Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Břidlicový plyn: Jak nevést veřejnou debatu

Jan Osička
Jan Osička
7. 11. 2012
 5 012

S břidlicovým plynem se pojí mnoho nadějí – například Spojené státy se z dovozce zemního plynu staly exportérem, ale také obav – nedokážeme odhadnout, co dokáže dlouhodobě způsobit lámání obrovského množství horniny pod povrchem země, může dojít ke znečištění podzemních vod. Nepojí se s ním, aspoň ne v Česku, rozumná a fundovaná diskuze, při které bychom mohli všechna pro a proti racionálně uvážit.

Břidlicový plyn: Jak nevést veřejnou debatu

Břidlicový plyn je druh nekonvenčního zemního plynu. Nekonvenční v tomto spojení znamená jen to, že tento plyn pochází z ložiska, které nelze vytěžit standardními, konvenčními způsoby. Plyn „uvězněný“ v nepropustných břidlicích se musí nejprve uvolnit, k tomu se používá metoda hydraulického štěpení. V hloubce zhruba dvou až čtyř kilometrů se do navrtané horniny pod vysokým tlakem vhání směs vody, písku a chemikálií, která břidlice rozštěpí. Uvolněný plyn pak proudí skrze ústí vrtu na povrch.

Tato metoda, tzv. frakování, se využívá ke zvýšení propustnosti prakticky všech konvenčních ložisek od 60. let i u nás, v souvislosti s jejím případným intenzivnějším nasazením v rámci těžby břidlicového plynu se objevuje řada sporných bodů, o kterých by odpovědné orgány i veřejnost měly mít co možná nejlepší povědomí, mají-li (spolu)rozhodovat o případné těžbě.

Veřejné diskuse nad zásadními celospolečenskými problémy v České republice často skončí dřív, než vlastně začnou. Typickým příkladem byla „nedebata“ o reformě zdravotnictví (alias třicetikorunovém poplatku). Je břidlicový plyn další na řadě? Současná veřejná debata o něm je bohužel směsicí emocionálních hodnocení a účelově prezentovaných polopravd. Zastánci i odpůrci žijí ve svých „režimech pravdy“ a jejich „diskuze“ je pro veřejnost nutně bezcenná. Jak vypadá takové argumentování?

Zastánci těžby: O nic nejde

Věrohodnosti zastánců břidlicového plynu určitě neprospívá, když tvrdí, že od 40. let dvacátého století, kdy se začalo hydraulického štěpení pravidelně využívat, bylo takto stimulováno přes milion vrtů a proniknutí toxických látek ze štěpeného ložiska do spodních vod se nikdy neprokázalo. Je to sice pravda, nicméně čas od času se stane, že do spodních vod proniknou nežádoucí látky kvůli nehodám nebo nedbalosti na povrchu. To, že hydraulické štěpení proběhlo v pořádku, pak pro místní nebývá velkou útěchou.

Jiný obvyklý argument říká, že zvýšená intenzita nákladní dopravy při vrtání a kompletaci vrtu je záležitost několika týdnů až měsíců a že celková dopravní zátěž je nižší, než v případě zásobování supermarketu (naposledy Miroslav Zajíček z VŠE na kulatém stole k břidlicovému plynu, pořádaném Masarykovou univerzitou). Tento argument je problematický hned v několika rovinách: kromě toho, že lidé spíše přijmou nákladní auto plné vypečených rohlíčků než nákladní auto plné polyakrylamidu (ať už je to cokoliv!), jde o to, že vrtání a kompletace rozhodně nebudou žádná prázdninová aktivita. Jednotlivý vrt sice dlouho netrvá, ale při koncentraci 25–36 horizontálních vrtů na jednu pracovní plochu (drilling pad), budou „konstrukční práce“ na této pracovní ploše trvat tři a půl roku až pět let (zpráva [pdf] Institutu pro energetiku a dopravu Společného výzkumného centra při Evropské komisy , s. 77), přičemž během hydraulického štěpení ke každé pracovní ploše přijíždá (a zase od ní odjíždí) až 250 nákladních aut denně, tedy jedno za zhruba šest minut (zpráva [pdf] Institutu pro energetiku a dopravu, s. 110).

A druhá strana?

