Mít vše sbaleno

„Je jaro, mládí nám tu randí, hormony pracují, všechno se to v přírodě páruje. Jenže tady nám jak se zdá někdo přebývá. Ať počítám, jak počítám, jedna dvě…“ – „Víš co, Sašo? … Potřeboval bych doporučit nějakou knížku o balení. Neznáš?“

Pokud nechcete být ve svátek zamilovaných přistiženi sami, je poslední chvíle s tím něco udělat. Vytáhneme si tedy z knihovny jednu starší, ale stále aktuální, bezmála pětisetstránkovou bichli: Hra: Průnik do tajné společnosti mistrů svádění od Neila Strausse. Nakonec zjistíme, že do knižní rubriky ekonomického webu zapadá víc než některé knihy studovaných ekonomů. Ale popořadě: nejdřív to párování.

Nelichoťte. Negujte

Neil Strauss píše pro Rolling Stone a The New York Times. „Autobiografický“ román Hra z roku 2005 popisuje jeho dlouhou reportérskou cestu do světa „pickuperů“, mužů posedlých flirtováním a sváděním. Světa, který jej pohltil, proměnil, zničil a zas vyhodil zpátky. Autobiografii vkládám od uvozovek proto, že když ve skutečném životě náhodou potkáte někoho, kdo si stejně jako hlavní postava slavnějšího románu Klub rváčů říká Tyler Durden a v jakési vile budujete spolu s dalšími pošuky komunitu mužů hledajících svou novou roli ve stále ženštějším světě, je to až příliš podezřelých náhod najednou. Strauss se sice dušuje, že by mu na to nestačila fantazie, spíš než jeho příhodám bych ale věřil tomu, že mi ráno zavolají z Ferrari, jestli nechci vystřídat Felipeho Massu.

Budiž, nemusí to být pravda, hlavně, že je to dobře vymyšleno. Nelákal jsem vás ale na příběh, spíš na nabrnkávací finty. Ty jsou tu určeny výhradně mužům, i když by teoreticky měly zabírat i opačně. Strauss jich vysype jen tak mimoděk z rukávu desítky, a co můžu na základě mých chatrných zkušeností posoudit, fungují. Abych autorovi nezkazil kšefty, prozradím jen tři:

Nelichoťte. Negujte. „Neg není ani kompliment, ani urážka – je to něco mezi: neúmyslná urážka nebo nejapný kompliment. Účelem negu je nahlodat ženinu sebedůvěru a zároveň aktivně projevit svůj nedostatek zájmu o ni, kupříkladu upozorněním, že má na zubech rtěnku, nebo nabídnutím žvýkačky poté, co promluví.“ Pozoruhodné je související doporučení – nosit v kapse nit, kterou kdykoliv můžete ženě položit na rameno – a pak se jí zeptat: Jak dlouho ji tam máš?

Při flirtování se nevyptávejte. Ano, každý rád žvaní sám o sobě. Je ale lepší vyměňovat si věty v oznamovacím způsobu. Tak se totiž baví kamarádi: uvolněně, plynule, nikdo nikoho nikam netlačí. Aspoň ne okatě.

„Žena chce dostávat příkazy, chce bejt manipulovaná. Chtějí to skoro všechny.“ Čtenáře a čtenářky citlivé na sexistické řeči snad uklidní doplnění, že to jistě není ryze feminní vlastnost – na jasné povely zbavující pochyb a nejistoty reagují příznivě i metrákoví chalani. Čímž se dostáváme k širším souvislostem.

Jak se z polovičního člověka stát člověkem kompletním

I když jsem Hru četl v papírové podobě, pod slovy mi přímo naskakovaly odkazy do knih o produktivitě a „hackování života“, které jsem na Finmagu recenzoval dřív. Hlavně na Čtyřhodinový pracovní týden a Čtyřhodinové tělo Tima Ferrisse. V první z nich tenhle ztřeštěnec radí: pokud chcete začít žít mimo šablony, prostě se položte na chodník uprostřed rušné ulice a jen si tak lebeďte. Když se vás někdo zeptá, jestli nepotřebujete pomoci, odmítněte. Strauss do románu vkopírovává podobné návody z tajného (rozuměj: smyšleného) diskusního fóra baličů. Muž s přezdívkou Rasputin radí: „Měsíc se nesprchuj ani nehol, dokuď nebudeš smrdět jako kanál. Pak choď dva tejdny po ulici v ženskejch šatech a v brankářský masce, ke který budeš mít zepředu přidělanýho robertka. Takhle jsem to udělal já a od tý doby se mi strach z veřejnýho ponížení dá se říct vyhejbá.“ Uživatel Žonglér má jiné tipy: volat na náhodná čísla s prosbou o doporučení zajímavého filmu, případně prosit somráky o pár drobáků.

