Blanické rytíře? Česko potřebuje hackery, podnikatele a nepřizpůsobivé!

„Děvka“ dřív byla docela počestná dívka a „hovado“ normální zvíře. Babička „šukající po domě“ leká už několikátou generaci dětských čtenářů Boženy Němcové. Slova mění své významy. A tak jsme se naučili nadávat si názvy tří vzácných druhů lidí, bez kterých bychom lezli po stromech. Nebo v lepším případě po kolenou.

Nepřizpůsobiví

„Nepřizpůsobiví nám diktovat nebudou,“ slibuje z plakátů Jana „Kytička pro Husáka“ Bobošíková, symbol české konformity a přizpůsobivosti všem a všemu. Snaží se zalíbit, minula ale při tom jeden poučný zdroj inspirace: výsledky ankety o největšího Čecha. V té totiž zabodovalo nepřizpůsobivých, že by čunkoboxy nestačily: Masaryk – Havel – Komenský. Hus – Čapek – Kryl. Forman – Havlíček Borovský – Tigrid. Voskovec – Horáková – Kubišová. Ti všichni odmítali přizpůsobit své názory a morální měřítka křivým okolnostem. Půlka z nich musela utéct před svými současníky, kteří to dokázali. Zbytek dopadl všelijak.

Nepřizpůsobiví jsou z principu hůř zkorumpovatelní, z principu kurážnější, z principu jim jde víc o principy. Až budu velký, chci být nepřizpůsobivý – tak mi to slovo prosím nekažte jen proto, že se bojíte být rasisti otevřeně.

Podnikatelé

Z deseti posledních zpráv o podnikatelích na Google News je šest negativních: od bizarních („Podnikatel za svedení lesbické dcery nabízí miliardu korun“) až po hororové („Český podnikatel dostal 18 let: Popravil svého obchodního partnera!“). Inu, podivíni s penězi!

Novináři si vás do škatulky zařadí snadno: stačí, když si vás najdou v živnostenském nebo obchodním rejstříku. Vízum do Keni z vás ale ještě neudělá dobrodruha a dobrodruh nepotřebuje vízum do Keni. Podnikatelem se stanete jedině tak, že začnete něco podnikat. Něco, na co si jiní netroufli nebo je to nenapadlo a co udělá pořádnou díru do světa. Klidně přitom můžete být zaměstnanec – nebo nezaměstnaný. Když zůstaneme u ankety o Největšího Čecha: Dvořák byl podnikatel, Palach byl podnikatel a Karel IV. taky, ačkoliv do svých podniků lil říšské dotace.

Hackeři

„Stránku KSČM napadli hackeři z Anonymous, voliče nazývají idioty,“ zněla jediná veselá zpráva rudého víkendu – a bohužel ani nebyla přesná. Ne kvůli těm idiotům, ale kvůli hackerům. Do počítačů se totiž nabourávají spíš crackeři. „Opravdoví hackeři obvykle považují crackery za líné, nezodpovědné a nepříliš rozumem obdařené. Tvrdí, že se z vás prolomením ochrany počítače nestane hacker o nic víc, než z vás nastartování auta bez klíčku udělá inženýra,“ napsal autor Nového hackerského slovníku Eric S. Raymond.

Co tedy skuteční hackeři dělají? Zajímají se o to, jak věci fungují. A vymýšlejí, jak je využít jinak a chytřeji.

Žižka byl hacker. Wichterle byl hacker. Nejkrásnější český „hack“ dokonce neměl vůbec co dělat s technikou. Když Antonín Panenka – jako jediný z mých figurantů se do stovky největších Čechů nedostal – ve finále Eura v roce 1976 drze kopnul rozhodující penaltu doprostřed brány, stal se prvním hackerem kopané.

Až někdo bude volat po „slušných politicích“, mladé nezkažené generaci nebo blanických rytířích, vzkažte mu, co tahle země potřebuje nejvíc: nepřizpůsobivé, podnikatele a hackery. Dařilo se jí, když se dařilo jim, a uvadala, když se jich zbavovala. Možná bychom je mohli začít doceňovat dřív, než budou bezpečně pod zemí.