Odpůrcům břidlicového plynu zase nepomáhá, když dopady těžby na krajinný ráz demonstrují na obrázcích wyomingského pole Jonah (například zde). Bohužel, na Jonah se netěží břidlicový plyn (shale gas), ale plyn z málo propustného pískovce (tight gas). Jeho těžba se vyznačuje tím, že z jedné pracovní plochy je možné obsáhnout geograficky výrazně menší plochu – jinými slovy, je potřeba mnohem více pracovních ploch na povrchu. A zadruhé, ta poušť už tam byla.

Pole Jonah. Zdroj Ecoflight

Stejně tak je obtížně obhajitelný i argument, že v rozsáhlých pustinách USA se těžba snadno schová a na nikoho mít vliv nebude, kdežto v naší malé, krásné a hustě osídlené zemi by byla katastrofou (např. Petr Pakosta, Václava Domšová). Zde je třeba si uvědomit, že hustota osídlení v České republice je zhruba 140 obyvatel na km2. Barnett shale, jedno z center těžby v USA, se nachází pod čtvrtou největší metropolitní oblastí USA – žije zde 706 obyvatel na km2. (zpráva [pdf] Institutu pro energetiku a dopravu, s. 74). Výjimkou není ani těžba přímo ve městech, nebo dokonce uvnitř univerzitního kampusu. Použitím argumentace ad absurdum se ve věci ničení přírody dostaneme k otázce, zda je některá pitná voda, případně kus přírody cennější než voda nebo příroda jiná. Pokud nám skutečně záleží na ochraně životního prostředí jako takového před zásahy těžařských firem, nebylo by racionálnější bojovat za rozvoj těžby v České republice a obecně v Evropě, kde existují alespoň nějaké zákony na ochranu životního prostředí, místo abychom nadále odebírali ropu a zemní plyn z oblastí na Sibiři, které jsou stejně krásné a pro ekosystém stejně důležité, ale nikdo se tam s nimi příliš nemazlí?

Odpůrcům těžby dále dělá medvědí službu lpění na argumentaci podpořené studií Roberta Howartha o tom, že břidlicový plyn je z hlediska uvolňování skleníkových plynů horší než uhlí. Tuto studii už totiž zpochybnila celá řada výzkumných ústavů včetně Howarthovy alma mater a včetně – Howartha samotného.

O čem se tedy vlastně (ne)bavíme?

Howarth nás správně vede k tomu, že každý jednotlivý prvek energetiky je nutné vnímat v kontextu. Vždy je potřeba poměřovat jednotlivá rozhodnutí nikoliv vzhledem k jejich absolutním důsledkům, ale k jejich reálným alternativám. Rozhodnutí, zda průzkum a těžbu břidlicového plynu povolit, není rozhodnutí o tom, zda zplundrujeme podzemní vody, anebo ne. Je to rozhodnutí, zda si v našich elektrárnách přejeme zpracovávat zemní plyn, anebo něco jiného – tedy atom a hlavně uhlí.

Pro takové rozhodnutí potřebujeme dostatek nezkreslených informací. Aby se obyvatelé a představitelé dotčených území mohli odpovědně rozhodnout, zda by měli mít představu o tom, jak případná těžba ovlivní jejich životy. A to nejen v dobrém – zákonné odvody ve výši 7,5 procenta z tržní ceny vytěženého plynu jdou přímo do rozpočtu dotčených obcí, ale i ve zlém – těžba, stejně jako jakákoliv jiná průmyslová aktivita, nutně přinese havárie a znečištění životního prostředí. O tom, jaký bude jejich rozsah, rozhodne vůle úřadů vynucovat zákonem daná pravidla a povědomí občanů o tom, jak se mají bránit, je-li ohrožena příroda v jejich okolí – například oslovením Ekologického právního servisu, který přesně v těchto záležitostech odvádí velice dobrou práci. To bychom se ale nesměli věcnou diskuzi ukončit ještě dřív, než začne.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (24)

Vstoupit do diskuze
Jan Osička

Jan Osička

Vystudoval mezinárodní vztahy a mediální studia na FSS MU v Brně. Na univerzitě Bilgi v Istanbulu se půl roku zabýval energetickými politikami a transportem zemního plynu. V rámci Programu energetická... Více

Související témata

alternativní těžbabřidlicový plynekologieenergetikafrakovánígeologický průzkumhydraulické štěpeníuhlíveřejná debatazemní plyn
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo