Proč tolik záleží na tom, co děláte ve dvaceti

Pokud se geriatři nevyprsí se zázračnou pilulkou, pak jsem včera oslavil své poslední narozeniny začínající dvojkou. Pěkná příležitost sáhnout po knize The Defining Decade: Why Your Twenties Matter – Rozhodující dekáda: proč záleží na letech mezi dvacítkou a třicítkou. Příznivé recenze, čtyři a půl hvězdičky na Amazonu, autorka s životopisem budícím respekt… a hele, dlouhá nuda, ze které jen občas vyskočí nějaký objevný cynický postřeh o současných dvacátnících. Jen kvůli nim kniha ještě pořád stojí za zmínku.

Výchova dívek (a chlapců) v reálném kapitalismu

V posledním měsíci se nám tu psychologických publikací sešlo víc (průměrné Ticho, skvělé Antidote) a proto jen v rychlosti zopakujeme, jak knihu o lidské duši nepsat:

• Otravujte čtenáře dlouhými příběhy svých pacientů. Abyste tomu dodali na autentičnosti, nechejte v přímých řečech citoslovce, bude to takové, ehm, abych tak řekl, že, osvěžující, jupí.
• Stavte své svoje argumenty na kazuistice („jedna malá holčička…“, ne statistice („63,2 % malých holčiček“).
• Nač se trápit s experimenty a kritickým vědeckým myšlením, když do Freuda a Junga můžete zabalit, cokoliv chcete.

Psycholožka, nebo spíš výchovná poradkyně Meg Jayová je vinna ve všech bodech a ještě přidávám jeden: ta kniha je nasáklá „ideologií práce“. V nevybíravé recenzi Poklidného nerůstu jsem asi francouzskému marxistovi Sergovi Latouchemu ukřivdil, protože teprve na Rozhodující dekádě je dobře vidět, co může na lidské mysli napáchat tento průnik technologicko-ekonomického myšlení do všech oblastí života. Chápu, že se psycholožka musí snažit, aby z jejích mladých dospělých klientů něco bylo; za to ji nejspíš jejich rodiče platí. Jenomže například z pasáže o síle „volných pout“ a důležitosti „networkování“ kane normalizační jánabráchismus. Lidi máte potkávat nikoliv proto, že je to zábava, že vás můžou inspirovat, že vás naučí být tolerantnějšími, shovívavějšími, a tedy i lepšími. Ne. Prostě se vám jednou jejich telefonní čísla můžou hodit, až budete hledat nové příležitosti. Taky jste si teď vzpomněli na několik největších vypočítavých otravů ve svém okolí? Meg Jayová zadělává na další.

Facebook vám lže: neukazuje neúspěchy

Pokud tenhle přístup překousnete, dočkáte se naštěstí aspoň řady zajímavých poznámek na okraj, ve kterých se paradoxně skrývají nejhodnotnější informace z celé knihy. Vedle čerstvých dvacátníků osloví každého, kdo rád hloubá nad demografickým a ekonomickým vývojem:

• Dvacátá léta života tak, jak je známe, jsou poválečné novum. „Celá staletí jste po dvacítce přestávali být synem nebo dcerou a ihned se stávali manželem či manželkou,“ respektive otcem a matkou. Meg Jayová pozapomíná na výjimky z pravidla, typicky studenty a vojáky, ale „dvacátník jako kulturní vynález“ je nejspíš opravdu nový.
• Nikdy mladí nežili tak pestře s malým rozpočtem, řekněme s kapesným, výdělkem z brigád či podporou v nezaměstnanosti: hudba je zdarma na webu, příležitosti k setkávání na sociálních sítích, hrát můžete zdarma dostupné hry. Pestrý život si představuji úplně jinak a nízké náklady budete mít jen v mamahotelu, ale budiž, může to vysvětlit, proč se část dvacátníků za prací úplně nežene.
• Facebook hodně mladých frustruje tím, jak vypichuje úspěchy přátel. Pořád vidíte, jak se veselí, žení a vdávají nebo opalují na Copa Cabaně a časem můžete začít žárlit. Přitom jde o klasický kognitivní klam: nikdo si totiž na svou zeď nefotí plíseň na prstech na nohou nebo prázdné místo po televizi, kterou odnesl exekutor, přestože takové věci vaše přátele také potkávají.
• Proč na době mezi dvacátým a třicátým rokem života tak záleží? „I malá změna kurzu může zásadně změnit to, kam se dostaneme po třicítce.“ Svatá pravda: dopadnout některé zkoušky před deseti lety jinak, žil bych pravděpodobně velmi odlišný život, s docela jinými hodnotami. Stačilo zaškrtnout pár odlišných políček, učit se (ještě) o hodinu míň… Až mě ta nahodilost děsí.
• Brzké sňatky podle statistik nedopadají dobře, ale před třicítkou věku novomanželů se pokles budoucí rozvodovosti zastavuje. Meg Jayová varuje, že třicátníci a čtyřicátníci můžou mít větší problémy se vzájemným sžíváním se a tolerancí.
• Pokud budou lidé nechávat založení rodiny až na pětatřicátý až čtyřicátý rok, už po dvou generacích se bude některým z nich stávat, že jim v kolíbce bude pod sebe kakat mimino a hned vedle na smrtelné posteli také jejich osmdesátiletí rodiče: „Muži a ženy se brzo budou muset starat o dvě zcela nesamostatné skupiny svých blízkých, a to přesně v té době, kdy o ně bude největší zájem v práci.“
• Většinu dvacátníků lze prý na terapii dotlačit k tomu, aby jednou větou popsali, kde chtějí být za deset dvacet let a začali pro to taky něco dělat. Podobný postup („Myslete na konec“) propaguje i motivační guru Stephen Covey, nabízí se ale otázka, jestli není lepší ujasnit si jistá pravidla smysluplného života a počkat si, kam vás dovedou. Jak vysvětlil Oliver Burkeman: když se upnete na jediný konkrétní cíl, koledujete si o velké (a zbytečné) zklamání.

Meg Jayová sice ukáže, jak jsou blata mladé dospělosti zrádná, ale nepřevede vás na druhý konec. Na druhou stranu nemůžete čekat, že vám všechny zásadní otázky života zodpoví knížka.

Za sebe k jejímu neveselému poselství dodávám: všechen čas, který si ve dvaceti vypůjčíte jen proto, abyste oddálili nepříjemné volby – „Zkusím rok studovat tohle a pak se uvidí…“ – budete muset později splatit daleko dráž: menší rodinou, tvrdší dřinou, horším zdravím, slabšími jistotami. William Gibson tvrdil o budoucnosti, že „už je tu, jen ne rovnoměrně distribuovaná“. Napadá mě, že to samé možná platí o bezstarostných letech, bez kompromisů a odvážných, riskantních a někdy i zoufalých kroků: většina z nás jich má zhruba tak stejně, ale někteří si je všechny vyberou před třicítkou.

Meg Jay: The Defining Decade: Why Your Twenties Matter. Vyšlo v roce 2012 v nakladatelství Twelve, 272 stran, 10,87 dolaru.