O ctnostech, neřestech a spořivosti

Přiznávám, že tento argument má své kouzlo. Na světě je máloco tak uspokojivého jako veřejné odsuzování morálních poklesků našich sousedů, obzvlášť když máme to štěstí a můžeme se pochlubit velmi vysokou mírou úspor, která jde ruku v ruce s velmi vysokými příjmy.

Tento argument má však i zjevné nedostatky. Tak zaprvé, kdyby se lidé, kteří spotřebovávají hodně, stali stejně ctnostnými jako lidé, kteří spotřebovávají málo, došlo by jednoduše k poklesu globální poptávky, a tím zároveň k růstu nezaměstnanosti. V takovém případě by globální úspory nevzrostly, nýbrž naopak klesly, neboť při rostoucí nezaměstnanosti klesá příjem rychleji než spotřeba.

Zadruhé, naši údajně leniví a hýřiví Američané jsou ve skutečnosti produktivnější a pracují déle než občané téměř všech ostatních vyspělých zemí, včetně těch pracovitých a spořivých evropských. Jinak ovšem tenhle argument odpovídá mnoha našim kulturním stereotypům, jako jsou například představy o divokém životním stylu, dlouhých siestách a uvolněných mravech Španělů a Řeků či mdlé kuchyni, nudném sexuálním životě a ponurých filmech Nizozemců a Němců, kteří proto nalézají uspokojení v práci v kancelářích a továrnách.

Ale je tohle opravdu důvod toho, proč v některých zemích rádi šetří a v jiných rádi utrácejí? Jistěže není. Tento moralistní argument nedává téměř žádný smysl, snad jen ten, že nám přináší jisté vnitřní uspokojení. Každý z nás má jiné individuální preference, a proto někteří lidé spoří víc než jiní, ale jakmile se vypravíme na tenký led zobecňování, musíme být velmi opatrní. Vykazují-li abnormálně vysoké či nízké míry úspor celé státy, individuální preference v tom nikdy nehrají roli. Skutečnou příčinou takových nerovnováh je téměř vždy mezinárodní obchod a celní či daňové rámce, které deformují vztah mezi výrobou a spotřebou.

Proč, to možná lépe pochopíme na příkladu světa, v němž shrneme všechny spořivé země do přihrádky zvané "Německo" a ty utrácivé do přihrádky zvané "Španělsko". Tento příklad se může zdát trochu provokativní a já si za něj zřejmě vysloužím nejeden ostrý e-mail, i když jich bude podstatně méně, než kdybych si zvolil přihrádky s názvem "Čína" a "Spojené státy".

Ukážeme si, že domácí hospodářská politika Německa může vysvětlit jak vysokou míru spořivosti Němců, tak nízkou míru spořivosti Španělů. Předpokládejme například, že Německo vykazuje podhodnocenou měnu, nízké mzdy vzhledem k produktivitě, vysoké spotřební a příjmové daně explicitní i skryté (například potlačené úrokové sazby nebo degradaci životního prostředí) a vysoce kvalitní infrastrukturu dotovanou z oněch daní.

A nyní si povězme, jak to všechno funguje. Podhodnocená měna a nízké mzdy vzhledem k produktivitě v konečném důsledku snižují reálnou hodnotu příjmů domácností a subvencují domácí výrobce a zaměstnavatele. Spotřební a příjmové daně rovněž snižují reálné příjmy domácností, a pokud se z nich dotuje infrastruktura, snižují také výrobní náklady.

To všechno není nutně nežádoucí. Tato opatření mohou generovat reálný růst, obzvlášť v podmínkách přebytku pracovní síly a zanedbané infrastruktury, ale i pro ně platí, že čeho je moc, toho je příliš. Chci tím říct, že za těchto předpokladů je velmi pravděpodobné, že růst HDP v Německu převýší růst příjmů domácností.

Proč? Inu protože všechna tato opatření mají tendenci odčerpávat příjmy domácností (či zvyšovat spotřební ceny, což se rovná poklesu příjmů domácností) a z těchto prostředků pak subvencovat výrobu. V takovém případě tedy dochází k umělému "vykrmování" průmyslového růstu a potlačování růstu příjmů domácností.

Úspory musejí růst

Podléhá-li navíc některým omezením i německý finanční sektor (například limity na spotřebitelské úvěry), tempo růstu spotřeby je z větší části závislé na růstu příjmů domácností. Jinými slovy, německá spotřeba roste spolu s příjmy německých domácností, a tedy pomaleji než německý hrubý domácí produkt. Mějme na paměti, že objem národních úspor rovná se národní produkt minus národní spotřeba, pročež roste-li výroba rychleji než spotřeba, musejí z definice růst i úspory.

Jinými slovy, pokud růst HDP převýší v Německu růst spotřeby, pak automaticky poroste míra úspor, a to nebude nikterak souviset s tím, zda jsou Němci etnicky či kulturně naprogramovaní k vyšší spořivosti, pracovitosti či nudnému životnímu stylu. A jelikož navíc platí, že převis domácích úspor nad domácími investicemi znamená obchodní přebytek, bude Německo vykazovat vysoký obchodní přebytek.

