Nízké a jednoduché daně: jak Gottwald vyškolil ODS i TOP 09

Na začátku roku se pokaždé nad smlouvami, fakturami a daňovým formulářem hádám sám se sebou: „Jsi přece uměle*c, ne marketingová prostitutka!“ – „Ale u umělecké činnosti si můžu odečíst jako paušální náklady jen 40 procent, u reklamní 60.“ – „Fakt? Není to letos zas jinak?“ A když se konečně prohrabu ke zdravotnímu a sociálnímu pojištění, znovu naivně doufám, že je to moje poslední přiznání bez jednotného inkasního místa a dalších letitých fata morgán.

Aby se mi to vše letos počítalo, vyplňovalo a odesílalo na účet s předčíslím 721- s ještě kyselejším obličejem, pročetl jsem si dvě knihy o daňovém systému v éře socialismu.

Zatímco porevoluční vlády změnily daňový systém už několikrát a formuláře se mění co rok, komunistický zákon o dani ze mzdy (76/1952 Sb.) vydržel od roku 1953 s menšími úpravami až do 90. let. Měl dvacet stran, chytře podporoval inovace a i ti nejbohatší odváděli ani ne třetinu svých příjmů.

Pravicové recepty stalinistického státu

Mysleli jste si, že rovnou daň vymyslel Vlastimil Tlustý? „V našem daňovém systému, uzákoněném koncem roku 1952, vyjadřují předpisy o dani ze mzdy zásadu, že na společné potřeby státu, včetně nemocenského a důchodového pojištění pracujících, mají pracující přispívat částí svých mezd ve formě daně tak, aby toto zdanění bylo rovnoměrně a spravedlivě rozděleno na všechny druhy pracovních příjmů a tím upevňovalo socialistické zásady odměňování práce,“ píše se hned v úvodu sešitu Nová daň ze mzdy.

Doplňme, že stejně jako dnes byla „rovná daň“ spíš abstraktní myšlenka než rovná přímka, která by na grafu vyrůstala z bodu 0,0. Sto čtyřicet tarifních pásem zní děsuplně, díky přehledné tabulce ale mohla účetní JZD Velké Kapušany spočítat odvody za celé družstvo dřív, než bys řekl živočišná výroba. Daně vykazují jen mírnou progresi, podobné té, kterou dnes vytváří sleva na poplatníka. Když odhlédneme od zcela minimálních příjmů, pohybuje se sazba mezi deseti a dvaceti procenty:

To ještě ale není konec počtů, protože se daň zvyšuje na dvojnásobek poplatníkům, kteří nevychovávají děti, naopak se snižuje živitelům velkých rodin, invalidům a vdovám. Nejvyšší možná sazba, kterou jsem ve velké tabulce s praktickými příklady našel, tak činila třicet procent.

Ale pozor, těch třicet procent bylo včetně příspěvků na zdravotní a sociální pojištění. Ano, v padesátých letech fungovalo mytické jedno inkasní místo. Stát, který popravoval vlastní občany, jim aspoň dal to pohodlí, které jim moderní správa ne a ne dopřát: jeden formulář, jednu složenku.

Vzhledem k dnešnímu vnímání toho, co je levicové a co pravicové, zarazí taky fungování „sociálního státu“ v gottwaldovském i pozdějším Československu. Pomoc v nouzi totiž fungovala jako sleva na dani, nikoliv dávka.

Trochu z jiné strany šli soudruzi i na podporu inovací: „Od daně ze mzdy jsou osvobozeny: odměny poskytované v rámci platných předpisů zaměstnancům za vynálezy a zlepšovací náměty až do částky 20 000 Kčs za každý vynález nebo zlepšovací námět (…).“ Systém tedy na rozdíl od dnešního stavu preferoval úlevy namísto dotací. Pravda, ony úlevy se týkaly příjmů ze státních peněz – to už se ale dostáváme k důvodům, proč stroj času pro tentokrát nezapínat.

Otrokářský stát nepotřebuje daně, uzavřená ekonomika příliš pravidel. Entropie ale stejně narůstala

Pokud si už pobroukáváte písničku Mňágy a Žďorp s refrénem „zlaté časy v třiapadesátém“, musím ten nostalgický mrak rozehnat.

Chce to už trochu představivosti, ale stát za vybrané peníze poskytoval (ještě) horší služby než dnes. Od zdravotnictví, přes právní systém, dopravu až po vzdělávání. A běda, když jste se na tom něco rozhodli kritizovat.

Pak se z vás snadno mohl stát jeden ze statisíců otroků, kteří především v padesátých letech vylepšovali stav rozpočtu. Pétépáci, muklové v dolech, ale taky vojáci základní služby dělali práce, za které by liberální demokracie musely platit nadprůměrné mzdy. A na ty někde vybrat.

Zákon o dani ze mzdy v roce 1953 pochopitelně neřešil živnostníky, jen okrajově se věnoval dvojímu zdanění „krajánků“ a vůbec, byl tak krátký i díky tomu, že reguloval už tak dost jednoduchý svět. Jak ukazuje kniha Daň ze mzdy z roku 1983, zákon a ministerské vyhlášky za třicet let přece jen nabobtnaly, protože najednou musely konkrétně pitvat takové prkotiny jako zdanění Mongolů a Laosanů, režijních příplatků nebo souběžných důchodů. Entropie vždy roste.

Relativně nízká daň z příjmu ve srovnání s dneškem byla nakonec vyvážena skutečností, že stát ani nemusel vyměřovat firemní daně nebo DPH – tak totiž fungoval samotný zisk z podniků, zboží a služeb, protože státu patřily.

Pročež není důvod plakat, že to dřív bývalo lepší. Jestli ale reformní vláda do roku 2014 vůbec stihne představit daňový systém nezaplevelený výjimkami a vytvořit jednotné inkasní místo, vzpomeňme si, že podobný luxus získali Čechoslováci v roce, kdy se do kina chodilo na Pyšnou princeznu a Dovolenou s Andělem. Přesto schválně: kolikrát asi na tiskovce použije ministr financí slova „moderní“ a „revoluční“?

Josef Štefánek a kolektiv: Nová daň ze mzdy. Vydalo nakladatelství Orbis v roce 1953.

Vladimír Burda: Daň ze mzdy. Vydalo nakladatelství Práce v roce 1983.