Kdo prohraje bitvu o Egypt?

Husní Mubarak půjde od válu do konce roku, ne-li měsíce či týdne. Znovu už kandidovat nebude a prezidentské křeslo po něm nepřevezme ani jeho syn Gamal, který byl k této funkci vychováván a který nedávno prchl do Londýna.

Armáda je základ státu

Hráčem, který bude mít při určování egyptské budoucnosti největší slovo, je dnes armáda. Lidé ji respektují, v káhirských ulicích jí provolávali slávu. Vojáci rozhodně nebudou střílet do mírumilovných demonstrantů, jen aby udrželi u moci režim, který už stejně stojí jednou nohou v hrobě. Snad jen pokud by na ně začali střílet provokatéři, vyčistili by náměstí Osvobození stejně, jako vyčistili Číňané náměstí Nebeského klidu.

Pro armádu je nicméně životně důležité, kdo bude v Egyptě vládnout a v rámci jakého režimu, přičemž klasická západní demokracie, tedy jeden občan, jeden hlas, se jí do krámu příliš nehodí. Egyptská armáda, stejně jako ta turecká, se považuje za ochránce a opatrovníka národa. Z jejích řad se rekrutovali všichni čtyři prezidenti, kteří Egyptu vládli od puče roku 1952 – Naguíb, Násir, Sadat a Mubarak.

Armáda také již déle než 30 let pobírá 1,2 miliardy dolarů ročně od Spojených států. Američané jí dodávají zbraně. Má navíc i klíčový zájem na „studeném míru“ s Izraelem. Ten trvá od roku 1973 a díky němu získal Egypt zpět Sinajský poloostrov, jakož i pozici lídra umírněného arabského světa a významného spojence Spojených států. Egyptská armáda si je rovněž vědoma toho, jak dopadli íránští generálové po pádu šáha a co se děje s generály v Turecku, kde islamistická vláda premiéra Erdogana pomalu, ale jistě oslabuje roli armády coby rozhodující politické síly v zemi. Svou kůži tudíž neprodá zadarmo, pročež se může přiklonit ke dvěma bývalým generálům, které prezident Mubarak nedávno jmenoval do funkcí viceprezidenta a premiéra.

Jejím hlavním rivalem je Muslimské bratrstvo. Nejstarší islámské hnutí na Blízkém východě, nejjednotnější odpůrce režimu. Je jisté, že bude vlivnou součástí egyptské budoucnosti, ať už coby jedna z koaličních stran, nebo lídr opozice. Davy v Káhiře a Alexandrii se sice shodují na tom, koho v Egyptě nechtějí, ovšem Muslimské bratrstvo ví přesně, jaký stát a režim by chtělo v zemi vybudovat.

Jsi pokrytec, Západe

Proč Mubarakův pád znamená porážku i pro Spojené státy a Izrael? Inu, protože v každých svobodných a férových volbách na Blízkém a Středním východě získá většinovou podporu ten, kdo se od těchto dvou států bude distancovat. Pokud jde o Ameriku a Izrael, není o názoru „arabské ulice“ sebemenších pochyb. A čím svobodnější volby, tím více se její vůle promítne do výsledků.

Proč nás ale Arabové nenávidějí?

Určitě ne pro naši svobodu slova, svobodu tisku, svobodu shromažďování či svobodné volby. Vždyť právě kvůli nim dnes lidé v Egyptě umírají. Právě kvůli nim nás Egypťané vyzývají, abychom přestali stát za Mubarakem a postavili se na jejich stranu. Kdepak, Arabové nás nesnášejí nikoli proto, že se těšíme jistým svobodám, nebo proto, že je do omrzení poučujeme o demokracii. Nesnášejí nás proto, že jsme v jejich očích pokrytci, kteří kážou vodu a pijí víno.

Arabové tvrdí, že podporujeme despoty, kteří jim upírají občanské svobody. Tvrdí, že donekonečna kážeme o lidských právech, a přitom na muslimské státy uvalujeme nelidské sankce, jako v případě embarga na Irák, které trvalo dvanáct let a které zavinilo smrt půl milionu dětí. Tvrdí, že zneužíváme svou vojenskou sílu a napadáme státy, které na nás nikdy nezaútočily.

Tvrdí, že dodáváme Izraeli zbraně, díky nimž pak Izraelci utiskují Palestince, a že oběma národům neměříme stejným metrem. Odsuzujeme útoky na Izrael, ale když na Libanon padají pět týdnů bomby nebo když si útok na Gazu vyžádá 1 400 obětí a další tisíce raněných, většinou civilistů, sedíme s rukama v klíně a ani nedutáme.

Je to jejich svět

Je na tom něco pravdy? Nebo jde jen o pustou arabskou propagandu?

Izrael ztratil spojence v Turecku, v Bejrútu se dostal k moci Hizballáh a Palestinská samospráva ztratila díky WikiLeaks u svých lidí veškerou důvěryhodnost, když se ukázalo, že celou dobu jen podlézala Spojeným státům. A teď musel Izrael strpět další ránu – ať už vzejde z egyptské revoluce jakýkoli režim, bude vůči němu téměř jistě mnohem méně vstřícný než ten Mubarakův.

A co se Ameriky týče, pokud nás z Blízkého východu vyženou, nebude to ani nezasloužené, ani žádná tragédie. Je to koneckonců jejich svět, ne náš.

Text byl publikován na blogu http://buchanan.org/

Do češtiny přeložil Aleš Drobek

Foto: profimedia.cz