Mimochodem ty z vás, kdo máte pochyby o vztahu hodnoty měny a úspor, bude možná zajímat, že země s výrazně podhodnocenou měnou obvykle vykazují velmi vysokou míru úspor a naopak. To není náhoda. Relativní hodnota měny může mít přímý dopad na rozdíl mezi růstem příjmů domácností a HDP. V takovém případě musí z definice působit i na úroveň úspor.

A co Španělsko? Je zřejmé, že panují-li ve Španělsku přesně opačné podmínky, bude s největší pravděpodobností vykazovat nízké úspory. Jenže i španělská nízká míra úspor může být ve skutečnosti důsledkem německých hospodářských podmínek. Jsou-li totiž Španělé stejně pracovití jako Němci a pokud rovněž produkují víc, než spotřebovávají nebo doma investují, pak ve světovém hospodářství nastává vážný problém. Obě země totiž obchodní přebytky vykazovat nemohou.

Jinak řečeno, pokud Němci i Španělé sníží spotřebu a zvýší úspory, globální úspory porostou. To by bylo v pořádku, pokud by rostla i míra světových investic, jenže v situaci, kdy si spotřebitelé utahují opasky, nemají výrobci důvod zvyšovat investice, a tak globální investice ve skutečnosti také klesnou.

Jenže úspory se už z definice musejí rovnat investicím, a tak světu zbývají dvě možnosti. Buď může zafinancovat umělé navýšení investic, byť nehospodárných a zbytečných, a odsunout tak den zúčtování do budoucna, nebo může přinutit globální míru úspor k poklesu. Jak? Jednoduše. Propustí spoustu zaměstnanců, vytlačí míru nezaměstnanosti vzhůru - a úspory a investice se časem opět usadí v rovnovážném stavu, třebaže vzhledem k vysoké nezaměstnanosti na mnohem nižší úrovni.

Vidíme tedy, že německá "ctnost" a španělská "neřest" jsou pouze dvě strany jedné mince. Jedna nemůže existovat bez druhé, a pokud je německá hospodářská opatření oběma zemím de facto vnutí, pak můžeme jen sotva mluvit o domácnostech ctnostných a spořivých a domácnostech neřestných a hýřivých.

A úspory musejí klesat

Jak přesně jsou ale španělské úspory ovlivněny Německem? Nejzřejmějším pojítkem je měna. Je-li německá měna podhodnocená, pak ta španělská musí být z definice nadhodnocená. Nezáleží na tom, zda se v obou zemích platí stejnou měnou nebo zda je měna jedné země fixovaná na měnu druhé země. Důležité jsou pouze relativní ceny a produktivita.

V takovém případě zatěžuje dovozy do Německa implicitní tarif, z něhož se pak subvencují němečtí výrobci. Jeho protějškem je pak daň na španělské výrobce, z níž se zase subvencují dovozy do Španělska. V takových podmínkách pak není překvapivé, že Němci budou spíše spořit a podspotřebovávat vzhledem k produkci, zatímco Španělé si budou spíše půjčovat a nadspotřebovávat. Obojí je nutné, aby byla globální ekonomika v rovnováze.

Ale to není všechno. Jelikož německá hospodářská politika uměle vytlačuje úroveň domácích úspor nad úroveň domácích investic, může Španělsko na tato protispotřební opatření reagovat pouze čtyřmi možnými způsoby.

• Zaprvé může uměle zvýšit míru investic. Jelikož německá politika bude mít tendenci podkopávat ziskovost španělských výrobců, nelze čekat růst soukromých investic. Veřejné investice však růst mohou a Španělé je mohou financovat z německého kapitálu. To však znamená i růst státního dluhu. Vstoupí-li Španělsko do této hry s velmi zanedbanou infrastrukturou, půjde o životaschopnou politiku, ačkoli fundamentální příčiny nerovnováhy se tím doopravdy nevyřeší. Problém se jen odsune do budoucna, a až nadejde den zúčtování, budou muset Němci opustit politiku "ctnosti".
• Za druhé mohou Španělé pustit spotřebu "z řetězu", což způsobí pokles španělských úspor. Dojde rovněž ke zvýšení spotřebitelských úvěrů, opět financovaných z německého kapitálu. Nemá-li Španělsko v důsledku německé manipulace kontrolu nad svými úrokovými sazbami, jde o téměř jistý výsledek.
• Za třetí mohou Španělé připustit růst nezaměstnanosti, to když němečtí výrobci začnou nahrazovat ty domácí. Rostoucí nezaměstnanost samozřejmě způsobuje pokles úspor, protože příjmy klesají rychleji než spotřeba. Nízké španělské úspory pak vykompenzují ty vysoké německé, pochopitelně na úkor vyšší nezaměstnanosti, která zůstane vysoká tak dlouho, dokud španělské mzdy neklesnou na konkurenceschopnou úroveň.
• A za čtvrté mohou Španělé znehodnotit svou měnu oproti té německé nebo zavést dovozní cla a tarify. V obou těchto případech by muselo Německo zareagovat zvýšením buď domácí nezaměstnanosti, nebo investic.

