Energetika, ekonomika a životní způsob

Čeká nás zlatá éra fosilních paliv, nebo ne? Tuto otázku si měl položit každý, kdo si přečetl vpravdě provokativní článek Michaela Linda. Čtenáři amerického magazínu Salon, kde článek v původním znění vyšel, nenechali na Lindovi nit suchou. Obdobně Linda nikterak nešetřil ani člen redakce Salonu Andrew Leonard. Avšak Michael Lind nezůstal nikomu nic dlužen. Z vyhrocených tezí jeho původního článku, nedotažené logiky, dvojího metru a dalších indicií bylo lze tušit jakous záludnost a potměšilost. A taky že ano. Záměrem každé cílené a dobře míněné provokace je v prvém sledu vzbudit emoce, jež v druhém sledu rozpoutají vášnivou diskusi. Lind upřesnil, že nenapsal obhajobu, nýbrž rozbor, analýzu situace, což bylo patrné už z otázky, jíž je jeho text uvozen: „Co když...“ Lind rozhodně není popírač antropogenních klimatických změn, nedomnívá se však, že je politicky průchodné zamezit těžbě fosilních, neobnovitelných zdrojů. Jinými slovy, opakuje totéž, co už pár týdnů před ním napsal George Monbiot, novinář deníku The Guardian a ještě do nedávna tmavě zelená ikona.

ČEZká republika

Dosti toho, čeho český národ od velvetového třesku zatím příliš nepobral. Je s podivem, že ač už tu nějaký ten pátek máme – alespoň na papíře – slavnou demokracii, schopnosti diskutovat zdatně, slušně, s otevřenou myslí zde příliš pšenka nekvete. Že by to snad bylo proto, že normalizace ještě neskončila?

Je zarážející, nakolik je český diskurs o energetice zastíněný mračnem jistého státního podniku, jehož vedení je jednou ze dvou mě známých výjimek napříčspektrálního konsensu všech českých parlamentních stran. Tou druhou je Šumava a zlatý brouk (ačkoliv...). Že by to bylo pro filantropické sklony páně ředitele podniku? Pro ty jeho dobré oči? Zcela nepochybně zajisté.

Setřesme nyní, cvičně, při úvahách o energetice chandru zvíci jistého velkozávodu. O slovo se totiž hlásí dvě význačné postavy „světové diskuse“ o energetice, jež nezmiňuji vůbec náhodou; byl to totiž Lind, kdo si s nimi začal.

Mackay a Smil. Dva velikáni

Nezastírám, že tím v mých očích tento na první čtení ropák velmi stoupl; zvažte, zda oprávněně, či nikoliv. Prvním je David J. C. MacKay, profesor přírodní filozofie na katedře fyziky univerzity v Cambridgi, autor mnohými respektované knihy Sustainable energy – without the hot air, která je k mání v plném znění i v internetech, a to dokonce i ve slovenském překladu. MacKay vzal zcela vážně otázku, zda je možné uspokojit stávající energetickou spotřebu prostřednictvím mixu všech možných, dostupných a známých obnovitelných zdrojů energie. Výsledky vám neprozradím já, nýbrž četba knihy Obnovitelná energie s chladnou hlavou. Mimochodem, považuji za ostudné, že čeští environmentalisté tuto knihu nemají mezi nejohmatanějšími ve své knihovně; abych byl přesnější: že jim tam dočista chybí. Možná by pak nepsali svoje variace na Sluneční stát Tommasa Campanelly... A že v tom nejsou sami. MacKay není jen autorem této knížky, ale také hlavním vědeckým poradcem britského vládního Oddělení pro energii a klimatické změny (DECC) a stojí i za tímto úchvatným nástrojem.

Druhým zmíněným je Václav Smil, profesor geografie a ekologie na Manitobské univerzitě v kanadském Winnipegu. Správně tuší, kdo tomuto pánovi přisuzuje české kořeny. Česky hovoří plynule, do USA totiž v roce 1969 odešel až poté, co v Praze vystudoval přírodovědeckou fakultu. Václav Smil je renesanční osobnost s dech beroucím mezioborovým záběrem, hovořící plyně několika jazyky. Kdo oblibuje ankety, nechť Smil svojí 49. příčkou v žebříčku největších světových myslitelů roku 2010, který zveřejňuje časopis Foreign Policy, stoupne v jeho očích. Pravda, zrovna ve vybrané společnosti se neocitl, ale nechť protentokrát anketymilec přimhouří oko.

