Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Proč je tak těžké přiznat chybu a tak snadné vzít na sebe vraždu

Michal Kašpárek
Michal Kašpárek
27. 9. 2012
 8 366

Čerstvě přeložený bestseller vám ukáže vaše vlastní „slepá místa“, kde se zdravý rozum i morální hodnoty krčí před potřebou vidět ve svých rozhodnutích nějaký smysl.

Proč je tak těžké přiznat chybu a tak snadné vzít na sebe vraždu

Před třemi lety jsem si koupil sportovní koloběžku. Najezdil jsem na ní nějakých sto kilometrů – z kopce jede moc rychle, do kopce vůbec, dvanáctipalcové přední kolo ustřelí na kdejaké šišce, nízký rám nepřejede přes obyčejný obrubník – a tak na půdě kolobrnda odpočívá s účtem taxikářských padesáti korun za kilák.

Blbej, žejo? Ale přesto: náramně jsem si tehdy tu koloběžku chválil. Jak dobře jsem si ji vybral, jak krásně se na ní jezdí, jak přirozený pohyb to odrážení je, o kolik skladnější je takový vehikl oproti normálnímu kolu. Že jsem na ní skoro nejezdil? Prostě nebylo dost příležitostí a času. Za to jsem přece nemohl.

Ve vynikající knize Chyby se staly (ale ne mou vinou) bych zapadl do plejády lidí, kteří sice projevili dostatek reflexe na to, aby připustili omyly a chyby – neměli ale odvahu přiznat, že to byly omyly a chyby jich samotných. Státníci ženoucí své země do nesmyslných válek, vyšetřovatelé a prokurátoři posílající do vězení nevinné lidi, partneři rozkližující své vztahy v domnění, že oběť jsou oni. Vítejte ve světě, kde v jádru zdravá lidská schopnost lehce si poupravit realitu přestala být funkcí duševní hygieny – a namísto toho působí učiněné ekologické katastrofy.

Seriál „A vy zase bijete černochy“, pokračování tisící tří sté padesáté

Sociální psychologové Carol Tavrisová a Elliot Aronson vás provezou po podobných zákoutích lidské mysli jako Daniel Kahneman, Nassim N. Taleb a Leonard Mlodinow. Dělají to ze všech nejčtivěji – u popisu soudních případů přestanete napětím dýchat, jindy budete mít zase chuť knihou praštit, jakých že šlendriánů se lidé dokážou dopustit a ještě se vymlouvat. Autoři si zaslouží bod i za odvahu přiznat vlastní „slepá místa“. Když si Aronson mezi dvěma domy na prodej zvolil ten u jezera, hned si uprostřed ledna pořídil i kánoi, aby mu tak výběr nemovitosti dával větší smysl. Tavrisová si zase dlouho živě vzpomínala na to, jak jí tatínek čítával z jedné knížky – která ovšem vyšla až rok po jeho smrti.

Nejvíc pozornosti ze všech „slepých míst“ se tu dočká sebeujišťování. To zahlazuje „kognitivní disonance“, čili „stav napětí, který nastane pokaždé, když nějaký člověk zastává dvě kognice (myšlenky, přístupy, přesvědčení, názory), které jsou psychologicky v rozporu(…)“ Třeba: koloběžka je supr – ale nejezdím na ní. Nebo: je hloupost kouřit – ale kouřím dvě krabičky denně. A tak si v takových chvílích namlouváme nesmysly tlumící rozpory. Já. Vy. Všichni. Dětinsky odmítáme informace, které jsou v nesouladu s naším přesvědčením. Naopak věříme úplným absurditám. Americký prezident Franklin D. Roosevelt se za druhé světové války uchýlil k hrozivému kroku a umístil sto tisíc nevinných Američanů japonského původu do internačních táborů, protože se bál projaponských sabotáží. Že k tomu podezření neměl jediný přímý důkaz? Hleďte na tu mentální plastelínu: „Právě fakt, že k žádné sabotáži nedošlo, je indicií, jež znepokojivě potvrzuje fakt, že k takové akci dojde.“

No dobře, chyby se dějí. Proč je tedy tak těžké si je přiznat a omluvit se? Tavrisová a Aronson nabízejí působivou metaforu pyramidy. Před zkouškou stojí dva studenti na jejím vrcholu: v názorech na opisování jsou si velmi blízcí. Pak ale jeden souhrou okolností opíše nějaké odpovědi – zatímco druhý ani nemá jak. Oba pak začnou klesat po své straně pyramidy dolů: první je den ode dne přesvědčenější, že stejně opisují všichni, takže o moc nešlo, zkouška byla zbytečná a tak dále. Z druhého se bude postupně stávat militantní zastánce myšlenky, že je plagiátorství neospravedlnitelné. Čím víc energie vložíme do zahlazování kognitivních disonancí – do budování obrazu sebe sama jako toho, kdo dělá správná rozhodnutí – tím obtížněji nakonec přiznáme chybu a změníme názor.