Povšimněte si, že všechny tyto situace jsou automatickým důsledkem politiky potlačování německé spotřeby. Vidíme, že míra úspor obou zemí nemá nic společného se siestami a dlouhými večeřemi či naopak s inženýry a protestantskou pracovní morálkou.

Opačná situace je také možná. Kdyby Španělé zavedli opatření, kterými se přinutí k nízkým úsporám, Německo by bylo přinuceno k vysokým úsporám. To je ale poměrně vzácné, neboť většina politiků se snaží o vyšší růst zaměstnanosti ve své ekonomice, nikoli o nižší.

Letadla a úspory

Nebo uvedu jiný příklad toho, jak hospodářská politika ovlivňuje míru úspor, tentokrát zřejmě ještě kontroverznější. Řekněme, že Německo, kde se vyrábějí letadla Airbus, poskytne dané společnosti takovou dotaci, že Airbus bude moci snížit cenu svých letounů na polovinu, a že Španělsko (samozřejmě výrobce Boeingů) nepřikročí k odvetě. Subvence pravděpodobně poplynou z daní uvalených na sektor domácností. Vyšší daně budou znamenat pokles příjmů evropských domácností (tedy vzhledem k růstu produkce - kdyby Německo mělo vysokou nezaměstnanost, spotřeba my mohla naopak vzrůst) a s tím i pokles evropské spotřeby, leč dotace Airbusu téměř určitě způsobí růst evropské produkce, neboť svět začne vyřazovat Boeingy a kupovat Airbusy.

Jak tento vývoj ovlivní německé úspory? Vzroste-li německá produkce a poklesne spotřeba, pak úspory, které se rovnají rozdílu mezi produkcí a spotřebou, musí z definice vzrůst. Je zřejmé, že úspory v takové situaci vzrostly nikoli proto, že Němci se znenadání rozhodli být ještě němečtější, pracovat usilovněji a šetřit více, nýbrž čistě automaticky.

A co se stane ve Španělsku? Boeing bezpochyby zkrachuje a španělská produkce se propadne. Relativní láce letadel na druhou stranu znamená, že Španělé nejspíš častěji cestují, takže spotřeba může klesat pomaleji než produkce, nebo dokonce vzrůst (znovu záleží na úrovni nezaměstnanosti). V takovém případě musí španělská míra úspor pochopitelně automaticky poklesnout. K tomu znovu není potřeba, aby byli Španělé zničehonic ještě neřestnější a hýřivější. Jde o automatický důsledek německých subvencí Airbusu.

Jinými slovy: obchodní a průmyslová politika státu může měnit úroveň úspor bez ohledu na kulturní či individuální preference. Z toho důvodu nemůžeme vyřešit globální nerovnováhy tím, že budeme Španěly nabádat, aby byli stejně ctnostní jako Němci. Ctnost s tím nemá co dělat. Světové hospodářství potřebuje kombinaci opatření, které by ve Španělsku postrčily růst HDP před růst příjmů domácností a v Německu nastolily opačný trend. Eliminace německé protispotřební politiky je stejně důležitá jako restrukturalizace španělské ekonomiky a pokles španělských mezd.

Kdyby se Španělsko opravdu takto přizpůsobilo, důsledkem by byl buď vzrůst španělského dluhu, nebo vzrůst globální nezaměstnanosti. Ve druhém případě - a obzvlášť pokud si Španělé nebudou chtít nebo moci půjčit víc peněz - bude Španělsko muset zvážit jednu ze dvou alternativ. Buď intervenuje v obchodních vztazích a většinu vyšší nezaměstnanosti tak vnutí Německu. Nebo odmítne intervenovat a větší díl vyšší nezaměstnanosti vezme na sebe. Pokud by si zvolilo druhou možnost, bylo by vskutku ctnostné až příliš.

Svět potřebuje méně moralizovat a víc se soustředit na to, proč různé země vykazují různé míry úspor. Možná kdyby se moralisté vrátili k debatám o promiskuitě mezi adolescenty či o rodném listu prezidenta Obamy, mohli by se politici začít plně věnovat smysluplným řešením globálních nerovnováh. Dočkáme se toho? Nejspíš nikoli.

Osobně tipuji, že politici nakonec sáhnou k intervenci do obchodních vztahů. Z ekonomického hlediska rozhodně nejde o optimální řešení, umožní však nadále moralizovat na plný plyn - což je zřejmě to, o co tu doopravdy jde.

Do češtiny přeložil Aleš Drobek

Text byl publikován na autorově blogu.