Co přesně však tento náš krajan stihl za čas svého zámořského působení natropit?  Napsal přibližně třicet knih o energii, energetice, dějinách vědy, vědotechniky a technických vynálezů, zemědělství a produkci potravin, demografických trendech, životním prostředí, živelných a přírodních katastrofách či samostatné monografie o Číně a Americe. Na jeho knihy, z nichž žádná nebyla přeložena do češtiny (česky je dostupná snad jen Smilova disertační práce z roku 1969), s oblibou odkazuje na svém blogu filantrop Bill Gates.  Za 30 let svého vědeckého působení Smil zveřejnil též několik stovek článků, z nichž do češtiny jsou přeloženy rovné čtyři: Smilova poměrně zasvěcené kritika „teorie“ ropného zlomu, přesněji určitého typu traktování této nevyhnutelnosti; varování před nenahraditelností koksu a pojednání o době železné, v níž stále ještě žijeme; několik střízlivých úvah o budoucích zdrojích energie a cos o mezích novátorství v energetice a Obamových velkohubých plánech, to aby pro změnu bezbřezí technooptimisté nebyli příliš na koni.

Idealistům navzdory

Smil klade velmi nepříjemné, zato zcela místné a pádné otázky, které si idealizovaná diskuse klást odmítá. A třebaže je velmi kritický vůči takřečeným obnovitelným zdrojům, kritizuje nikoliv je samotné – ostatně říká, že „miluje fotovoltaiku“ –, nýbrž kritizuje pouze nestřízlivé, neuměřené představy a očekávání, která jejich bezbřezí plédátoři a proponenti mnohdy razí a zastávají. Nezlomnost Smilovy argumentace spočívá v jeho schopnosti mistrně a bryskně počítat, přičemž si mnohdy vystačí s kupeckými počty a skvělou pamětí. Neustále připomíná, že máme příložitosti a možnosti volby. Mimo jiné i proto nerad předvídá a odmítá činit prognózy. Je si velmi dobře vědom omezenosti lineárního stylu uvažování, na němž jsou rozličné predikce začasté pohříchu založeny, ale neméně si je vědom přílišné spletitosti a nevyzpytatelnosti světadění. Smil, vyjma to, že tepe do přepjatých očekávání vůči obnovitelným zdrojům, zároveň stejně nesmlouvavě kritizuje obrovskou plýtvavost ekonomicky bohatých národů, zejména jejich nejzbujelejší podoby: průměrného kanadského a USAmerického životního způsobu.

Velký potenciál spatřuje v šetření energiemi, přičemž s nadsázkou říká, že každý Kanaďan, který na svém domě nemá trojsklenná okna plněná ušlechtilým plynem, patří za mříže. K ekonomice v roce 2009 podotýkal, že kolaps je nevyhnutelný a že už se děje. Na to, abychom si to uvědomili, nepotřebujeme podstupovat úvodní hodiny ekonomiky pro mateřské školky. Musíme vyrůst z růstu, ale neučiníme tak dobrovolky. Budeme toho schopni jedine skrze těžkou zkoušku a nové okolnosti nás přivedou i na nové myšlenky. Jaká je Smilova rada mladým? Čtěte, čtěte, čtěte, úplně všechno, co se vám dostane do ruky. Například kompletní dílo Émila Zoly, Smilovi se to podařilo už dvakrát.

Třebaže se Smilově akribii a erudici vyrovná málokdo, neznamená to, že je nutno s jeho názory bezbřeze souhlasit; beztak by coby výsostný akademik každou kloudnou kritiku přijal s neskonalou otevřeností.

Vstříc energetické gramotnosti

Domníváte se snad někdo, že se o těchto dvou osobnostech v tuzemsku ví? O MacKayovi pár článků vyšlo, ale schválně si zkuste oblíbenou hru s českým vyhledávačem v případě Smila. Vsadím se, že článek, který právě čtete, bude prvním odkazem, který vám bude nabídnut. Ze zbývajícího to budou ledva odkazy na shora odkazované články. Tak mě napadá, když už se pan Roman pustil do záchrany sečtělosti českého národa, zda by taktéž nechtěl přispět ke zvýšení české „energetické gramotnosti“. Já jen, že tady jistí volají po zvyšování základního ekonomického povědomí... Zatímco o těchto halasech si myslím své, investovat do Smila a MacKaye by rozhodně neznamenalo vyhodit peníze oknem. Ostatně jedna gramotnost úzce souvisí s druhou. Pane Romane, co vy na to?