Největší rozkoš lidská? Uškodit bližnímu!

Filozofové, ekonomové i evoluční psychologové se stále a pro okolí dost únavně dohadují o tom, nakolik jsou lidé dobří nebo zlí, zda se chovají altruisticky (možná lépe „kooperativně“), nebo egoisticky. Modelů na to máme celou řadu, proč tedy nepřidat ještě jeden.

Nenulový součet

Začněme trochu oklikou. Asi nejznámější model tohoto typu je tzv. vězňovo dilema. Popisuje hru s nenulovým součtem, kdy se kooperativní chování ukazuje být v dlouhodobé perspektivě pro svého nositele výhodnější. Než kolem sebe pořád střílet, vyplatí se s druhými třeba obchodovat a ne nutně je přitom podvádět. Strategie „chovat se dobře za všech okolností“ bude sice rychle eliminována, ale stejně dopadnou strategie zcela zlé. Převládnou pak známé modely chování označované jako půjčka za oplátku a podobně. Podrobnosti nechme stranou, pokud je někomu vězňovo dilema nejasné, pro vhled do problematiky mu bohatě postačí příslušné heslo na české Wikipedii.

Dlužno dodat, že u každého modelu máme problém s tím, nakolik odpovídá realitě. Navíc výsledky se můžou lišit podle způsobu, jak je přesně vězňovo dilema navrženo. William Press z University of Texas v Austinu třeba nedávno přišel s tvrzením, že i ve hrách s nenulovým součtem mohou uspět strategie zlé. Další novinky se týkají fungování podobných modelů v heterogenních sítích (což může odpovídat nehomogenním společnostem a podobně), kdy je tendence ke kooperaci rovněž potlačena.

Ptáte se v cizích městech na cestu?

Společné výše zmíněným konceptům je, že se snaží odhalit, jaké chování je výhodnější. V tomto smyslu odpovídají lidské povaze docela dobře – většina z nás funguje podle (různě a ne nutně vědomě chápaných) kalkulací nákladů a výnosů; jsme především oportunisté.

Teď si ale zkusme představit, že z našeho jednání pro nás nebude vyplývat vůbec nic, odměna ani trest – tedy alespoň v pozemské existenci. Jak se budeme chovat pak, respektive z čeho budeme mít lepší pocit, budeme se opájet tím, jak jsme laskaví, nebo se budeme vyžívat ve škodolibosti?

Ještě je třeba situaci trochu upřesnit. Vyrazit ven rozbíjet autobusové zastávky nám nejen nic nepřinese, ale navíc stojí náklady: v podobě času, který by šlo věnovat něčemu užitečnějšímu a ziskovějšímu (věřme na chvíli tomu, že by to dokázali i pachatelé příslušných činů), a v podobě námahy. To jednání tohoto typu opět penalizuje. Sadistický lev, vyžívající se v mučení ulovené gazely, zřejmě v důsledku uloví gazel méně a v soutěži se svým pragmatičtějším kolegou prohraje.

Co když se nám ale nějak podaří odrušit nejen důsledky chování, ale i náklady na ně? V reálu tomu dejme tomu odpovídá, zda turistu dotazujícího se na cestu pošleme záměrně na druhou stranu. Jak dále uvidíme, turisté by se měli mít na pozoru.

Nový výzkum prý ukazuje, že lidé mají tendenci k extrémnímu chování. Buď se chovají zcela korektně, nebo se naopak ostatním snaží uškodit co nejvíc. Autory studie na toto téma jsou Erik Kimbrough ze Simon Fraser University (Kanada) a Philippa Reiss z Maastrichtské univerzity v Nizozemsku. Jejich text vyšel v odborném časopisu Public Library of Science ONE.

Jak experiment probíhal? Účastníci se pochopitelně vůbec neznali a nevěděli, kdo jak hrál/choval se v předchozích kolech. Za jejich jednáním proto nestály osobní sympatie či antipatie, ale ani zásady typu oko za oko, na nichž tak staví vězňovo dilema. U něj totiž „zlé“ chování nemusí vyplývat primárně z toho, že někomu chcete způsobit škodu, ale že dotyčného chcete potrestat, naznačit mu, jak se chovat nemá – a třeba s ním i později, až se polepší, dále spolupracovat.

