CASA v perspektivě: Jsme světoví!

Od té doby džungle zhoustla a ceny narostly. V posledním týdnu se o tom ve Spojených státech mohli nadvakrát přesvědčit, jednou na moři a jednou ve vzduchu. V zámořské perspektivě se ukazuje, že ač se laikům případ dopravních letounů CASA jeví skandálně, pokud jde o nakupování, může se česká armáda směle srovnávat s armádami velmocí.

Na milimetr přesná legrace

Americké námořnictvo od časů druhé světové války dobře ví, jak důležité je disponovat dostatečnou flotilou. Jedním ze stěžejních prvků pro získání a udržení strategické převahy jsou specializované velitelské výsadkové lodě.

Třída San Antonio se měla stát páteří flotily. O plavidlech s výtlakem 24 900 tun důstojníci mluvili v superlativech. Nejefektivnější, nejadaptabilnější, nejodolnější, nej... Svou výřečností přiměli stále spořivější Kongres ke schválení stavby dvanácti jednotek. Lodě měly být ve službě do roku 2014, cena jednoho plavidla byla stanovena na něco přes 900 milionů dolarů.

Hned první jednotka celé třídy, postavená v loděnici Avondale u New Orleansu, musela krátce po zařazení do služby v roce 2006 zpátky do doku. Tam se pokusili odstranit zásadní strukturální nepevnosti trupu. Rekonstrukce zvedla cenu plavidla na konečnou 1,9 miliard dolarů.

Pak se loď s kódovým označením LPD 17 konečně vydala na moře, sledována přísnými zraky admirálů. Hodnocení vlastností lodí třídy San Antonio znělo jako umíráček: lodě jsou neschopné obstát v bojovém nasazení. 

Loděnice si takovou drobností nenechala zkazit apetit a stavět po patřičné změně plánu – a dalším zdražení – nepřestala. Ve službě jsou čtyři San Antonia, stavba dalších šesti nabrala zpoždění v řádu roků a dvě nemají ještě ani položený kýl. Kvůli rozpočtovým škrtům a nespokojenosti s vlastnostmi lodí byla jejich stavba radši vůbec zrušena. O roce 2014 jako o konečném termínu se v tichosti přestalo mluvit.

Lví podíl na stopce mají dvě poslední postavené lodě. Při zkouškách vykázaly – světe div se – strukturální nepevnost trupu. To už bylo pro admirály příliš. Další, tentokrát důkladné vyšetřování zjistilo, že problém vychází už z výkresové fáze! Lodě třídy San Antonio jsou totiž prvními jednotkami US Navy, jejichž technické výkresy místo stop a palců používají metrickou soustavu. 

Jinak řečeno: loď za dvě miliardy dolarů je v boji nepoužitelná prostě proto, že kdosi v avondaleských loděnicích nebyl schopen přepočítat palce na milimetry.

V dusivém objetí dravého ptáka

Jestliže lodě třídy San Antonio mnoho strachu prozatím nenahánějí, s nejmodernější americkou stíhačkou F-22 Raptor tomu je přesně naopak. „Dravec“ vyvolává hrůzu především mezi piloty, od kterých se čeká, že budou usedat do kokpitu, a šíří ji i mezi pozemní personál.

„Bude to nejlepší stíhačka, jakou člověk postavil,“ předvídal letecký vicemaršál Angus Houston před deseti lety.

Co se bojeschopnosti, výkonu nebo schopnosti absorbovat poškození a opotřebení se nemýlil. Raptor je ve srovnání s nejpokročilejšími známými ruskými a čínskými konstrukcemi o krok napřed. Problém je v tom, že letoun, jehož vývoj stál 67 miliard dolarů, doslova dusí svoje osádky. Piloti v kabinách zničehonic omdlévají z nedostatku kyslíku. Původní vysvětlení armádních špiček svalilo vinu na příliš těsné letecké obleky. Ty měly údajně po překročení letové hranice zhruba šesti tisíc metrů blíže nevysvětleným způsobem ztrácet hermetičnost. Následoval výkyv tlaku kyslíku.

Problém je, že omdlévá i pozemní obsluha raptorů, která se, jak jízlivě poznamenal anonymní pilot, nedostane výš než šest metrů.

Tentokrát došla trpělivost už i prezidentu Baracku Obamovi a varoval letecké generály, že dokud nepodají uvěřitelné vysvětlení rdousících sklonů F-22, mají se připravit na to, že raptory „uzemní“.

To by znamenalo, že by se americké letectvo stalo majitelem vůbec nejdražší hromady šrotu na světě. A to je něco, co si ani americká ekonomika nemůže dovolit... alespoň ne příliš často.

Jsme tedy světoví?

Co se džungle, která obrůstá zbrojní zakázky, bezesporu ano. Příklad dopravních letadel CASA ukazuje, že jediné, co nás odlišuje od vyspělých západních spojenců, je měna. Poměr skutečné a dohodnuté ceny, stejně jako slíbené a prokázané kvality je zhruba stejný.

Čtveřice španělských strojů měla státní kasu přijít na 3,5 miliardy korun, skutečná cena je skoro o miliardu vyšší, přičemž konečnou cenu letounů se v dohledné době podaří určit jen těžko. Pět nepotřebných bitevníků L-159, které armáda v rámci transakce předala španělské straně, stála daňové poplatníky zhruba 2,5 miliardy korun. Bitevníky, i když bez využití, nepadají samy od sebe z nebe. Místo slíbených 3,5 miliardy se účetně dostáváme už k sedmi miliardám. Jinak řečeno: jedná se o standardní, dvojnásobně drahou zakázku. České letouny CASA jsou nejdražšími stroji svého typu na světě.

Letouny CASA drží mezinárodní standard i v tom, že se ještě nepodařilo uvést je do stavu, který by se dal označit za bojeschopnost. Provází je nepřerušovaná řada potíží, počínaje nevysvětleným propadem v letu o desítky metrů, po kterém následoval zákaz provozu. Poté armáda zjistila, že protiraketové ochrana strojů je nedostatečná, dalším nevítanou položkou na seznamu vlastností stroje se stala vadná avionika.

Jediným nasazením letounů CASA za bratru sedm miliard korun tak zatím zůstává přeprava čtveřice koní Převalského do Mongolska. Nutno přiznat, že si žádný z koní na nic nestěžoval. 

Úvodní obrázek: Darovanému koni Převalského Mongoslko možná na zuby nekoukalo. My bychom se ale mašinám za miliardy asi na zoubek podívat měli, když je kupujeme.