O to hůř, když nám se sebemystifikací pomáhají ostatní. To můžou dělat buď vědomě a cíleně: Albert Speer v knize vzpomíná na to, jak v šílenství Třetí říše prostě ztratil pojem o realitě. „Jak přimějete čestného člověka, aby ztratil svůj etický kompas? Necháte ho dělat postupně jeden krok za druhým a o zbytek se postará sebeospravedlňování,“ shrnují autoři. Taky ale za někým můžete plavat k morálnímu dnu, aniž by o tom ten člověk vůbec věděl: „Při prověřování zdokumentovaných případů násilí na vězních [John] Conroy zjistil, že téměř každý policejní nebo armádní důstojník, s nímž prováděl rozhovor – ať už se jednalo o Brita, Jihoafričana, Izraelce nebo Američana – ospravedlňoval své metody fakticky tvrzením, že naše mučení není nikdy tak tvrdé a životu nebezpečné jako u těch druhých (…)“

Není to jediná skvrna na – zdánlivě tak příkladném! – fungování práva v západních zemích. Sám jsem během těch několika hodin mezi přečtením knihy a usednutím k editoru raději docela vytěsnil děsivou informaci, která mě pak v poznámkách vylekala podruhé: „[S]tudie případů vězňů, kteří byli později jednoznačně zproštěni viny, zjistily, že patnáct až dvacet pět procent z nich se přiznalo ke zločinům, které nikdy nespáchali.“ Slabší povahy nebo podezřelí znavení mnohahodinovým výslechem můžou disonanci mezi vlastním přesvědčením o své nevině a návodnými otázkami policejního komisaře překonat i tak, že si prostě vytvoří nové vzpomínky. V měkčí variantě pak uvěří tomu, že na čin jednoduše zapomněli. Výsledek je stejný: nevinní lidé ve vězení, zločinci na svobodě. Častěji, než si myslíte.

K čertu s Freudem

Tavrisová a Aronson nabízejí znepokojující dokument o tom, čeho všeho jsou schopni obyčejní, slušní, milí lidé. Jakých že chyb se dopouštějí ti, od kterých čekáte ochranu: lékaři, psychiatři, policisté a soudci. A co všechno udělají proto, aby nikdy nepřiznali omyl. Náročného čtenáře potěší odkazy na vysokou literaturu – Albert Camus si tu podává kliku s Amosem Ozem – a vážné zájemce o psychologii třicet stran (nebývalá desetina knihy) poznámek a odkazů. Fanoušci psychoanalýzy a dalších nevědeckých přístupů ke studiu lidské mysli budou ale muset intenzivně roztočit kolečka sebeklamu, případně bolestivě změnit názory. Autorům se totiž daří dobře vysvětlit, proč v oboru dušezpytu neuznávat nic jiného, než experimentální psychologii. Příběhy rodin zničených v 80. a 90. letech regresní terapií, kdy si pacienti pod tlakem poblázněných pavědců „vzpomínali“ na neexistující zneužívání v dětství (tehdy populární způsob, jak vysvětlit duševní potíže dospělých), patří k nejsmutnějším místům už tak dost skličující knihy. I proto, že terapeuti dodnes – samozřejmě… – odmítají uznat rozsah a dopad svých chyb.

Zatímco při popisu tohoto marastu je autorská dvojice, jíž bylo v roce 2007 při vydání originálu dohromady 138 let, „jen“ chytrá a objevná, z popisu možných cest ven zjistíte, že čtete životní dílo dvou moudrých lidí.

Některé poučky jsou vyloženě praktické. Berte prý s nadhledem doporučení lidí, kteří si koupili to, po čem se sami díváte – foťák, auto, koloběžku – protože spíš než objektivních informací se dočkáte sebeujišťování, že oni sami vybrali dobře. „[N]espoléhejte na doporučení: opatřete si data z kontrolovaných experimentů,“ radí autoři. Ty zároveň těší, že stále více policejních stanic natáčí výslechy na video, takže se detektivové musí víc hlídat při pokládání návodných otázek.

Nejcennější jsou ale rady do osobního života. „Potřebujeme mít (…) několik oponentů, kterým věříme, kritiků ochotných prorazit naši ochrannou bublinu tvořenou sebeospravedlňováním a hodit nás drsně zpět do reality, pokud jsme od ní už příliš odtrženi,“ připomíná dvojice – a má pravdu. Stejně jako v tom, že své děti byste měli chválit za snahu, ne za talent a bezpracné úspěchy – protože v opačném případě začnou mylně považovat omyly za doklad svých nepřekonatelných vad; budou se vyhýbat výzvám a házet vlastní chyby na jiné.

Celou kapitolu věnují Tavrisová a Aronson manželství a už jen pro ni byste si knihu měli pořídit: ukazuje, jak nebezpečné je přehlížení vlastních chyb a zveličování nedostatků svého protějšku. Připomíná starou poučku psychologa Johna Gottmana, že úspěšné – jak bychom dnes řekli: dlouhodobě udržitelné – páry mají poměr interakcí pět ku jedné ve prospěch pozitivních. Tedy hodně zjednodušeně: aby vám to klapalo, můžete si dovolit jednu hádku na pět vyznání. A i když zde autoři ujišťují, že přiznat vlastní chyby, objevovat vlastní „slepá místa“ a naopak odpouštět blízkým není snadné, stojí to za pokus: „[L]idé se mohou naučit v každém věku pohlížet na chyby nikoli jako na hrozná osobní selhání, která je nutno popírat nebo ospravedlňovat, ale jako na nevyhnutelné aspekty života, které nám pomáhají růst a dospět.“

Mimochodem, nechcete někdo zánovní koloběžku? Je skvělá, jen na ní nemám čas jezdit.


Carol Tavrisová a Elliot Aronson: Chyby se staly (ale ne mou vinou). Vydalo nakladatelství Dokořán v květnu 2012 v překladu Václava Vitáka, 288 stran, 350 Kč.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (3)

Vstoupit do diskuze
Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

Po studiu žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě prošel MF DNES a redakcemi Computer Pressu. Mezi lety 2009 a 2016 byl na volné noze, od roku 2017 do jara 2021 vedl Finmag.cz a editoval tištěný... Více

Související témata

Albert CamusAmon OzCarol TavrisováDaniel KahnemanElliot Aronsonexperimentální psychologieJohn Gottmankognitivní disonanceLeonard MlodinowmanipulaceNassim TalebpsychoanalýzaSigmund Freudsoudní moctrestní právo
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo