Mediální dieta? Já vím

Obálka knihy The Information Diet. A Case for Conscious Consumption (Informační výživa. Argumenty pro střídmou konzumaci) nepřipomíná štítek z obalu od jídla jen náhodou. Programátor, blogger, podnikatel a aktivista Clay A. Johnson vás už odtud informuje o tom, že:

„Jedna porce obsahuje…

• 52 827 slov (doba čtení: 267 minut, 74 % doporučené denní dávky)
• 9 % historie
• 18 % příběhů
• 10 % vědeckých výzkumů
• 27 % názorů
• 2 % vládních dat
• 32 % rad a doporučení
• 2 % poznámek a citací“

… a tak dále. Usnadnil mi tím práci s představováním struktury i hlavního motivu knižní novinky: informace i jídlo jsou podle Johnsona stále levnější, hojnější a pohříchu i méně kvalitní. Proto bychom se měli víc starat o to, co že si to do pajšlu i do mozkovny vlastně cpeme.

Špatný obchodní model: zaměstnávat novináře a nabízet nepohodlné pravdy

Ládujeme se totiž hlavně tím, co nám dělá – krátkodobě – dobře: „Výrobci potravin zjistili, že pokud chtějí prodat hodně levných kalorií, musí k nim přidat to, po čem lidé baží: sůl, tuk a cukr. Mediální společnosti podobně přišly na to, že se lidé mnohem více chtějí ujistit než informovat. Vždyť koho by zajímala skutečná pravda, když může místo ní slyšet, že ji má přece on sám?“

Johnson tuhle syrovou glosu podkládá ukázkami z pravicové televizní stanice Fox i levicového magazínu Huffington Post. Obě populární média šimrají své diváky a čtenáře u kulek: svět se řítí do záhuby, ale bohužel to víte jen vy, my, a ne ti hrozní demokrati/republikáni, kvůli kterým se to děje. Vy s námi – my s vámi. Laciný informační škrob.

Ne že by magnáti cíleně usilovali o to zblbnout lidi – ale nabízet publiku intelektuální výzvy, nedejbůh je nutit přehodnocovat svůj pohled na svět, je prostě špatný obchodní model. A víte, který je ještě horší? Zaměstnávat opravdové novináře: „Industrializace informací dělá novinářům to, co industrializace zemědělství provedla farmářům. Aby se z každého kousku obsahu vymáčklo co nejvíc peněz, drahé žurnalisty střídají davy špatně kvalifikovaných, ale zato mnohem levnějších elévů.“

Jedním z důsledků je v podstatě tolerovaná praktika zvaná churnalismus, spočívající v označování jen zlehka přeformulovaných tiskových zpráv za autorské články. A vrcholem pak, když The Guardian otiskne bez uvedení zdroje fámu z recestistického webu Gullible – anebo podobným způsobem uletí kterékoliv jiné seriózní médium a přepublikuje třeba fiktivní zprávu z The Onion.

Moderní potravinová výroba nám tedy dává prázdné kalorie, moderní mediální výroba zase prázdné bajty. I ty způsobují obezitu – tu informační. Johnson jako příklady nemocných uvádí nebožáky, kteří nebyli málo informovaní, ale protože sledovali jen svou názorovou bublinu, stihl je horší osud než leckteré neinformované tupany. Třeba lidi, kteří odešli z práce, aby mohli obracet ostatní na křesťanství, neboť na základě „informací“ počítali s druhým příchodem Krista na zemi loni v květnu.

Kdo by teď čekal od někdejšího vedoucího ajťáka kampaně demokratického kandidáta Howarda Deana řešení v podobě státem financovaných veřejnoprávních médií, toho Johnson překvapí: „Problém není nadbytek informací. Ale to, že jich příliš mnoho spotřebováváme.“ Jsme to my, kdo čte blbé články a kliká na reklamy vedle nich. A právě my, kdo nás může zachránit.

