Konec mýtu o sobeckých boháčích

O narušení zažitého mýtu se postaral tým mladých výzkumníků z Londýnské univerzity, vedený Antoniem Silvou. Ten společně s Jo Hollandovou a Ruth Maceovou uskutečnil prostý a zajímavý experiment. Vědci neudělali nic jiného, než že obešli dvacet oblastí Londýna s diametrálně rozdílnou životní úrovní a naházeli do schránek dopisy se špatnými adresami. Výsledek vzbudil po zveřejnění řádnou bouři, jak tomu bývá, když se hroutí mýty, které se pro svou libozvučnost dobře poslouchají a snadno se jim věří.

Adresát neznámý

Výzkumný tým okolo Antonia Silvy se rozhodl zjistit rozdíly mezi mírou altruismu v závislosti na majetkovém postavení obyvatel metropole jednoduchým a průkazným způsobem.

„Házeli jsme lidem do schránek dopisy s adresou jejich sousedů,“ vysvětlil Silva. „Potom už stačilo zkontrolovat, kolik lidí svým sousedům zatoulané dopisy předalo a kolik je nechalo bez povšimnutí.“

Terénní průzkum pokryl dvě desítky metropolitních okrsků. Na jedné straně stály bohaté čtvrti jako například tradiční a dodnes poněkud mondénní West End, druhou stranu pomyslné sociologické barikády obsadilo třeba stejně tradiční dělnické pařeniště East Endu. Právě tahle zatroleně britská tradičnost výzkumníkům nejen usnadnila, ale v podstatě umožnila. V málokterém jiném evropském velkoměstě lze dodnes najít tak ostrou hranici mezi dobrou a špatnou adresou.

Výsledky průzkumu překvapily i samotné sociology. Zatímco v bohatých čtvrtích předalo zatoulaný dopis 87 procent lidí, v okrscích, které trvale obývají chudší lidé, to bylo jen 37 procent.

„Domníváme se – a potvrzují to výsledky nejen našeho výzkumu – že se v chudých lidech vytváří sklon k výrazně sobecké podezřívavosti, ovlivněné i vyšší mírou kriminality,“ uvedl Silva.

Podle mladého vědce jsou chudší lidé zvyklí nevěřit především jeden druhému. Když se v jejich schránce objevila zpráva pro někoho jiného, ignorovali ji většinou proto, aby se do něčeho nezapletli. Chudoba tedy mezi lidmi nevytváří pocit sounáležitosti, ale směřuje své oběti k uzavírání se v dusných buňkách jejich sešlých domovů.

Ve srovnání se svými méně movitými sousedy se lidé z reprezentativnějších čtvrtí zachovali s překvapivou dávkou altruismu. Jen třináct ze sta lidí dopis, který se nedopatřením objevil v jejich poště, založilo.

Vědci z Londýnské univerzity to vysvětlují tím, že lidé, kteří disponují majetkem, vědí, že nejlepší způsob, jak o něj přijít, je uzavřít se s ním po vzoru strýčka Skrblíka do opevněné věže a do konce života se jím kochat. Bohatí lidé se chovají výrazně otevřeněji a ušlechtileji, protože vědí, že se jim takové chování vyplácí. Chudí lidé nemají ve většině sklon měnit svou navyklou uzavřenost; jsou to oni, kdo nedůvěřivě omezují svoje kontakty a žijí v neměnném a těsném objetí se svou chudobou.

Jedna a jedna jsou obvykle dvě

Jak tomu u výzkumů v oblasti společenských věd bývá, neobjevili sociologové nic, co by už dávno nebylo známé. Pouze potvrdili trend. Sporným bodem je výklad faktů.

Zastánci poněkud marxistického vidění světa argumentují, že sklon movitých lidí chovat se v rámci své společenské skupiny nesobecky, není ničím jiným než potvrzením oblíbeného pořekadla o vlcích, kteří se navzájem nežerou. Sami londýnští sociologové ale upozornili na to, že jejich zkoumání nelze uplatňovat globálně.

Za oceánem se totiž o Silvově dopisovém pokusu včas nedozvěděli a stejnými metodami dospěli k opačnému závěru. Podle sociologů z univerzity v Berkeley v Kalifornii se k sobě tamní milionáři chovají se sobectvím takřka ukázkovým.

Jenže: Existuje výlučnější a extrémnější prostředí, než jsou boháčské vily na úbočích hollywoodských kopců? Výměnu korespondence mezi jednotlivými obyvateli tam koneckonců zajišťují především rozvodoví právníci. Na altruismus těžko zbývá místo.

Kromě už zmíněného kalifornského experimentu všechny ostatní relevantní průzkumy z posledních let říkají totéž, co Antonio Silva, Jo Hollandová a Ruth Maceová.

Ať se nám to líbí, nebo nelíbí, aspoň v něčem peníze lidi nekazí. Chudoba sice prý cti netratí, ale lepšího člověka z vás neudělá. Až vám někdo hodí do schránky dopis, na který už dlouho čekáte, protože si od něj slibujete změnu v životě, byl to patrně soused, kterému závidíte to nové kupé. Ten chlap odvedle, který vám závidí fabii z bazaru, se spíš podívá, jestli by se ve vašem dopisu nenašly nějaké dobré zprávy pro něj.