Tím, že Hra předpokládá existenci univerzálních a jasně popsatelných, v podstatně algoritmizovatelných pravidel svádění, připomíná Mít vše hotovo, které stejnou službu prokazuje těžce krotitelné duševní práci. Ostatně, knihy o produktivitě i balení řeší stejná témata: strach z neúspěchu a z odmítnutí, z nejistoty a neurčitosti, z vlastního selhání. Vzpomenete si tedy i na motivační Válku umění či na Setha Godina a jeho přístup „prostě do toho šťouchejte, ať uvidíte, co to udělá, a ničeho se nebojte“. Nebo naopak na jedovatého marxistu Slavoje Žižka a jeho posměšnou rovnici Můžeš = Musíš. Třeba nad doporučením, že se nemáte ukájet sami a raději si všechnu energii šetřit na skórování „tam venku“. Nebo při nástupu baličsky nemotorného autora do kurzů svádění: „Stanout před těmito lidmi znamenalo ukázat na sebe a přiznat, že jsem jen polovičním člověkem.“

Výzva: Hacknout svádění jako baseball. S chytrými telefony a databází

Na první pohled banální knížka vede k dalším a dalším myšlenkám. Ty moje se všechny aspoň trochu týkaly podnikatelských nebo alespoň autorských příležitostí. Například: proč je takový nepoměr mezi objemem balící literatury pro muže a té pro ženy? „Chlap má udělat první krok!“ vytasíte bravíčkové moudro. Snad už není rok 1992, a hlavně: lehce či silněji maskulinně naladěná není jen samotná „pickup literature“, ale i takový Tim Ferriss. Když se přitom podíváte na seznam jeho facebookových příznivců, zjistíte, že se o čtyřhodinová těla či pracovní týdny zajímají ženy přinejmenším poloviční měrou. Můj návrh: napište někdo knihu o seznamování či sebezdokonalování, ve které bude chybět generické maskulinum, ale taky připitomělé zmínky o „vědomém ženství“. Třeba se po ní zapráší. (A pokud už nějaká existuje, pak mi o ní prosím dejte vědět, protože jsem ji trestuhodně minul.)

Mobilní aplikace podporující produktivitu, usnadňující plánování úkolů či – v terminologii Mít vše hotovo – „sběr“ informací dominují žebříčkům nejstahovanějších a nejprodávanějších na všech platformách. V závěsu jsou nástroje, které vám změří, kolik jste uběhli a kolik kalorií spálili. Stále tak kroužíme kolem našich témat. Zato balící aplikace samotné? Nespočet nesmyslných devětadevadesáticentových investicí do seznamů „osvědčených hlášek“ a podobné fórky nedomrlých programátorů. Nedá se dohromady pár hlav z humanitních a technických oborů a nevymyslí něco lepšího? Radikálně lepšího?

Pomoci by snad mohl jeden buzzword: big data. Filozof David Weinberger tvrdí, že znalostem se nejlépe daří v síti. Dobře vytvořená a důkladně naplněná databáze balících „tahů“ může být na baru úspěšnější než Vojta Kotek vykoupaný v pižmu a paviáních feromonech. Nevěříte? Film Moneyball ukazuje, jak ekonom Peter Brand „hacknul“ pomocí dat baseball: zjistil, že se v některých konkrétních situacích bude týmu sestavenému z podceňovaných hráčů dařit lépe než bandě předražených talentů. V čem by se zvaní na drink mělo lišit od nadhazování? Ostatně metafora první, druhé, třetí a čtvrté mety zlidověla i v zemi, kde je baseball tak málo rozšířený, že ligu vyhrává Brno…

Kniha Hra je už sedm let stará. Napsal ji „gonzo“ novinář. Tedy reportér střihu dvacátého století, co se nespokojí s pozorováním – trochu si přibarvuje, rád a často vstupuje do děje. Skvěle se to čte. V poslední dekádě ale můžeme sledovat, jak tenhle divošský přístup v žurnalistice, osobní i týmové produktivitě, fyzické kondici i duševní hygieně a nakonec i v politice ustupuje vědeckému managementu a tvrdým datům.

Zůstane lidská intimita této tyranie ušetřena?

Deep Blue porazil Kasparova před patnácti lety. Převálcuje někdy nějaká mobilní aplikace Leonarda Cohena? Hra nečekaně vyniká právě v tom, že nám i na to dává inteligentní odpověď: „[U]vědomte si, že ženskou nejlíp sbalí ten, kdo má na práci něco lepšího než balit ženský. Některý chlapi hoděj za hlavu všechno – školu, práci, dokonce i holku –, jen aby se naučili hru. Všechny tyhle věci z vás ale dělají celýho člověk [sic] a zvyšujou v očích opačnýho pohlaví vaši přitažlivost,“ píše Strauss. Haleluja sláva: člověk má ještě naději.

Neil Strauss: Hra. Průnik do tajné společnosti mistrů svádění. Vydalo nakladatelství Argo v roce 2007. Překlad: Lukáš Houdek. 472 stran, 389 Kč.