Půst je romantický, ale škodí zdraví

V posledním roce jsem vyzkoušel skoro všechny autorovy tipy a teď mě skoro mrzí, že jsem si na to musel přijít bolestivě sám. Pokud se chcete stravovat kvalitními informacemi, držte se hlavně těchto zásad:

• Dávejte přednost lokálním zprávám před globálními. Na jejich základě totiž můžete snáz udělat něco konkrétního se svým životem i svým okolím – a právě proto snad média sledujete, ne?
• Tak jako se asi necpete pouze rohlíky, měli byste baštit i co nejpestřejší informační stravu. Sepište si list svých přesvědčení a pak je konfrontujte s nejlépe argumentujícími zastánci opačných názorů. Čím humornější oponenty si najdete, tím méně úzkosti budete muset při korekcích svých názorů překonat. Johnson dále doporučuje sledovat weby Khan Academy, TED a Kickstarter, které výtečně rozšiřují obzory.
• Podobně jako je módou kupovat potraviny přímo od sedláků, snažte se získávat informace přímo od zdrojů. Otravujte svoje politiky s dotazy. Dejte si ten čas proklikat se povinně zveřejňovanými úředními informacemi. Ovládněte základy dolování a vizualizace dat. Čtěte návrhy zákonů a smluv a záznamy zasedání. Divili byste se, kolik se toho – i bez zlé vůle či spiknutí – ztratí v překladu.
• Stejně jako je tomu u jídla, ani informační půsty nemají dlouhodobý význam. Jen se ztýráte a o to bezuzdněji si pak zas budete dopřávat. Důležité je najet na trvale udržitelný zdravý režim.

„Za války jsme nemohli, teď můžem“

Poslední kapitola, navrhující společenské změny, ztrácí tempo a Johnson kličkuje mezi nápady, které by mohly něco změnit, ale taky možná ne. To je ostatně i případ tabulky „výživových hodnot“ z obálky. Informační boxíky na obalech potravin totiž podle autora stejně účinkují jen na vzdělanější zákazníky, a to navíc nijak slavně. Takže by podobné informace o tom, že je levný plátek z půlky nacpaný reklamou a z druhé půlky „churnalismem“, nikomu nepomohla.

Na rozdíl od knih stejné krevní skupiny, jako je Kahnemanovo Rychlé a pomalé myšlení nebo Opilcova procházka Leonarda Mlodinowa, Informační výživa informuje jen tak na devadesát procent. Ve zbylých deseti podobně jako Fox či Huffington post ujišťuje: vy vlastně nejste hloupí, to spíš ti skalní političtí fandové, co sledují vyhraněná názorová média a reklamou obskládaný škvár. Jenomže jak autor připomíná, informační obezita je na rozdíl od té fyzické neviditelná. O to víc by měl stejně jako Kahneman a Mlodinow nabízet čtenáři pasti a chytáky, kterými by dal nahlédnout na jeho vlastní narůstající informační pupek.

Přes tyhle drobné výtky si přeju, aby Informační dieta vyšla česky, stejně jako chystané Rychlé a pomalé myšlení. Už dlouho mám takovou soukromou teorii, že tak jako obecný nedostatek za druhé světové války zkazil mnoha Čechům životosprávu, tak i informační temno socialismu pokřivilo jejich vztah k médiím. Mně známí pamětníci okupace a náletů, nemluvě o koncentrácích a nuceném nasazení, často trpěli až hysterickým odporem k vyhazování dávno prošlého jídla a naopak manickou touhou užívat si ve stylu populárního dialogu ze Svěrákovy Obecné školy: „Že vy to snesete tak tlustě namazaný?“ – „To víte. Za války jsme nemohli, teď můžem.“

Podobně lidé mediálně odkojení Československou televizí a rušenou Svobodnou Evropy odmítají filtrovat informace, které stále vnímají jako vzácné zboží. Hltají vše. Hledají jinotaje tam, kde nejsou. Neznajíce mechanismy fungování mediálních domů se pídí po spiknutích: Proč toho Paroubka nikam nezvou? Proč teď dlouho nikde nevyšly žádné průzkumy preferencí?

A především: mnoho Čechů si doteď neuvědomilo, že by zprávy měly být čímsi, co pokládá základ praktické činnosti. Spíš je vnímají jako námět k pivním litaniím. I v mém relativně vzdělaném okolí tak většina lidí vyhledává spíš zkazky o vykutálených Řecích šidících sociální systém než méně emočně nabité, zato naléhavější informace o tom, že jim starosta jejich vlastní městské části nechá vykácet park nebo nakoupí počítače za takové ceny, že by se styděli i falešní slepci ze Zakynthosu.

Že jen nechcete dopadnout jako zbídačení Řekové? Tak vyřaďte ze svého informačního jídelníčku gyros a ouzo a čenichejte radši po čerstvých plodech okolo své chaloupky. Co s nimi dál, to už vám vysvětlí Johnsonova dietní kuchařka.

Clay A. Johnson: The Information Diet: A Case for Conscious Consumption. Vydalo nakladatelství O’Reilly Media v lednu 2012. 160 stran, 12 dolarů.