. Ale současně můžeme mluvit o „odvaru z Klause“ v Zemanově případě nebo „odlescích z Havla v případě Schwarzenberga.

Zeman a jeho průšvihové „bonmoty“

Zeman má v sobě více destruktivního potenciálu, zvlášť pokud jde o jeho zahraničněpolitické vize, a to i ve vztahu k okolním zemím. Není žádným nepopsaným listem, lze se podívat na to, jak fungoval coby spolutvůrce zahraniční politiky v čele české vlády. V tomto smyslu se Václavu Klausovi podobal víc, než by asi chtěl slyšet.

Za svého premiérování měl Miloš Zeman v Německu ideálního partnera: v čele kabinetu stál kancléř Gerhard Schröder, rovněž sociální demokrat, navíc východním sousedům nakloněný. Zeman ho však svými výpady vůči sudetským Němcům dokázal natolik rozčilit, že zrušil svoji návštěvu Prahy. A přijel, teprve až Zeman zmizel do lesů na Vysočině. Se svými proruskými postoji nesklízel Zeman žádný obdiv ani v Polsku.

Maximum, kterého Zeman dosáhl, bylo obnovení Visegrádské čtyřky, což není málo. Na konci svého působení ji ovšem málem zase rozložil, když se odmítl – a znovu kvůli Benešovým dekretům – bavit s maďarským premiérem Viktorem Orbánem; Visegrád pak rušil přípravy summitu premiérů u Balatonu. Na druhé straně dosáhl dohody s Rakouskem, která spočívala ve výměně České spořitelny za klidnou dostavbu Temelína, i když o tom v dohodách z Melku nenajdeme ani řádek. Zda to byla pro české občany výměna výhodná, je samozřejmě velkou otázkou.

Pokud jde o Slovensko, Zeman jednoznačně podpořil protimečiarovské síly a po pádu Mečiara i slovenskou cestu do Unie a NATO. Jenže na Slovensku si Zemana pamatují více než jako bojovníka proti Mečiarovi jako toho, kdo urazil slovenské pivo.

Šlechtic na trůnu

Karel Schwarzenberg je z jiného těsta, v některých směrech je dokonce podobně výjimečnou postavou, jako byl Václav Havel. Je hlavou jednoho z nejvýznamnějších a nejvlivnějších šlechtických rodů Evropy, což roli hraje, byť se nám to v plebejském Česku tak nezdá. Má silný, pro svět neposkvrněný příběh podporovatele disentu v komunistických zemích, bojovníka za lidská práva, pravé ruky Havla. Také střední Evropě rozumí jako málokdo a na základě této zkušenosti dokáže mnohé předvídat a obrušovat hrany problémů, jež by mohly zkomplikovat život v celém regionu. Jeho projekt česko-polského fondu a osy Prahy–Varšava, jež doplnila osy Praha–Berlín a Praha–Bratislava je vedle střežení Havlova dědictví asi to nejvýznamnější, co do české zahraniční politiky za víc než pět let v čele diplomacie přinesl. V Bruselu by z takového „prounijního“ prezidenta měli jistě radost, v Moskvě a Pekingu naopak.

Pro spolupráci středoevropského regionu jako celku a české postavení v něm by volba Karla Schwarzenberga byla nepochybně přínosem a Česku by přinesla několik plusových bodů. Na druhou stranu, pokud se vám líbilo to, jak z Hradu vládl posledních deset let Václav Klaus, volte Miloše Zemana. V mnoha ohledech bychom se s ním dočkali pokračování Klausovy éry. Se vším dobrým i špatným, co obnášela.

Autor je redaktor Lidových novin a MF DNES

Autor článku

Luboš Palata

Luboš Palata

Narodil se v roce 1967 a vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Univerzitě Karlově. Je nositelem několika ocenění, mimo jiné novinářské ceny Ferdinanda Peroutky. Byl rovněž nominován na Cenu Evropského parlamentu. Novinařině se věnuje od roku 1990. Pracoval pro BBC, týdeník Respekt, Českou televizi, Lidovky a MF Dnes. Působil jako středoevropský zpravodaj Hospodářských novin, poté dva roky vykonával funkci zástupce šéfredaktora slovenského deníku Pravda. Jeho články vycházejí pravidelně i v polském deníku Gazeta Wyborcza, slovenském deníku Sme, týdeníku Týždeň, v německém měsíčníku German Times nebo americkém internetovém magazínu TOL. Nyní píše pro Deník.