ČSFD.cz: Příběh impéria filmových fanoušků

Když Martin Pomothy v roce 2001 zakládal internetové stránky pro filmové fanoušky, jen těžko mohl tušit, jak velký úspěch s nimi bude o deset let později slavit. Málokterý divák, který není pouhým konzumentem, se dnes vypraví do kina nebo si pustí nějaký film na DVD, aniž si předtím pročetl hodnocení snímku na ČSFD.cz. Tento web však nepředstavuje jen databázi a vyhledávač filmů, ale i místo, kde se schází rozsáhlá komunita nadšenců, kteří dlouhé hodiny hodnotí filmy a seriály, které v poslední době viděli, a diskutují o nich. „Právě kvůli těmto lidem jsem server zakládal,“ vysvětluje Martin Pomothy, který o ČSFD.cz hovoří jako o svém životním díle, které by za žádnou cenu neprodal.

Jeho stránky v loňském roce získaly prestižní cenu Křišťálová lupa v kategorii Zájmový web.

Jak se zrodila vaše filmová vášeň?

Přes VHS kazety se simultánním překladem, které jsem před televizní obrazovkou hltal v osmdesátých letech. Pro někoho je sledování filmů zábavou, výplní volného času, já v něm začal objevovat svůj svět.

Kdy jste si uvědomil, že nejste běžný filmový divák, ale že pro vás filmy znamenají mnohem víc?

Naprosto jsem jim propadl někdy na začátku devadesátých let, kdy vyšlo Mlčení jehňátek nebo druhý díl Terminátora. Lásku k filmům jsem ale začal objevovat dřív. Pamatuji si, jak na rakouské televizní stanici ORF běželo HitchcockovoPsycho, jehož sofistikované vizuální zpracování mě doslova paralyzovalo. To mi bylo nějakých osm let. V té době jsem už sjížděl i filmovou lásku mého dětství – Nekonečný příběh.

A měl jste už tenkrát tendence filmy hodnotit a různě zařazovat, podobně jak to dnes funguje na ČSFD.cz?

Vždycky mě zajímaly názory druhých. Vedl jsem si sešit s názvy filmů a u nich sloupečky, do kterých kamarádi a rodinní příslušníci dopisovali známky jako ve škole. Jejich názor mě zajímal stejně jako film samotný. Snažil jsem se na jeho základě odhadovat, které další filmy se komu budou, nebo nebudou líbit. A diskutoval jsem s nimi o tom.

Díváte se na filmy radši doma, nebo spíš vyrážíte do kina?

Doma mám hi-fi soupravu, projektor a plátno, na které koukám z postele, takže mě domácí projekce plně uspokojuje. V kině jde ale víc o samotné prostředí. Už jen to, že se tam vypravím, pro mě představuje jistou událost. Je to takový výlet za novým filmovým zážitkem do oblíbeného prostředí s ryze filmovou atmosférou. A ta se počítá.

Spousta lidí chodí do kina, protože si sledování filmů víc užije jako kolektivní zážitek. Je to i váš případ?

Určitě je příjemné, když vidíte, že se lidé kolem vás taky smějou nebo mají strach. Já si ale většinou sedám do předních řad, takže mám zbytek sálu za sebou a ostatní moc nevnímám. Někdy je ale zajímavé pozorovat reakce lidí po skončení filmu. Třeba vyděšenost diváků po skončeníParanormal Activity 3 byla trefná a výstižná. Měl jsem za tvůrce radost, co se jim podařilo.

Chodíte do kina s přáteli, nebo sám?

Často chodím na novinářské projekce filmů, které teprve přijdou do kin. Pokud mi tam něco unikne, tak si zajdu do kina o víkendu. A pokud nejde zrovna o rande, na kterém je stejně samotný film tak nějak na druhé koleji, tak jdu většinou do kina sám.

Kolik filmů během týden vidíte?

Záleží na ročním období. Nelyžuju a nedělám ani žádné jiné zimní sporty, takže v zimě zvládnu klidně osm filmů týdně. V létě mám zase období, kdy nevidím film i několik týdnů.

Máte vůbec čas na jiné koníčky?

V létě jsou mým útočištěm Alpy a lezení po tamějších zajištěných cestách. V zimě jsem zavřený v sauně. A celoročně plavu. Člověk musí vyrovnávat to sezení u počítače nebo před plátnem nějakou relaxační činností pro tělo i psychiku. Je skvělé, když můžete probouzení se u hlučné pražské dopravy vystřídat za šum horského potoka nebo cinkot zvonců, které na sobě mají ovce, co se ráno pasou u vašeho stanu. To jsou nepopsatelné momenty, při kterých si člověk uvědomí, že v té Praze, ať ji má jakkoliv rád a ať má jakkoliv rád svoji práci, vlastně jen přežívá, je otrokem systému, který si vytvořila společnost.

Díváte se jen na filmy, nebo sledujete i seriály?

Seriály jsem sledoval v době slávy Aktů X neboPřátel. Teď už na ně nemám čas. Občas se ale na nějakou novinku podívám, abych měl přehled, co je zrovna in. Jinak je ale seriál strašný žrout času. Film je uzavřené dílo s jasným cílem. Po dvou hodinách máte konec, můžete ho ohodnotit, napsat k němu komentář a jít na další. Na seriály se díváte dlouhé měsíce, producenti je donekonečna natahujou a snaží se, aby byly pořád zajímavé. Je to tak trochu obelhávání diváka. Vždyť sami tvůrci u první sezony seriálu nevědí, o čem bude sezona třetí. Čekají na ohlasy té první, a až když jsou dobré, začnou diváka natahovat a překrmovat, dokud se nepřejí nebo mu nepřestane chutnat. Chybí tomu jistá tvůrčí ušlechtilost vůči divákovi.