Aukce s pokušením

Na rozdíl třeba od stanfordského testu a podobných experimentů výzkumníci účastníky nijak neovlivňovali (vědomě či nevědomě), aby ostatním škodili. V různých testech s „vězni“ a působením (fiktivní) bolesti druhým se totiž dá namítnout, že lidé se „zle“ chovali spíš proto, aby potěšili experimentátora.

Dalším rozdílem nového experimentu bylo, že neprobíhal systémem „ano × ne“, ale vyjadřovala se v něm rovněž míra zášti, jakou člověk chová. A lze předeslat, že když už někdo může a chce beztrestně škodit, snaží se škodit co nejvíc.

Vlastní pokus byl uspořádán jako aukce. Lidé škodili ostatním tak, že mohli zvyšovat cenu, kterou budou nuceni ti druzí zaplatit. V reálných aukcích to takhle přirozeně nefunguje; podobné chování se sice objevit může, ale riskujete, že nakonec aukci vyhrajete a zůstanete s černým Petrem. Když už někdo přihazuje, pak pravděpodobně ne proto, aby poškodil jiné, ale protože dražený předmět chce získat sám.

Experiment využíval model aukce, který zkouší i známá aukční síň eBay. Vítěz platí nikoliv svou nabídku, ale druhou nejvyšší cenu v pořadí. A teď pozor: V použitém modelu můžete prostě vždycky dát na zboží nějakou nabídku, která je nižší než ta nejvyšší, ale vyšší než druhá nejvyšší – takže nijak neriskujete, že budete muset zaplatit, ale zvyšujete cenu pro vítěze. (Na eBay to ovšem funguje tak, že účastníci nemají k dispozici všechny informace, takže by stále riskovali, že zvyšováním nabídky aukci vyhrají.) V takto koncipovaném experimentu lze snadno změřit i míru škodolibosti – tj. nakolik svou nabídku přiblížíte té nejvyšší.

Nutnou podmínkou byla při experimentu důsledná anonymizace. Lidé nevěděli, zda je někdo poškodil (závěrečné přihození), o kolik a ani kdo to byl. Aby se odrušila touha po určitém předmětu, kdo chtěl, mohl si jej pak koupit i mimo aukci za cenu „bez svého příhozu“. Tyto detaily ale pomiňme.

Výsledek: Pro jednotlivce byla míra jeho nevraživosti obecně „stabilní“, zřejmě i s nějakou geneticky danou komponentou. Škodolibost nicméně převládala.

Nespoléhejte, že se druhým vyplatí kooperace

Samozřejmě, stále jde jen o model. Lze diskutovat, zda je škodolibé nutit někoho zaplatit co nejvíc (opak je vlastně škodolibostí vůči prodejci, takže nula od nuly pojde?). Účastníci aukce se zřejmě nicméně identifikovali spíš s jinými účastníky. Možná je však vnímali jako konkurenty. Ono vlastně v dalším kole aukce potřebujete, aby ostatní přihazovali co nejméně. U akce se stejnými účastníky toho nejsnáz docílíte, když už se vyčerpají a žádné další peníze mít nebudou. Alespoň podvědomě proto lidé své jednání možná vnímali jako pro sebe výhodné, nikoliv jako nějakou abstraktní zlovůli. Podobných námitek a pochybností lze mít jistě fůru.

Jak ale vidno, na optimistické výsledky vězňova dilematu nelze tak docela spoléhat. Autoři výzkumu uvádějí, že by mohl mít význam pro popis chování lidí v destabilizovaných situacích. Šlo by dodat, že před mnohými problémy nás zřejmě chrání to, že do našeho poškození musí protistrana něco investovat.

Otázkou je, co z toho vyvodit pro běžné ekonomické interakce – pokud tedy pomineme velmi účelovou interpretaci „vidíte, že lidé sami o sobě jsou zlí, a proto musí všechno řídit a regulovat hodný stát“.