Volte toho, koho znáte! Jenže co když nikoho z nich neznám? Demokracie o berlích

České politické strany na svou předvolební propagaci vydávají stovky milionů korun. Jen část pokryjí volební příspěvky. Zbytek platí sponzoři. Jednak přiznaní, jednak nepřiznaní, o nichž se dozvídáme v četných aférách. Další miliony vydávají přímo jednotliví politici k propagaci své vlastní osoby. Ta investice je nutná. Lidé vás musejí znát, respektive musí mít pocit, že vás znají.

Soutěž idejí čili demokratický marketing

Z vlastní zkušenosti: dostanete se na volební kandidátku bezvýznamné strany (u zavedené to bez kontaktů a nadité peněženky ani nezkoušejte). Po volbách je součet vašich hlasů 167. Z toho 83 od vaší rodiny a od lidí, kteří vás znají. Zbylých 84 je od lidí, kteří se spletli nebo dali radši hlas bezvýznamné straně, kde nikoho neznají, aby ho nemuseli dát provařeným partajím. „Volte toho, koho znáte,“ říká Eddie Murphy ve filmu Dokonalý gentleman. A přesvědčit lidi, že vás znají, je věc demotingu (demokratického marketingu). Kdo maže, ten jede…

Korupce vzkvétá díky strukturální chybě demokracie

Aby nevznikla mýlka, problém není v politicích, problém je v  podstatě novodobé demokracie. Představte si, že chcete dělat politiku, samozřejmě poctivě. Dáte dohromady dostatek podobně smýšlejících lidí a založíte politickou stranu. Vytvoříte stanovy, program a spoustu dalších nezbytných věcí. A pak je třeba oslovit voliče. Jenže na to potřebujete peníze...

Ano, je tu internet a spoustu věcí jistě zvládnete svépomocně. Ovšem internet nedosáhne ke všem, vlastně pořád jím oslovíte jen menšinu voličů. A guerilla proti ostříleným marketingovým žoldákům je jako souboj krumpáče s bagrem. Dnešní „reálná demokracie“ tedy zdaleka není soutěž idejí, moudrých lidí a programů, jak bychom chtěli. Naše demokracie zkrátka zcela podléhá pravidlům komerčního marketingu. Máme tu marketokracii, chcete-li.

Co s tím? Jako politik-amatér máte fakticky pouze dvě možnosti: Držet výsledky v desetinách procenta, nebo spojit síly s někým, kdo přihodí pár milionů.  S těmi pak budete s to obeznámit voliče se svými skvělými myšlenkami, potažmo se sebou samými. A výsledky přijdou: Konečně máte pár procent a reálnou sílu pracovat v politice pro blaho všech. Jenže těm, kteří vám poskytli své miliony, se pak jen těžko říká: Je ti jasné, že tu zakázku musíš vyhrát v poctivé soutěži.

Co je lepší než svoboda? Svoboda a něco navíc

Winston Churchill tvrdil, že demokracie je ta „nejméně špatná“. Pokud ji porovnáváme s otrokářstvím nebo feudálním zřízením, pak ano. Demokracie nám z těchto systémů dává největší míru svobody a svoboda je hybnou silou pokroku. Jenže svoboda není jediné kritérium.

Podívejme se na to, jak reálně funguje současná demokracie z hlediska motivace jejích aktérů. A zkusme porovnat jejich motivaci, aktivity a zodpovědnost s nějakým když ne ideálním, tedy alespoň ideálnějším, žádoucím stavem:

Při pohledu přes kritérium motivace demokracie poněkud kulhá. Pokud mi tedy nestačí „nejméně špatné“, hledám (respektive měl bych hledat) formu vlády, která by poskytovala stejně nebo více svobody a zahrnovala navíc pozitivní motivaci aktérů.

Co když je ale otázka špatně položena? Proč bych vlastně měl hledat vládu, systém, kde o mně někdo rozhoduje? Všechny už tu jednou byly a žádný neobstál. Navíc tím přece snižuji míru svobody. Mnohem raději bych přece měl hledat prostředí s jasně definovanými pravidly, ve kterém fungují služby zaměřené na bezpečnost a spravedlnost, jež zajišťují dodržování těch pravidel.

Inflace pravidel

Pravidel obecně nemusí být příliš mnoho. V demokracii jich dnes máme tolik, že každá další norma je tak rozsáhlá, že už ji nikdo ani nedokáže přečíst, natož se podle ní řídit. Však je také cílem norem spíš upevňovat moc momentálně vládnoucích než nastolovat životaschopný a přehledný řád. Zásadní, tedy ta, na kterých se opravdu musíme shodnout všichni, jsou přitom jen pravidla týkající se bezpečnosti a spravedlnosti. Ta stanoví, co mi kdo nesmí udělat, a tak se na rozdíl od jiných týkají jak mé osoby, tak osob dalších. Ostatní pravidla se ale týkají pouze mě, a záleží proto jen na mně, s kým a jak si je dohodnu.

Svobodná trhokracie

Dosavadní zkušenosti ukazují, že služby se nejlépe zajišťují v prostředí volné soutěže. V té si vybírám a za svou volbu jsem zodpovědný: když si špatně vyberu, dostanu špatné služby. V současné demokracii, ať už si vyberu, jak si vyberu, ale bohužel dostávám služby pořád stejné.

Jestli namítáte, že bezpečnost a spravedlnost jsou skutečně nezávislá, máme tu krásný čerstvý příklad nezávislosti policie. Policie, navzdory přísné hierarchii, která má zabezpečovat kontrolu všech jejích složek – byla zkorumpována ve všech úrovních hierarchie. Policisté vydírali, vybírali výpalné a ti, kteří je měli kontrolovat, zahlazovali stopy. Ve skutečnosti je totiž jednodušší korumpovat, když službu zajišťuje monopol s přesně definovanou strukturou, kde víte, kdo na koho dohlíží a koho je tedy třeba ještě zkorumpovat. V prostředí volné soutěže, kde může nově vzniknout další konkurent, který vás ochotně bude kontrolovat, je korupce výrazně složitější.

V prostředí volné soutěže má navíc poskytovatel služby motivaci službu vylepšovat, aby přilákal zákazníka, a zefektivňovat, aby na její poskytnutí nemusel sahat tak hluboko do své peněženky.

Velká výhoda takovéhoto veskrze rozumného a uměřeného zřízení je v tom, že je v porovnání s demokracií velice šetrné. To, co současnou demokracii ohrožuje nejvíc, nejsou jiné kultury, nejsou to samy o sobě ani demografické trendy, ale především její principiální nehospodárnost a sklon ke korupci. Proto je transformace demokracie v něco jiného neodvratná. Je možné, že se přemění v něco velice nepěkného. Ale mohla by se proměnit i v něco lepšího, než čím je teď. Ne ideálního, ale nejlepšího ze špatných... Netvrdím, že je to cesta jednoduchá. Je to cesta svobody, ale také cesta zodpovědnosti.

Myslíte ovšem, že když vznikala demokracie, vznikala proto, že to bylo jednoduché?