Podle čeho si vybíráte film, na který se budete dívat?

U filmů, které neznám, které zrovna neběží v kinech, ale mohly by mě zajímat, se dívám, jak je hodnotí uživatelé ČSFD.cz, kteří mají podobný vkus jako já. A taky si hodně vybírám podle režisérů. U mnoha už víte, co od jejich filmu můžete očekávat. Režisér je ten, kdo snímku vtiskne rozhodující podobu. Hrozně si vážím těch, kteří si filmy točí po svém a posunuli nebo pořád posouvají kinematografii někam dál. Například Hitchcock, Lynch, Tarantino, Burton, Jackson, Fincher...

Který vás v poslední době nadchnul?

Nejlepším filmem od začátku nového milénia je pro mě asi pořád Až na krev Paula Thomase Andersona. A za minulý rok je to Drive. Každý rok vyjdou zhruba dva až tři filmy, které můžu označit za svoje srdcovky. Jsem za ně rád, ale nebylo by blbé, kdyby jich bylo třeba dvacet.

A který film vás naopak nejvíc zklamal?

Člověk je nejvíc zklamaný u filmů, od kterých má velké očekávání, které se pak nenaplní. V tomhle ohledu mě zklamal třeba Avatar. Po technické stránce byl orgasticky natočený, ale dodnes nemůžu uvěřit, že mohl vypravěč formátu Jamese Camerona přijít s tak pitomoučkou a „klišoidní“ story. Navíc ve tříhodinové stopáži. Můžu mít na nose desatero 3D brýlí, ale když vím, co se stane za deset minut, tak se nudím a jsem v rozpacích.

Ve Spojených státech vzniká spousta remaků úspěšných evropských filmů. Navíc často jen pár let po vzniku originálu. Jak se na to díváte?

V tomhle beru Hollywood s rezervou. Většinou nemají šanci. V určitých věcech jsou evropská a asijská kinematografie nedostižné. V Evropě a Asii vládne kreativita a osobitost, v Americe je to konzum – mekáč, peníze, škatulky, do kterých se musí všechno vejít a zařadit, aby divák dostal přesně to, co očekával, za co si zaplatil. Na evropské a asijské filmy chodíme se zvědavostí. Na ty americké s jasným očekáváním výsledku.

Máte radši české a slovenské, nebo spíš zahraniční filmy?

České a slovenské filmy moc nevyhledávám. Dobré evropské a americké filmy mě vždycky přenášely do jiného světa. To u těch domácích neplatí. V kině nejsem zvědavý na to, co se děje v mém okolí. V kině chci být teleportován někam jinam.

Jak jste se živil, než začalo ČSFD.cz vydělávat?

Mám podnikatelskou krev a nikdy mi nebylo příjemné být v zaměstnání, kde je člověk pětkrát do týdne od osmi do čtyř. Tenhle stereotyp by mě zabil. Rád pracuji i dvanáct hodin denně, ale chci si sám určit kdy. Než se nechat zaměstnat a zařadit do nalinkovaného harmonogramu, tak jsem si v začátcích radši pořídil třicet let starou škodovku „dvanáctsettrojku“ a podal si inzerát, že dělám autodopravu a stěhování. To mi vydrželo asi dva roky. Protože jsem si nemohl dovolit lepší auto, byl jsem s ním každý víkend v opravně. Skoro všechny peníze, které jsem vydělal, jsem zase do té dodávky vrazil zpátky. A zrovna když se mi časem začalo jakž takž dařit, potkal mě na křižovatce incident s nějakým poručíkem policejního sboru a přišel jsem na půl roku o řidičák. Tehdy to pro mě byla naprostá katastrofa, ale teď jsem moc rád, že se to stalo. Možná bych měl dneska velkou dopravní společnost, ale to by mě vnitřně nenaplňovalo. A ČSFD.cz by neexistovala. Naše osudy jsou asi vážně řízené nějakou silou shora.

Co následovalo potom?

Stál jsem u zrodu stránek Markiza.sk, staral jsem se na nich o filmovou sekci. Naučil jsem se tam psát a zjistil, že tohle je přesně to, co mě skutečně baví. Zužitkovával jsem veškeré znalosti z filmových encyklopedií a nakoukaných filmů. A taky jsem už v duchu cítil, jak moc se bude internet rozšiřovat, a začínal jsem přemýšlet o založení vlastního webu s filmovou tematikou. Chtěl jsem vytvořit místo, kde se budou setkávat filmoví fanoušci. Jako dítě a teenager jsem kolem sebe neměl lidi, se kterými bych si o filmové tvorbě opravdu dobře popovídal. Založit stránky o filmech, kde si může člověk poklábosit o tom, co v poslední době viděl, co má doma ve filmové sbírce, hodnotit a psát svoje názory, jsem si vytyčil za své poslání.

 Příště: ČSFD.cz je pro mě jen koníček, ne byznys!

Martin Pomothy

Filmový publicista, podnikatel. Zakladatel a provozovatel jednoho z předních českých webů, kulturně hodnotné a současně finančně soběstačné Česko-slovenské filmové databáze.

Původem Slovák žije od roku 2002 v Praze, kterou považuje za svůj domov. Před deseti lety nasedl na vlnu narůstajícího potenciálu internetu, a přes svůj životní koníček – filmové fandovství – vybudoval unikátní internetové stránky, kombinující parametry informační databázové dálnice a přitažlivé sociální platformy nejenom pro filmové geeky.